🐾 “Paničko, já už bych potřeboval náměstka!”

Panička si uvařila kávu, sedla si do křesla a řekla:

"Tak. A teď mám konečně chvilku klid."

Zvedl jsem hlavu.

Klid?

Rozhlédl jsem se, jestli náhodou nemluví s někým jiným. Ale nebyl tam nikdo, kdo by právě převzal moje povinnosti. Slepičky si venku vedly svou, Emil stál v nabíječce a krtek pod zahradou pokračoval v činnosti, na kterou mu nikdo nevydal povolení.

Přišel jsem ke křeslu a položil paničce tlapku na koleno.

"Paničko, já už bych potřeboval náměstka!"

"Ty potřebuješ podrbat."

To také. Ale nesměli jsme odbíhat od programu.

"Podrbat můžeme během jednání. Ty poslouchej, já budu mluvit a tvoje ruka může pracovat."

Panička mi zajela prsty za ouško.

Za takových podmínek se dalo začít.

"Víš ty vůbec, co všechno je na mých bedrech?"

Prohlédla si mě.

"Jeden suchý lístek."

Sundala ho.

Odpovědnost zůstala.

"Já mluvím o vedení domácnosti, hospodářství, zahrady a kulturního života."

Panička odložila hrnek.

Konečně pochopila, že přišla porada.

"Začneme stavebnictvím," řekl jsem. "Kdo dělal odborný dozor při zastřešování slepičího výběhu?"

"Ty."

"Kdo prověřil plachtu?"

"Ty."

"Kdo byl u každého kroku?"

"Ty. Hlavně u toho, který jsem zrovna potřebovala udělat."

To souhlasilo. Byl jsem všude včas.

Panička samozřejmě tvrdí, že střechu udělala ona. Držela plachtu, natahovala, připevňovala a něco vázala.

Ale kdo to všechno sledoval?

Já.

Kdo jí chodil připomínat, že má za zády psa?

Zase já.

A kdo si stoupl na druhý konec plachty, když ji chtěla zvednout?

"Právě," řekla panička. "Na to si vzpomínám nejvíc."

"Zajišťoval jsem materiál."

"Nemohla jsem s ním hnout."

"Tak vidíš, jak důkladně."

Výsledek dnes mluví sám za sebe. Prší a slepičky jsou v suchu. Ani jedna nepřišla reklamovat mokrá záda.

Nedávno se kolem mě dokonce shromáždily.

Panička říkala, že čekaly něco dobrého.

Já říkám, že proběhlo slavnostní poděkování stavebnímu dozoru.

Jen se při něm trochu hrabalo.

"A tím se dostáváme k řízení slepičího kolektivu."

To je samostatná kapitola.

Máme deset slepic. Každá má zobák a každá ho používá. Nikdy jsem nezažil, že by některá řekla: "Holky, dneska budu poslouchat."

Sussexky rozvážně přešlapují, Greenky něco připomínkují, Maransky si hledí svého, Horalky mají napilno a Švédky se hlásí o slovo, i když už dávno mluví.

Do toho panička přijde s košíkem a pochvaluje si, jaké má šikovné holky.

A vedení?

Vedení stojí vedle na čtyřech tlapkách a nikdo si ho nevšimne.

"Proto jsem zavedl týmovou poradu," vysvětlil jsem. "Každá dvě nohy, každá jeden zobák — tak žádné výmluvy!"

"A co jste projednávali?"

"Snášku. Pracovní nasazení. A zákaz přehazování odpovědnosti na sousední hnízdo."

"A pomohlo to?"

"Podívej se, jak se holky srovnaly."

Panička se usmála.

"Možná je to taky krmením a péčí."

Chvíli jsem čekal, jestli to ještě sama opraví.

Neopravila.

"Paničko, krmení jim dáváš pořád. Poradu jsem zavedl já."

Kdybych byl jen vedoucí slepic, ještě by se to dalo zvládnout.

Jenže já zajišťuju i ostrahu slepičího dvorce.

To znamená obchůzky plotu, kontrolu vrátek, prověřování pachů a okamžitý zásah při podezřelém zašustění.

"Většinou tam šustí slepice," poznamenala panička.

"To víme až potom."

"Nebo listí."

"Pod listím může být něco dalšího."

"A někdy vítr."

"Ten se nám zatím nepodařilo zadržet."

Bezpečnostní služba si nemůže říct: To bude asi dobré.

Musí se jít přesvědčit.

Já jdu.

Někdy i několikrát, protože při první kontrole zjistím, že se mezitím šustí na druhém konci.

"A když stojíš u jejich misky?" zeptala se panička.

"Kontrola zásobování."

"S čenichem uvnitř?"

"Důkladná."

U tohoto bodu už jsme se nemuseli zdržovat.

Pak je tu zahrada.

Panička na ní vidí záhony, květiny a trávu.

Já vidím nevyřešené případy.

Třeba krtka.

Pracuje pod zemí, vyhýbá se osobnímu jednání a výsledky své činnosti odkládá na náš trávník.

Když začnu situaci řešit, panička přiběhne:

"Dolárku, tady mi nehrab!"

A ukazuje na místo, kde mám právě nejslibnější stopu.

"Ty bys byl schopný vyhrabat půl zahrady," řekla mi.

"Kdybys mě pořád neodvolávala, možná už bychom znali pachatele."

"My ho známe. Je to krtek."

"Jméno nemáme. Pobyt nemáme. K výslechu se nedostavil."

Panička si povzdechla.

