🐾 Když má duha svého šéfa

Panička přinesla z kurníku košík vajíček, postavila ho na lavici a spokojeně se usmívala.

"My jsme ta plemena ale dobře vybrali. Podívej, Dolárku, takový krásný duhový košík!"

Podíval jsem se.

Světlá, hnědá, zelená, tmavá jako čokoláda… Jedno vedle druhého, pěkně uložená ve slámě.

Potom jsem se podíval na paničku.

A počkal jsem, jestli ještě něco dodá.

Třeba: A jaké mám štěstí, že mi tu duhu někdo odborně řídí.

Nic.

Jen si dál prohlížela vajíčka.

Tak jsem si sedl pod lavici, narovnal záda a nasadil výraz, který používám při přebírání hotových staveb.

"Paničko, výběr ti schvaluji. Ale přiznejme si jednu věc. Taková duha se sama neohlídá."

Panička mě podrbala za uchem.

Výborně. Jmenování do funkce proběhlo bez zbytečného papírování.

Od té chvíle jsem šéf duhového košíku.

Mladí by možná řekli manažer.

Já říkám šéf. Lépe se to vejde na dveře kurníku.

Každá umí něco. Já umím dohlížet.

Naše holky tvoří velmi dobře sestavený tým.

Deset slepiček, pět dvojic a spousta vlastních názorů. Především na to, kdo má stát u krmítka první.

Aby panička věděla, že mám personální obsazení pevně v tlapce, provedl jsem jí malé odborné shrnutí.

Sussexky — klidné pohodářky a poctivé nosnice.

Elegantní dámy. Bílé peří, tmavé ozdoby a výraz, jako by právě vyšly ze schůze, na které se všechno vyřešilo.

Teď ovšem přepeřují.

Panička říká, že potřebují čas.

Já tomu rozumím. Mění outfit.

"Holky, nový kabát vám přeji," oznámil jsem jim. "Ale příště prosím odkládat starý do jednoho kouta. Takhle to vypadá, že nám ve výběhu vybuchl polštář."

Sussexka si načechrala záda a pustila další pírko.

Dobře.

Moje připomínka byla přijata a odložena.

Greenky — zelená vajíčka a vlastní styl.

Ty mají v košíku svou nezaměnitelnou kolekci.

Zatímco ostatní vybíraly z odstínů hnědé, Greenky si řekly: My půjdeme do zelené.

A šly.

"Holky, vy máte dobrý branding," pochválil jsem je.

Panička se na mě podívala.

"Co máš, Dolárku?"

"Vlastní značku, paničko. Dneska musíš umět prodat, v čem jsi výjimečná."

Greenka zakdákala.

Podle mě říkala: My sneseme vajíčko. Ty kolem toho naděláš řečí.

Výrobní oddělení bývá v komunikaci poměrně přímočaré.

Maransky — klidné dámy a čokoládové poklady.

Jejich vajíčka mají tmavé šaty. Takové ty slavnostní, které se neberou jen tak na obyčejnou návštěvu.

V košíku vypadají náramně.

"Prémiová kolekce," zhodnotil jsem je. "Velmi dobrý dojem. Jen připomínám, že čokoládová je barva, nikoli příchuť."

Tohle je potřeba mít vyjasněné.

Zvlášť v domácnosti, kde se po slově čokoláda občas něco vytáhne ze skříně a mně se okamžitě oznámí, že to nesmím.

Maranska se tvářila klidně.

Prémiové dámy se nenechají rozhodit vedoucím, který má nevyřešený vztah ke svačině.

Horalky — odolné horalky a spolehlivé pracantky.

Ty do našich kopců patří.

Když fouká, nebalí kufry. Když se ochladí, nehledají pobyt u moře.

Prostě si dál hledí svého.

"Vy máte správný přístup," pochválil jsem je. "Žádné drama, dobrá práce."

Jedna Horalka hrábla do země a poslala mi hlínu na přední tlapky.

Zřejmě praktická ukázka pracovního nasazení.

Příště ji pochválím přes plot.

Švédky — květinové parádnice a otužilé seveřanky.

Ty vypadají, jako by se ráno oblékaly podle rozkvetlé louky.

Každé peříčko něco předvádí, ale pod tou parádu se schovávají odolné holky.

A teď, když se u nás tak pěkně roznesly, dělají paničce velkou radost.

"Vidíš," vysvětlil jsem jí, "krása a pracovní výsledky se mohou výborně doplňovat."

Potom jsem se trochu natočil, aby mi lépe viděla na kožíšek.

Názorné příklady jsou při školení důležité.

Naše aplikace je proutěná

S paničkou máme také velmi jednoduchou kontrolu snášky.

Každá naše dvojice má pro svá vajíčka oblíbenou barvu šatů. A panička už svoje holky i jejich malé poklady dobře zná.

Některé odstíny jsou si podobné, to připouštím. U cizího košíku bych nedělal chytrého.

