🐣 Když po masopustu utichla chalupa

Popeleční středa

Ještě včera se za dveřmi ozýval smích.

Na cestě mezi chalupami podupávaly maškary, někdo si rovnal nakřivo posazený klobouk a z kuchyně vonělo smažené těsto. Muzikanti hráli, dokud jim stačily síly, a člověku se ani nechtělo věřit, že všechno to veselí zase skončí.

Potom přišla noc.

Poslední návštěvníci se rozešli, kroky na cestě utichly a v chalupě zůstalo pár drobků na stole, odložený šátek a únava po dlouhém dni.

Ráno už mělo jiný hlas.

V kamnech zapraskalo. Hospodyně přinesla vodu a na chvíli se zastavila u truhly. Pestrý šátek pečlivě složila, uhladila třásně a položila jej mezi ostatní sváteční věci.

Na své další veselí si měl počkat.

Byla Popeleční středa.

Středa, kterou určují Velikonoce

Popeleční středa nemá v kalendáři pevné místo. Každý rok přichází podle Velikonoc, vždy čtyřicet šest dní před velikonoční nedělí. Může připadnout nejdříve na 4. února a nejpozději na 10. března.

Jednou tedy masopust končil uprostřed pořádné zimy, jindy už ze střech odkapávalo a na cestách se objevovalo bláto.

A proč čtyřicet šest dní, když se mluví o čtyřicetidenním postu? Do tradičního počítání postních dnů se nezahrnovalo šest nedělí. Neděle zůstávala připomínkou Kristova vzkříšení.

Pro domácnost to býval zřetelný předěl.

Masopustní návštěvy a hodování měly skončit, začínal čas přípravy na Velikonoce. V chalupě bylo třeba sklidit ze stolu, uklidit po hostech a vrátit se k práci, která mezitím trpělivě čekala.

Proč právě popel

Jméno této středy připomíná popelec.

Při katolické bohoslužbě dostávají věřící znamení posvěceného popela — křížek na čelo nebo posypání hlavy. Připomíná lidskou pomíjivost, pokání a ochotu obrátit svůj život k dobrému.

Při jeho udílení zaznívají slova:

"Prach jsi a v prach se obrátíš."

Nebo také:

"Obraťte se a věřte evangeliu."

Popel se připravuje ze spálených ratolestí posvěcených o Květné neděli předchozího roku. U nás mezi ně patří především jívové kočičky.

Větvičky, které lidé kdysi přinesli domů jako připomínku slavnostního vítání Krista, se tak po roce vracejí v docela jiné podobě.

Je v tom zvláštní kruh.

Jaro, které člověk držel v ruce. Rok, který mezitím uplynul. A trocha popela, jež připomíná, že ani naše dny nejsou samozřejmostí.

Když se po masopustu drhly hrnce

Popel ovšem patřil také do docela obyčejného hospodaření.

Zatímco posvěcený popel měl své místo při bohoslužbě, obyčejný popel pomáhal hospodyním čistit nádobí. Po masopustním smažení a vaření jím drhly hrnce a další nádoby, které bylo třeba zbavit mastnoty.

Představme si vyhrnuté rukávy, vodu v dřevěné nádobě a hrnec, na kterém ještě zůstaly stopy včerejšího hodování.

Děti by možná raději znovu vyhlížely maškary. Hospodyně však věděla, že nejdřív musí být hotovo.

Umyté nádobí osychalo, ze stolu zmizely poslední drobky a světnice se vracela do svého všedního pořádku.

Takové chvíle nebývají na slavnostních obrázcích vidět. Přesto k životu chalupy patřily stejně jako muzika a sváteční jídlo.

Pestré šaty si odpočinuly

Proměnu času mohlo být vidět i na oblečení.

Někde ženy na Popeleční středu oblékaly prostší tmavé šaty a odkládaly nápadné ozdoby. Také oděvem dávaly najevo, že začíná postní období. Nebyl to jednotný zvyk všech krajů a každé domácnosti, ale v lidových popisech má své místo.

Pestrý šátek uložený do truhly proto může být malým obrazem celého dne.

Ještě včera se jeho třásně pohupovaly při tanci. Dnes leží uhlazený a složený, zatímco hospodyně váže pracovní zástěru.

Za okny je stejná cesta, stejný plot i stejný kopec.

A přece se něco změnilo.

Co se vařilo na začátku postu

Popeleční středa patřila k přísným postním dnům. Skromnost se projevovala výběrem jídla i jeho množstvím, přičemž dodržování postu se v čase a mezi rodinami lišilo.

Ve staré postní kuchyni měly místo luštěniny, obiloviny, kaše, sušené ovoce a podle možností také ryby. Připravovala se například pučálka — naklíčený a opražený hrách — nebo jahelná kaše se sušenými švestkami.

Po masopustních vůních působila kuchyně tišeji.

Na stole stála prostá miska, vedle ní krajíc chleba. Člověk si nabral a snědl, co bylo připraveno.

V malé chalupě však skromnost nepřicházela jen s postem. Zásoby musely vydržet až do další úrody a konec zimy uměl být dlouhý. Hrách, mouka, brambory i sušené ovoce se proto braly do ruky s rozvahou.

