🌫️ Poklad pod Paseckou skálou

Když dnes stojíte na břehu Medlova a díváte se přes hladinu rybníka, těžko by vás napadlo, že podle staré pověsti bývalo na jeho místě městečko.

A ne ledajaké.

Medlov prý býval bohatý, statkům se dařilo a z věže zdejšího kostela se krajem rozléhalo vyzvánění stříbrných zvonů. Jenže s bohatstvím přišla také pýcha. Medlovští se svým majetkem rádi chlubili a na varování, že pýcha předchází pád, příliš nedali.

A potom přišel den, kdy celé městečko zmizelo.

Propadlo se do země a na jeho místě zůstal jen veliký rybník.

Rychtářovo tajemství

Jeden člověk prý neštěstí tušil předem.

Medlovský rychtář své sousedy varoval, aby se svým bohatstvím tolik nevychloubali. Když viděl, že ho nikdo neposlouchá, rozhodl se alespoň zachránit to nejcennější.

Vzal své zlato a stříbro, přidal bohatství z obecní pokladnice a spolu s věrným pacholkem všechno odnosil pod Paseckou skálu.

Tři dny a tři noci tam ukrývali medlovský poklad hluboko do země.

Rychtáři to však život nezachránilo. Když Medlov zmizel, zmizel spolu s ním.

Poklad ale měl pod Paseckou skálou zůstat.

A lidé na něj nezapomněli.

O pokladu se vyprávělo po chalupách

Za dlouhých zimních večerů, když venku ležel sníh a v chalupách praskalo dřevo v kamnech, se příběh o medlovském pokladu vyprávěl znovu a znovu.

A jeden posluchač mu naslouchal obzvlášť pozorně.

Franta, pacholek z Rokytna.

Jakmile přišla řeč na poklady, Franta ani nedutal. A protože dobře věděl, že podle starých pověstí země otevírá své poklady na Velký pátek, jednoho dne si řekl:

"Letos si pro něj dojdu."

Velkopáteční noc

Na Velký pátek se měl člověk postit a ztišit.

Franta to vzal přesně opačně.

Pořádně se najedl, aby mu v noci nevyhládlo, a v hospodě se ještě posilnil kořalkou. Jednu lahvinku si pro jistotu strčil do kapsy.

Pak vzal lucernu a vyrazil k Pasecké skále.

Noc byla černá, měsíc nikde. Franta klopýtal přes kořeny a prodíral se lesem, až před ním konečně vyrostla vysoká šedá skála.

Napil se na kuráž, postavil se před ni a zavolal:

"Skálo, vydej mi v tento požehnaný den poklady, které po léta ukrýváš!"

Nic.

Jen vítr se opřel do korun stromů.

Franta tedy zavolal podruhé.

Skála mlčela dál.

Tentokrát se ale spustil déšť. Kapky bušily do větví a Franta začínal mít pocit, že možná nebyl nejlepší nápad chodit o Velkém pátku do lesa hledat cizí zlato.

Jenže když už došel tak daleko…

Sebral poslední odvahu a zvolal potřetí:

"Skálo, vydej mi svůj poklad!"

A potom už Franta utíkal

V tu chvíli oblohu rozčísl blesk.

Zahřmělo tak, až se země zachvěla, a strom nedaleko Franty vzplál. Z temného lesa se začalo ozývat vytí, skučení a podivný řev.

Frantovi bylo rázem úplně jedno, kolik zlata se pod Paseckou skálou skrývá.

Popadl lucernu a utíkal.

Přes kořeny, kameny a houští pelášil zpátky k Rokytnu, až celý promočený a vyděšený doběhl k první chalupě. Zabušil na dveře a sotva se otevřely, vpadl dovnitř.

Dlouho z něj nemohli dostat, co se vlastně stalo.

Druhý den už o Frantově výpravě za pokladem vědělo celé Rokytno.

A Franta?

Ten už se o medlovské zlato nikdy nepokusil. Na Velký pátek se od té doby prý svědomitě postil a Pasecké skále se raději vyhýbal.

A poklad starého Medlova?

Možná tam někde stále leží.

Pasecká skála své tajemství střeží dodnes.