🐾 Po včeličce rovnou do lesa

Včera čekala Dolárka každoroční návštěva veteriny. Kontrola, chvilka napětí a nakonec jedna malá včelička proti vzteklině. Zvládl ji statečně, ale řekněme si upřímně – návštěva paní doktorky nepatří právě mezi jeho oblíbené výlety.

A tak jsme si dnes naordinovali mnohem příjemnější léčbu. Vyrazili jsme do lesa za chalupu.

Po včerejším drobném dešti byl les svěží, zelený a krásně voněl. Slunce prosvítalo mezi stromy, mech se pod jeho paprsky rozzářil a všude bylo takové ticho, jaké umí vytvořit jen les. Tedy skoro ticho – protože s Dolárkem se vždycky musí všechno důkladně očichat, prozkoumat a zkontrolovat.

A pak přišlo překvapení.

Tam, kde ještě před několika dny nebylo kvůli suchu téměř co hledat, vykukovaly z mechu krásné houby. Jedna, o kousek dál druhá… Jako by je ten nepatrný déšť přesvědčil, že přece jen stojí za to podívat se na svět.

Dolárka houby příliš nezajímaly. On měl svou vlastní lesní práci – přečíst všechny zprávy ukryté v trávě, zjistit, kdo tudy prošel před námi, a pro jistotu překontrolovat každý pařez. Já jsem se zatím mohla kochat malými houbovými poklady a radovat se, že les po dlouhém suchu možná přece jen začíná ožívat.

Nakonec jsme došli až k rybníku. Modrá hladina, bílé mraky, okolní kopce a klid, který člověka pohladí po duši.

Po návštěvě veteriny zkrátka není nic lepšího než výlet do lesa. Dolárek zapomněl na včeličku, já na každodenní starosti – a oba jsme se domů vraceli zase o něco spokojenější.

Les za chalupou totiž někdy předepisuje tu nejlepší medicínu. A navíc bez objednání.