Postní čas přidával každodennímu odříkání duchovní význam — připomínal zdrženlivost, vděčnost a pomoc těm, kteří měli ještě méně.

Kdo hledal ztracený masopust

Přesto by nebylo přesné představovat si, že s příchodem středečního rána všude najednou zavládlo naprosté ticho.

Masopust se někde loučil pomalu a ještě na odchodu si dovolil poslední žert.

Na Ledečsku je doložen zvyk muže s rozsvícenou lucernou, který hledal ztracený masopust.

Člověk si ho snadno představí na cestě mezi staveními. Venku je den, ale on si přesto svítí a tváří se, že má náramně důležitý úkol.

Kam se to včerejší veselí podělo?

Ještě před chvílí ho byla plná ves, a teď jako by se do země propadlo.

Takový obyčej připomíná, že hranice mezi posledním smíchem a postním ztišením nemusela být všude stejně ostrá.

Když ženy vyrazily s mýdlovou pěnou

Jinou podobu mělo rozloučení s masopustem na Přeloučsku.

Ženy chodily s hrncem mýdlové pěny a štětkou pomazávaly muže. Kdo se chtěl takové nadílce vyhnout, mohl se vyplatit. Žertovné holení mužů je doloženo také v některých moravských obcích.

Byla to místní taškařice, poslední ozvěna masopustního převracení rolí a sousedského škádlení.

Zatímco v jedné chalupě už hospodyně uklízela a chystala postní jídlo, o několik vesnic dál se ještě někdo smál s napěněnou bradou.

Starý venkovský rok měl mnoho podob. Jednotlivé kraje si do něj vkládaly vlastní zvyky a lidé své povahy.

Jak se "splachoval popelec"

Na Valašsku a na Hané se zase mluvilo o "splachování popelce". Někteří muži se po bohoslužbě zastavili na kořalku či pivo a hostinští k tomu podávali opepřenou pučálku.

Na Hradecku se pití kořalky spojovalo i s pověrou, že člověka v létě nebudou obtěžovat komáři a mouchy.

Takové vysvětlení se jistě leckomu hodilo.

S přísným smyslem postního dne se příliš nesrovnávalo, ale o lidské vynalézavosti vypráví docela výmluvně. I naši předkové si občas dokázali najít pěkný důvod pro něco, čeho se jim nechtělo vzdát.

Co raději nechat na jindy

K Popeleční středě se pojily také zákazy a pověry kolem domácí práce.

Někde se nedoporučovalo prát ani šít. O prádle se říkalo, že by po takovém praní zůstávalo celý rok špinavé. Podobná varování patřila do lidové víry a místních zvyklostí, nikoli mezi jednotná církevní pravidla.

Hospodyně si tak někde nechala prádlo na jiný den.

Práce bylo v chalupě dost i bez něj. Stačilo se rozhlédnout od kamen ke dveřím a od dveří ke chlévu.

Proč jí někde říkali Škaredá

Ve starších pramenech najdeme pro Popeleční středu také označení Škaredá středa.

Dnes se toto jméno běžně spojuje se středou v pašijovém týdnu před Zeleným čtvrtkem. Historická pojmenování však nebyla všude stejná a obě středy se v lidovém názvosloví mohou plést. 

V našem kalendáři proto zůstaneme u názvu Popeleční středa.

Ten nás bezpečně dovede k prvnímu dni postní přípravy, ještě několik týdnů před Velikonocemi.

Ticho, ve kterém bylo slyšet druhého

Smysl postního času sahal dál než ke skromnější misce na stole. Křesťanská tradice jej spojuje s modlitbou, postem a almužnou — tedy také s pomocí potřebným a nápravou vlastního jednání.

V řeči obyčejné chalupy si pod tím můžeme představit docela malé věci.

Zadržet ostrou odpověď. Dojít za sousedem, se kterým se člověk od podzimu nebavil. Přinést dřevo starému člověku za cestou. Rozdělit se, přestože sám nemá nazbyt.

Takové odříkání někdy vyžaduje víc než vynechat kus masa.

Muzika už vesnicí nešla, ale někdo stále potřeboval pomoc. A když člověk trochu ztišil sám sebe, mohl to snáz zaslechnout.

Za oknem čekalo jaro

Tady v kopcích mohla Popeleční středa přijít do sněhu i do oblevy.

Ráno se ještě šlo po tvrdé zmrzlé cestě a odpoledne už pod botami čvachtala voda. Na střeše visel poslední rampouch, u dřevníku se objevila holá zem a světla ve světnici den po dni přibývalo.

Na stole zatím nečekala ošatka kraslic a před chalupou neležely pomlázky.

Nejdřív měly přijít postní neděle. Jedna po druhé, se svými jmény, drobnými obyčeji a pozvolným vyhlížením svátků.

Hospodyně zavřela truhlu.

Pestrý šátek už nebylo vidět. Umyté nádobí osychalo, na stole stála prostá miska a v kamnech tiše praskalo dřevo.

Venku někdo prošel kolem oken. Vrátka zavrzala a potom se zase rozhostil klid.

Po masopustu utichla chalupa.

A v tom tichu začala její cesta k Velikonocům.