🛠️ Pastýřův rok

Ještě než se na vsi otevřela všechna okna, ozvalo se ráno troubení. Z jednoho dvora vyběhlo několik ovcí, z druhého další. Uličkou prošlo stádo a za ním muž s holí, brašnou a psem, který dobře věděl, že dnes zase nebude mít klidné dopoledne.

Pastýř odváděl zvířata tam, kde mohla spásat trávu a nikomu neponičila obilí. Navečer je přivedl zpátky. Tak to šlo den za dnem, dokud pastviny živily stádo. Jeho práce vypadala z dálky prostě. Stačilo však, aby se jedna ovce zatoulala, přihnala se bouřka nebo někdo našel okousané políčko, a pastýř měl co vysvětlovat.

Jaro otevřelo vrata chlévů

Přes zimu zůstávala zvířata doma. S první jarní pastvou přišla úleva: ve chlévech už nebude tolik těsno a ovce si zase najdou zelené krmení. První vyhnání však bývalo pro hospodáře zvláštní chvílí. Pouštěli ven zvířata, o která se celé měsíce starali, a svěřovali je cestě, počasí i pastýři.

Proto se k prvnímu výhonu v různých krajích pojily ochranné obyčeje. Někde dostal dobytek kousek chleba se solí, jinde hospodář položil něco na práh chléva nebo uvázal zvířeti červenou stužku. Dnes se nad tím možná pousmějeme. V tehdejší chalupě však nemocné či ztracené zvíře mohlo znamenat velikou starost, a lidé chtěli pro jeho ochranu udělat všechno, co znali.

Pastýř ráno svolal stádo. K jeho výbavě patřila hůl, brašna s jídlem a často také trouba či roh. Zvuk dával vsi znamení: je čas vyvést zvířata. Pes pobíhal kolem stáda a pomáhal držet pohromadě ty, které by se nejraději vydaly každá jiným směrem.

Dlouhé letní dny

Na pastvině se den řídil počasím a hladem zvířat. Pastýř hledal místa s trávou, dohlížel, aby stádo nevběhlo do polí, a dával pozor na kusy, které zaostávaly. Znal cestu, napajedla i místa, kde se dalo přečkat prudké slunce nebo déšť.

Ovce mu nedaly odpočinout jen proto, že se krajina zdála tichá. Jedna se mohla zaplést do křoví, jiná kulhala, další se pokoušela protáhnout tam, kam neměla. Pes pomáhal, ale odpovědnost nesl člověk. Večer bylo třeba přivést domů tolik zvířat, kolik jich ráno převzal.

V podhorském kraji patřily ovce k hospodářství i proto, že dávaly vlnu a dokázaly využít pastvu na místech, která by se těžko obdělávala. V létě se zároveň chystalo seno na měsíce, kdy už tráva růst nebude. Pastýřův rok a práce ostatních hospodářů tak běžely vedle sebe: zatímco stádo spásalo stráně, na loukách se sušilo jeho zimní krmení.

Když se stádo vracelo

S koncem léta se rána ochlazovala a dny krátily. Na některých místech se stáda vracela ze vzdálenějších pastvin blíž k vesnici. Po sklizni se zase otevírala strniště, kam zvířata dříve nesměla, aby nepoškodila úrodu.

Pak přišlo počítání. Hospodář potřeboval vědět, zda se mu jeho zvířata vrátila, a pastýř dostat odměnu za svou práci. Na Horácku a Podhorácku se soupisu dobytka říkalo pořez — počty se totiž zaznamenávaly zářezy do hole.

Možná si takovou hůl snadno představíme v pastýřově ruce. Méně snadné je představit si všechny dny, které se za jejími zářezy skrývaly: studená rána, letní vedro, hledání zatoulaného kusu i večerní návraty, kdy už ve vsi voněla večeře.

Pastýř nebýval vždy placen jen penězi. Podle místních zvyklostí mohl dostávat také obilí nebo jiné naturálie a někde mu obec poskytovala bydlení v pastoušce. Ta stávala třeba na kraji vsi nebo poblíž cesty k pastvinám. Nebyl to žádný pohodlný příbytek, ale patřila k tomu, jak vesnice zajišťovala člověka, kterého potřebovala téměř každý den.

A co dělal v zimě?

Když pastva skončila, stáda zůstala doma a pastýřovo ranní troubení utichlo. Jeho rok však nekončil jediným podzimním večerem. Záleželo na tom, jaké další povinnosti mu obec svěřila. Pastýři se v některých místech starali i o nemocná zvířata nebo vykonávali další práce kolem obecního chovu.

Pastýř měl své místo také v lidových zvycích a vánočním vyprávění. Jeho trouba, která po část roku svolávala skutečné stádo, se o Vánocích ozývala v písních o betlémských pastýřích. A když se zima přehoupla, začalo se zase čekat, až tráva vyroste natolik, aby bylo možné otevřít vrata chlévů.

Dnes už v našich vesnicích zpravidla neslyšíme ranní znamení obecního pastýře a ovce se často pasou za ohradou. Pastevectví samo nezmizelo; proměnil se způsob, jak se o stáda pečuje.

Když se ale zadíváme na starou cestu mezi chalupami a loukami, můžeme si ji na okamžik představit plnou ovčích hřbetů. Vpředu pastýř, po straně pes — a před nimi celý den pod širým nebem.