🪶 Ve mlýně

Na sýpce zůstaly pytle s osivem pro příští jaro. Jeden pytel ale hospodář naložil na vůz a odvezl do mlýna. Zrno už bylo vymlácené a vyčištěné; teď se z něj měla stát mouka na chleba. Hospodyně mu ještě u vrat připomněla, aby se cestou zpátky zastavil. Chtěla vědět, kdy může zadělat těsto.

Mlýn bylo slyšet dřív, než se objevil mezi stromy. Voda šuměla v náhonu, korytě, které ji přivádělo ke mlýnu. Odtud tekla vantroky — dřevěným žlabem — na vodní kolo. Když mlynář přivřel stavidlo, mohl proud vody přiškrtit. Kolo se zpomalilo a s ním utichl i kus mlýnského rachotu. Hospodář měl skoro pocit, že se celé stavení na okamžik nadechlo.

U dveří převzal pytel mladý učeň. Říkali mu prášek nebo také smetiprach. Nejspíš proto, že měl mouku na rukávech, ve vlasech a občas i na nose. To se nabízelo k žertu, jeho práce však nebyla jen zametat. Ve mlýně se člověk musel naučit dávat pozor na zrno, na mouku i na každý nezvyklý zvuk stroje.

"A ten pytel mi někam nezaložíš?" poškádlil ho hospodář.

"Kdybych ho ztratil, stárek mě najde dřív než vy," odpověděl učeň a ukázal na staršího tovaryše u mlecího zařízení.

Stárek byl zkušený muž, který na práci dohlížel. Vedle něj pomáhal mládek, mladší tovaryš. Ani jedno z těch jmen neříkalo, kolik mají let. Říkalo, jaké místo patří každému v mlynářské chase.

Prášek vysypal zrno do velikého koše nad kameny. Z jeho spodní části je po troškách přiváděl korčák, úzké pohyblivé korýtko. Stárek sledoval, zda zrno padá pravidelně. Nesmělo se ho mezi kameny nahrnout příliš mnoho, ani je nechtěl nechat běžet naprázdno.

Pod košem ležely dva mlýnské kameny. Spodní, který zůstával na místě, se jmenoval ležák. Horní se otáčel, a proto mu říkali běhoun. Hospodář se při těch názvech pousmál. Kdyby je slyšel poprvé někde za stolem, mohl by si představit člověka odpočívajícího po práci a druhého, který za něj musí běhat. Tady bylo hned vidět, proč dostaly svá jména.

Z kamenů však ještě nevycházela hotová mouka připravená do kuchyně. Rozemleté obilí bylo třeba prosít. V dřevěné moučnici se pohyboval prosévací pytlík; jeho otřásání pomáhalo oddělovat jemnější mouku. O pravidelný pohyb se staral mechanismus zvaný hasačert. Právě on měl podíl na známém klapání mlýna.

"Čerta tu máte?" zeptal se malý chlapec, který přijel s hospodářem a dosud se držel u pytlů.

"Máme," řekl prášek vážně. "Ale ten náš se celý den nadře a večer si nestěžuje."

Chlapec se odvážil blíž. Stárek mu hasačerta ukázal a chvíli společně poslouchali jeho klapot. Strašidlo v tom nebylo. Jen dřevo, důmyslně sestavený stroj a voda, která ho poháněla. Chlapec byl trochu zklamaný, ale za chvíli už chtěl vědět, zda se může podívat i na kolo.

Než přišla řada na jejich pytel, hospodář se usadil v šalandě, místnosti, kde mlynářská chasa odpočívala a kde se někdy čekalo na mletí. U stolu seděl také krajánek, putující mlynářský tovaryš. Znal mlýny za několika kopci a uměl vyprávět, kde vody bývá dost a kde se na ni v suchém létě čeká. Hospodář přidal zprávu o úrodě, krajánek jednu příhodu z cesty a čas ubíhal rychleji než venku u vozu.

Když bylo domleto, prášek pomohl naložit pytel zpátky. Hospodář jej zvedl a poznal podle váhy, že chléb pro příští týdny už je zase o něco blíž. Doma hospodyně položila dlaň na látku pytle a ptala se, jak bylo ve mlýně.

"Voda tekla, kameny běžely a čert klapal," odpověděl.

"Tak to jsi mohl přijet dřív," řekla. A než stačil povědět něco o šalandě a krajánkovi, začala chystat mísu.

Slova jako vantroky, běhoun nebo hasačert dnes mohou znít skoro pohádkově. Ve mlýně však patřila k obyčejnému dni. Každé označovalo něco, bez čeho by se zrno ze sýpky tak snadno nevrátilo domů jako mouka.