🌫️ Pustý mlýn

Kdesi nedaleko Nového Města na Moravě stávala kdysi vesnice jménem Mnichov. Dnes už byste ji hledali marně. Chalupy postupně osiřely, mladí odešli za prací a lepším živobytím, staří dožili svůj čas a z někdejší vsi nakonec zůstal jen mlýn.

A v něm mlynář.

Nebyl to zrovna člověk, za kterým byste se stavili na kus řeči. Starý mládenec, věčně zamračený, málokdy promluvil vlídné slovo. Jak ubývalo lidí v okolí, ubývalo i práce ve mlýně a s každým dalším rokem byl mlynář mrzutější. Nakonec se mu začali vyhýbat i ti, kteří by u něj mohli nechat semlít levněji.

A pak jednoho dne přišla žena.

Nikdo nevěděl odkud. Prostě se objevila ve dveřích, vešla do sednice a začala mlynáři pomáhat, jako by tam odjakživa patřila.

Od té chvíle se ve mlýně začaly dít věci.

Ne snad nějaká kouzla. Jen se znovu roztočilo mlýnské kolo, lidé se přestali mlýnu vyhýbat a – což bylo ze všeho nejpodivnější – mlynář se začal usmívat. Z nerudného samotáře byl najednou člověk, se kterým bylo příjemné posedět a popovídat.

A když se do roka z mlýna ozval dětský pláč, zdálo se, že štěstí už nemůže být větší.

Holčičce dali jméno Lída a mlynář na ní mohl oči nechat.

Jenže její matka jednoho dne zmizela.

Stejně tiše a nečekaně, jako kdysi přišla.

Lidé si potom šeptali, že to snad ani nebyla obyčejná žena. Že to byla divoženka, které se zželelo osamělého mlynáře a přišla mu na čas přinést trochu štěstí.

Roky ubíhaly a z malé Lídy vyrostla krásná dívka. Mlynář ji střežil jako oko v hlavě. Nápadníků se kolem mlýna objevovalo dost, ale málokterému dovolil s dcerou prohodit víc než pár slov.

Až jednou přišel krajánek.

Uměl vyprávět takové příběhy, že se kolem něj brzy sesedli všichni, kdo byli právě ve mlýně. Dokonce i mlynář zapomněl hlídat svou Lídu.

Ráno bylo ve mlýně nějak podivně ticho.

Krajánek byl pryč.

A Lída také.

Mlynář ji hledal, naříkal, vyptával se, kudy chodil, ale dcera se už nikdy nevrátila. Z její ztráty se prý pomátl a netrvalo dlouho, než zemřel.

Mlýnské kolo se zastavilo. Stavení pustlo, střechou začalo zatékat a kolem zdí se rozrostlo křoví.

Jen mlynář prý svůj mlýn neopustil.

Kdo se tam za tiché noci zatoulal, mohl údajně zaslechnout, jak někdo mezi rozpadajícími se zdmi chodí a volá svou ztracenou dceru.

A tak už tomu místu nikdo neřekl jinak než Pustý mlýn.