🧑🍳 Vzpomínka na babiččiny buchty
Celý život vzpomínám na babiččiny buchty.
Byly nadýchané jako obláček, lehoučké a měkké. Když se do nich člověk zakousl, téměř se rozplynuly na jazyku. Voněly máslem, kynutým těstem a domovem. Ať už byly naplněné tvarohem, povidly nebo ovocem, nikdy nezůstalo jen u jedné.
V mládí jsem babičku poprosila, aby mi na ně dala recept. Čekala jsem přesné množství mouky, mléka, másla i droždí. Babička se však jen usmála a řekla:
"Děvenko, všeho tak akorát, aby bylo těsto lehounké a nadýchané. To poznáš."
Jenže jak se pozná ono tajemné akorát?
Od té doby hledám ten nejlepší recept. Zkouším přidat o trochu více másla, ubrat mouku, nechat těsto déle kynout nebo je hníst ještě o chvíli déle. Někdy se buchty povedou krásně. Jsou vláčné, voňavé a do druhého dne zůstanou měkké. Všichni je chválí – a přesto v nich stále hledám ty babiččiny.
Možná totiž jejich tajemství nebylo ukryté jen v těstě.
Možná patřilo také k babiččiným rukám, které mouku odměřovaly bez váhy a máslo krájely podle citu. K teplu její kuchyně, k utěrce položené přes mísu i k netrpělivému čekání, až buchty v troubě zezlátnou. A možná také k době, kdy jsme ještě nevěděli, že některé obyčejné chvíle jednou budeme opatrovat jako poklad.
Dnes budu péct buchty se švestkami. Višně letos nebyly, a tak do každé schovám kousek sladké švestky a špetku skořice. Těsto nechám v teple pomalu vykynout, buchty potřu máslem a budu doufat, že tentokrát se těm babiččiným alespoň trochu přiblížím.
Ale možná se za nimi honím marně.
Možná žádný recept nedokáže upéct buchty přesně takové, jaké si je pamatujeme z dětství. Protože do té vzpomínky se kromě mouky, mléka a másla přimíchalo ještě něco, co už nelze odvážit ani změřit – babiččina blízkost, bezpečí domova a naše tehdejší dětské oči.
A tak budu péct dál. Zkoušet, hledat a čekat, zda jednou při prvním soustu neucítím právě tu dávnou chuť.
A jestli ne?
Nevadí. Babiččiny buchty zůstanou navždy nepřekonatelné. Takové, jaké mohou být jen ty, které nám upekl někdo, koho jsme měli rádi.