Ale doma máme svůj zaběhnutý systém.

Panička vajíčka prohlédne, spočítá a zapíše.

Já stojím vedle.

Dohlížím, aby se při práci necítila sama.

"Tohle od Greenek, tamto od Švédek," říká panička.

Přikývnu.

Občas si přičichnu.

Kontrola musí být důkladná, i když z ní nakonec zjistím hlavně to, že košík voní slámou.

Panička má tužku.

Já čenich.

Každý pracujeme s tím, co nám bylo přiděleno.

Mladí by na takový přehled určitě měli aplikaci.

My ji máme taky.

Je proutěná, má ucho a funguje bez nabíječky.

Aktualizace probíhá každý den po návštěvě kurníku.

A když panička košík zvedne moc vysoko, nahlásím technický problém.

"Paničko, přehled je mimo dosah kontrolního oddělení."

Položí ho níž.

Závada odstraněna.

Krátká porada. Velmi krátká.

Protože jsem původně zastával funkci stavebního dozoru, mohl by si někdo myslet, že po dokončení střechy budu mít volno.

To by byla škoda mých schopností.

Slepičky jsou v suchu, střecha drží a já mohu přejít od stavebnictví k řízení duhy.

Svolal jsem tedy poradu.

"Holky, potřebujeme probrat výsledky."

"Kdák?"

"Barevnost košíku výborná. Panička spokojená. Spolupráce funguje. Za mě dobrý."

Greenka naklonila hlavu.

Maranska si upravila peří.

Horalka pokračovala v hrabání.

"Chtěl bych ocenit celý tým," pokračoval jsem. "Vy snášíte, panička krmí, uklízí, nosí vodu a zapisuje. Já to celé zastřešuji."

Panička se zasmála.

"Zastřešuješ?"

"Obrazně, paničko. Tu skutečnou střechu už máme."

Vtom jedna slepička odešla ke krmítku.

Druhá za ní.

Třetí zjistila, že když tam půjdou všechny, mohlo by na ni zbýt méně.

Porada skončila.

Ani jsem se nedostal k bodu různé.

Takhle nějak si představuji moderní vedení týmu. Řekneš dvě věty a všichni přejdou rovnou do akce.

Jen občas do jiné, než jsi měl na mysli.

Šéf se pozná podle odměny

Panička vzala košík a zamířila k chalupě.

"Tak pojď, pane vedoucí."

Šel jsem.

S přiměřenou důležitostí.

Vedoucí pracovník se neplete pod nohy. Vedoucí pracovník doprovází výsledky týmového úsilí.

U dveří jsem se zastavil a podíval se na paničku.

Potom na košík.

Potom zase na paničku.

Tomu se říká neverbální vyjednávání.

"Copak bys chtěl, Dolárku?"

Copak.

Odměnu přece.

Za poradenství. Za kontrolu. Za reprezentaci. Za to, že jsem během celé porady nezvedl nožičku na žádný bod programu.

Panička sáhla do košíku.

A za chvíli přede mě postavila mističku, ve které se zlatil čerstvý žloutek.

"Tady máš. Od týmových holek. Na tvůj krásný kožíšek."

Tak tomu říkám firemní kultura.

Člověk — tedy pes — celý den rozdává zkušenosti, a tým mu nakonec pošle něco na údržbu pracovního oděvu.

Podíval jsem se směrem ke kurníku.

"Holky, respekt. Tohle je hodně dobrý."

Ozvalo se zakdákání.

Určitě říkaly: Děkujeme za vedení, šéfe.

Panička tvrdila, že jen oznamují další vajíčko.

Není nutné, abychom se shodli úplně ve všem.

Žloutek jsem přijal důstojně.

Tedy tak důstojně, jak se dá něco přijímat s čenichem v mističce.

Potom jsem si olízl vousky a nechal se podrbat za ušima.

Bonus připsán. Kožíšek v péči. Šéf spokojen.

Duha pod dohledem

Až se panička zase bude chlubit, jak dobře vybrala slepičky, nechám ji.

Má pravdu.

Holky jsou šikovné, košík krásný a každé vajíčko je malý poklad z našeho dvora.

Jen se postavím vedle ní.

Nenápadně.

Aby bylo na první pohled jasné, že tahle duha má svého šéfa.

Malého, rozcuchaného a velmi zkušeného.

Z kurníku se zase ozvalo:

"Ko ko ko!"

Panička se usmála.

"Slyšíš? Holky tě volají."

Narovnal jsem se.

Další porada?

Nejspíš chtějí probrat rozdělení pravomocí.

Došel jsem k výběhu.

Všechny stály u krmítka a jedna do něj významně klovla.

Aha.

Já mohu mít funkci. Ale ony mají požadavky.

"Paničko," zavolal jsem, "tým potřebuje doplnit občerstvení!"

Šéf duhy musí především vědět, kdy je čas přestat mluvit a zavolat někoho, kdo umí otevřít pytel.