✨ Třešť – městečko, kde bydlí betlémy

Více o betlémech v Třešti se dovíte po prokliknutí zde.

Jsou místa, kam se člověk vydá jednou, rozhlédne se a pokračuje dál. A potom jsou místa, která ho přivolají zpátky.

Pro nás k nim patří Třešť.

Ve vánoční době jsme se tam vraceli opakovaně. A tak si tohle městečko na Vysočině zaslouží vlastní zastavení v našem vánočním povídání.

Betlémy tu totiž mají své domovy. Za dveřmi obyčejných domů vyrůstají mechové stráně, po cestičkách přicházejí drobní poutníci a u jesliček se znovu schází celý malý svět.

A lidé, kteří o něj pečují, dovolují ostatním, aby do té krásy na chvíli vstoupili.

Nejdřív přišel papír

Třešťské betlémářství má kořeny na počátku devatenáctého století. Inspiraci přinesly papírové betlémy z Třebíče a mezi prvními zdejšími tvůrci byli také soukeníci.

Figurky se malovaly, vystřihovaly a stavěly do připravené krajiny. Teprve ve druhé polovině devatenáctého století začaly papírové postavičky postupně ustupovat dřevěným. K prvním třešťským řezbářům patřil truhlář Matěj Suchý. 

Dřevo pod rukama řemeslníků získávalo docela nový život.

Z malého špalíčku vystoupil pastýř. Z dalšího ovečka. Potom člověk s darem, který se vydal k jesličkám.

Kolik trpělivosti je potřeba, než se objeví skloněná hlava, záhyb kabátu nebo drobná dlaň. A kolik citu, aby postavička měla svůj výraz.

Návštěvník ji přehlédne za vteřinu — nebo se u ní zastaví a najednou se mu nechce jít dál.

Když mech vyroste v kopce

Na třešťských betlémech je krásná také jejich krajina.

Z mechu, pařezů a dalších přírodnin vznikají stráně a skaliska. Krajina se postupně zvedá a vzadu přechází v malované pozadí, kterému se říká lončoft. Cesty a kopce tak pokračují dál, než kam sahá samotná stavba betléma. 

To slovo zní trochu starobyle. Skrývá však jednoduché kouzlo.

Oko putuje po skutečné pěšince, přejde do malované dálky a skoro si nevšimne, kde se obě krajiny potkaly.

Kousek mechu se promění v pastvinu. Pokroucený kořen připomene skalní stěnu. Mezi nimi se vine cesta a na ní stojí někdo tak maličký, že se musíme naklonit blíž.

Právě tady je dobré zapomenout na spěch.

Nejdřív hledáme jesličky. Potom si všimneme stavení, zvířátka nebo postavičky stranou hlavního děje. A čím déle se díváme, tím víc toho malý svět vydává.

Dveře otevřené příchozím

Tím nejmilejším na Třešti jsou ovšem lidé kolem betlémů.

V některých domácnostech se o vánočním čase otevírají dveře návštěvníkům. Betlémská cesta tradičně trvá od svatého Štěpána, 26. prosince, až do Hromnic, 2. února. Rodinné betlémy si tak můžeme prohlédnout přímo v domech, kde se stavějí a opatrují. 

Je v tom zvláštní důvěra.

Za dveřmi je něčí domov. A v něm něco, čemu rodina věnovala čas, místo i péči.

Člověk se dívá na figurky a zároveň si uvědomuje ruce, které je ukládaly do krajiny. Někdo připravil podklad, někdo usadil stavení, někdo opatrně postavil ovečky.

Potom přijdou návštěvníci.

Na chvíli se nad betlémem potkají lidé, kteří se předtím vůbec neznali. Mají si co ukázat, nad čím se pousmát a čemu se podivit.

A vánoční procházka dostane docela lidské teplo.

Každý rok se krajina probouzí

Třešťské betlémy se každoročně stavějí znovu a mohou dostávat trochu jinou podobu. Tradice přitom pokračuje v rodinách z generace na generaci. 

Známé postavičky se vracejí, ale jejich svět se znovu skládá.

Je to trochu podobné, jako když doma rozbalujeme staré vánoční ozdoby. Některé známe od dětství. U jiných si vzpomeneme, kdy přibyly. Bereme je do rukou opatrně, protože spolu s nimi držíme také kousek minulých Vánoc.

U betléma k tomu přistupuje radost ze stavění.

Kudy letos povede cesta? Kam přijde domek? Kde bude nejlépe vidět pastýř?

A pak je jednou hotovo. Drobné postavičky stojí na svých místech a krajina zase čeká na první oči, které se do ní vydají.

Betlémy mají i své léto

Za třešťskými betlémy se dá přijet také mimo vánoční dobu. V Domě J. A. Schumpetera je stálá expozice a zdejší řezbářskou tradici připomíná také letní Dřevořezání. Při něm vznikají další figurky a stavby do společného betléma. 

Je hezké představit si, že zatímco venku voní léto, někde už pod řezbářovým nožem vzniká drobný vánoční poutník.

Do prosince má ještě daleko.

Ale poctivá práce potřebuje svůj čas a malá dřevěná postavička nikam nespěchá.

Co se předává dál

V roce 2015 byla Betlémská cesta v Třešti zapsána na Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury České republiky. 

Za tím dlouhým názvem si můžeme představit něco docela blízkého.

Péči o rodinný betlém. Trpělivost při vyřezávání. Radost ze společného stavění. Ochotu otevřít dveře a podělit se o krásu, která by jinak zůstala jen doma.

Takové věci pokračují díky lidem, kteří se jich ujmou.

Jedny ruce předají figurku druhým. Někdo ukáže, jak se staví krajina. A někdo mladší se jednoho dne pustí do práce sám.

Naše vánoční zastavení

Třešť už patří k našim vánočním vzpomínkám. Vrátili jsme se do ní několikrát a rádi jí dáváme místo také tady, v povídání od nás z kopců.

Kdo se tam vypraví, může začít u informačního centra a aktuální mapy Betlémské cesty. Zapojené domy označuje zelená cedulka. Je-li otočená dozadu, mají právě zavřeno — i domácí potřebují svou chvíli klidu. 

Potom už stačí jít pomalu.

U jednoho betléma se zastavit déle. U druhého objevit něco, čeho jsme si zprvu nevšimli. A mezi návštěvami nechat zimní den obyčejně plynout.

Možná právě tak Vánocům nejlépe porozumíme.

Nad malými jesličkami, v krajině z mechu a dřeva, kterou někdo s láskou připravil.

V Třešti totiž betlémy opravdu bydlí. A o Vánocích nás k sobě zvou na návštěvu.