🪶 Putování modrého kvítku
Když na našich kopcích rozkvetl len, jako by se mezi poli na chvíli usadil kousek letního nebe. Drobné modré kvítky se chvěly ve větru a nikdo, kdo by šel kolem poprvé, by v nich nehledal prostěradlo, košili ani plátěnou utěrku.
A přece právě tam jejich příběh začínal.
Len potřeboval vyrůst pěkně rovný a dlouhý. Když dozrál, lidé ho nesekali jako obilí, ale vytrhávali i s kořínky. Nechtěli přijít ani o kousek stébla, ve kterém se skrývala budoucí vlákna. Hrst po hrsti jej skládali, nechali oschnout a odvezli pod střechu.
Tam stébla protahovali přes zuby drhlenu. Tobolky se semínky odpadávaly a zůstávala holá stébla. Některá semínka se schovala na příští rok, jiná mohla dát lněný olej. A když bylo trhání hotové, přišel na Českomoravské vrchovině čas dotržku — malé slavnosti po dokončené práci, podobně jako bývaly dožínky po žních.
Jenže od stébla k niti bylo pořád daleko.
Len se znovu vynesl ven a rozložil na louku nebo na strniště. Ležel v rose, zmokl, oschl na slunci a zase zvlhl. Říkalo se tomu rosení. Každý den se zdálo, že se s ním nic neděje, ale uvnitř stébel se pomalu uvolňovala vlákna. Bylo třeba je obracet a poznat pravou chvíli, kdy je sebrat. Příliš brzy by se zpracovávala těžko, příliš pozdě by vlákno zesláblo.
Potom se len dostal do pazderny. O té jsme si už vyprávěli jako o místě stojícím stranou od chalup. Teď si představme, co se tam se stébly skutečně dělo.
Nejprve se důkladně dosušila. Pak ženy braly hrst po hrsti a lámaly je na dřevěné mědlici. Tvrdý vnitřek stonku praskal, ale vlákna držela pohromadě. Dalším potíráním z nich vypadávaly drobné úlomky — pazdeří. Padalo na zem a podle něj dostala pazderna své jméno.
Byla to práce únavná, prašná a také nebezpečná. Suchý len se musel držet blízko tepla, a tak pazderny kvůli hrozbě požáru stávaly dál od ostatních domů. Teprve když ze stébel vypadalo dost pazdeří, mohla se vlákna vydat dál.
Čekala na ně vochle. Vypadala jako hřeben s kovovými zuby, přes který se len opakovaně protahoval. Nejdříve se pročesal nahrubo, potom jemněji. Dlouhá vlákna zůstávala v rukou, kratší se vyčesávala stranou jako koudel. Ani ta se nevyhazovala — dala se spříst na hrubší přízi, třeba pro provazy.
Až nyní se ve světnici mohl ozvat kolovrat.
Přadlena vytahovala z vyčesaného lnu po troškách vlákna a pod jejími prsty se stáčela v nit. Musela ji vést rovnoměrně. Když jí podala příliš mnoho lnu, nit zhrubla; když příliš málo, přetrhla se. Kolovrat se točil, na cívce pomalu přibývalo a s každým otočením se modré pole vzdalovalo o kousek víc.
Upředené nitě pak čekal tkalcovský stav. Jedny byly napnuté v osnově, druhá nit mezi nimi procházela sem a tam. Řada za řadou rostlo plátno. Kdo ho však tehdy sňal ze stavu, neměl ještě před sebou zářivě bílou látku. Čekalo je bělení.
Na Veselém Kopci se dodnes připomíná bělidlo, kterému se říkalo také záhřivka. K bělení plátna se používal louh získaný z dřevěného popele. I obyčejný popel z kamen tedy ještě dokázal posloužit. Plátno se louhovalo, pralo a máchalo, než získalo světlejší podobu, v jaké si je rádi představujeme složené v truhle.
Kolik cest musel ten drobný modrý kvítek urazit. Z pole do stodoly, ze stodoly zpátky do rosy, potom do pazderny, pod zuby vochle, k přadleně, na tkalcovský stav a nakonec k vodě v bělidle.
Když dnes vezmeme do ruky kus lněného plátna, cítíme jeho pevnost. Kdysi v něm ale bylo možné vidět i celé léto a kus zimy. A především ruce lidí, kteří věděli, jak v obyčejném stéblu najít nit.