🐾 “Paničko, takhle to tedy nebylo!“

Panička seděla u iPadu, usmívala se a občas se na mě podívala. Hned mi bylo jasné, že zase píše o mně.

Přisunul jsem se blíž. Číst sice neumím, ale poznám, když se píše něco důležitého. A o mně je důležité všechno.

"Dolárek štěká na Zahradníka Emila," přečetla panička nahlas.

Položil jsem jí tlapku na ruku. Tohle bylo potřeba opravit. S Emilem soutěžím. On jezdí po trávníku, já běhám podél něj. On se otočí, já se otočím rychleji. Štěkání je jen zvukový doprovod závodu. Zatím jsem vyhrál pokaždé, protože Emil se nakonec zastaví a já můžu pokračovat.

"A štěká na kolečko," četla panička dál.

Prosím? Když vezme kolečko do ruky, rozjíždí se přece další hra! Panička ho tlačí, já běžím vedle ní a hlásím každou zatáčku. Zvlášť když zastaví a začne do něj něco nakládat. To ji musím pobídnout, aby se závod zase rozjel. Panička tomu říká štěkání na kolečko. Já tomu říkám povzbuzování soupeře.

"A taky nemá rád koně," četla dál.

To už jsem musel vstát. Nemít rád koně? To jsem nikdy neřekl. Jen když se nějaký objeví, vyhlašuju poplach nejvyššího stupně. Kůň je obrovský, jde kolem naší zahrady a ostatní se tváří, jako by se nic nedělo. Kdybych je neupozornil, možná by si ho ani nevšimli.

Panička se zasmála a něco připsala. Nakoukl jsem na obrazovku, jestli už tam má také moje hrabání.

Neměla.

Přitom to je důležitá součást mé práce. Jsem teriér. Moji předkové lovili hlodavce a já přece nebudu dělat, že o tom nevím. Jakmile objevím krtinec, pustím se do průzkumu. Panička říká, že dělám na zahradě díry. Já říkám, že hledám odpovědi. Krtek se se mnou zatím setkat nechce, ale to ještě neznamená, že přestanu pátrat.

"Dolárek nemá rád koupání," přečetla panička další větu.

Tady jsem jí musel dát za pravdu. Jen bych to napsal trochu přesněji: Dolárek nesouhlasí s praním svého kožíšku bez předchozí domluvy.

Pak jsem zahlédl, že píše něco o tom, jak jí večer olizuju nohy. Okamžitě jsem položil tlapku přímo na iPad. Některé věci by přece měly zůstat jen mezi námi.

Panička začala vybírat obrázek. Na jednom jsem vypadal, jako bych spal.

"Ten je hezký," řekla.

Hezký možná. Ale právě při tom spaní jsem jedním uchem hlídal zahradu a druhým poslouchal, jestli panička neotevírá lednici. Požádal jsem o jiný snímek. Panička mou žádost pochopila tak, že chci podrbat za uchem, a fotografii nechala.

Chtěl jsem jí vysvětlit, že jako hlavní postava mám právo článek před zveřejněním schválit. Jenže když už mi nerozuměla jako redaktorovi, nechal jsem se aspoň podrbat.

Článek zatím schvaluju. Ale za tu fotografii mi panička ještě dluží pamlsek. 🐾