Všiml jsem si, že lidé si při řešení složitějších případů často povzdechnou a jdou raději něco zalít.

A potom Emil.

Naše robotická sekačka.

Emil má vlastní domeček, pravidelné dobíjení a přesně vymezenou práci.

Vyjede, poseká, zajede.

Nikdo mu neřekne: "Když už jsi venku, zajdi se podívat ke slepicím."

Nikdo po něm nechce pohádku.

A nikdo mu nedává hlídat paničku.

"Emil aspoň seká," připomněla.

"Já mu kontroluju pracoviště."

"A štěkáš na něj."

"Poskytuju průběžné hodnocení."

Upřímně řečeno, s Emilem se špatně spolupracuje.

Člověk mu něco vysvětluje, on se na místě otočí a odjede.

Takové chování si ke mně nedovolí ani slepice. Ta aspoň cestou něco odpoví.

A večer?

Emil už dávno odpočívá v nabíječce, zatímco já musím ještě zkontrolovat, co panička dělá v kuchyni.

"Takže Emil má dobíjení," uzavřel jsem, "a já mám kdy volno?"

Panička se podívala na svou ruku, která mě pořád drbala.

"Právě probíhá údržba."

To jsem uznal.

Jen jsem jí pootočil hlavu, aby se dostala i k druhému oušku.

"A teď redakce."

Panička sáhla po kávě.

Asi cítila, že to bude delší.

"Kdo dodává náměty na články? Kdo osobně prožívá všechny důležité události? Kdo vystupuje v pohádkách a musí být k dispozici pokaždé, když tě napadne nové povídání?"

"Ty, šéfredaktore."

"Přesně. Ty máš iPad. Já mám příhody."

Bez příhod by mohla psát leda o tom, že se dnes nic nestalo.

Se mnou se jí to zatím nepřihodilo.

Navíc jsem zároveň tváří redakce.

Jednou sedím u papírů. Podruhé u slepic. Potřetí u kamen.

Musím se správně dívat, musí mi být vidět šibalská očíčka, ouška mají být moje a kožíšek také.

A velikost!

Křeslo musí být dost velké a já přiměřeně malý, protože když to někdo popletl, vypadal jsem, že jsem právě zdědil chalupu po medvědovi.

"Teď už tě máme i u kalendáře," připomněla panička.

"Právě. U nás se ani datum neobejde bez mé přítomnosti."

Kdo chce zjistit, kolikátého je, potká mě.

Kdo si jde přečíst pranostiku, potká mě znovu.

Večer pohádka — zase já.

"Paničko, já už pomalu nevím, jestli jsem Norfolk teriér, nebo obecně prospěšná služba."

Tím ovšem moje pracovní doba nekončí.

Musíme ještě na procházku.

Tam vykonávám zpravodajskou činnost.

Panička tomu říká očichávání patníků, ale to je pohled člověka, který si své zprávy nosí v telefonu.

Já je mám venku.

U plotu. V trávě. Na rohu.

A některé jsou velice obsáhlé.

"U jednoho místa stojíš pět minut," podotkla.

"Nemůžu za to, že toho tolik vyšlo."

"A pak se k němu vrátíš."

"Musím odpovědět."

Panička by nejradši šla pořád dál.

Žádné zastavení, žádné studium, žádný přehled o místním dění.

Pak přijde domů a řekne:

"Byli jsme se hezky projít."

My!

Ona se prošla. Já absolvoval tiskovou poradu.

Po návratu nastupuje kontrola domácího pohodlí.

Prověřuju křeslo, deku na verandě, místo na pelesti a paniččin klín.

Všude se musím na chvíli uložit, abych mohl zodpovědně rozhodnout, kde se dnes odpočívá nejlépe.

"A co tvoje dva pelíšky?"

"Ty jsou záložní."

"Nikdy v nich neležíš."

"Nemůžu přece při kontrole domácnosti usnout někde stranou."

Panička už se smála tak, že mě přestala drbat.

Musel jsem jí tlapkou připomenout, že jedna činnost druhou nevylučuje.

"Dobře, Dolárku. Tak co má ten tvůj náměstek umět?"

Konečně správná otázka.

Zamyslel jsem se.

Musel by rozumět slepicím. Vyznat se v zahradě. Hlásit všechno podezřelé. Dohlížet na Emila. Mít cit pro literaturu. Pamatovat si, kde jsme včera četli zprávy. A poznat, kdy panička potřebuje společnost.

"Mohl by to dělat Emil?" navrhla.

Podíval jsem se na ni.

Čekal jsem.

Ona čekala také.

"Paničko. Emil najede do židle a musí si to rozmyslet."

"Tak některá slepice?"

"Ta by první pracovní den vyhrabala záhon a druhý den si vzala volno kvůli vajíčku."

"Aha."

Ještě chvíli jsme hledali vhodného uchazeče.

Nenašli jsme ho.

Panička mě nakonec vzala na klín.

"Víš co? Zítra ti dáme volno. Ke slepicím půjdu sama. Zahradu obejdu sama. A ty si pěkně odpočineš."

Zvedl jsem hlavu.

"Sama?"

"Sama."

"I kolem plotu?"

"I kolem plotu."

"A co když tam něco zašustí?"

"Tak se podívám."

Podívá se.

A tím to skončí.

Žádná obchůzka. Žádné pročichání. Žádné prověření, jestli to nějak nesouvisí s tím, co šustilo včera.

Seskočil jsem na zem.

"To nepůjde. Zítra máme moc práce."

"Vždyť jsi chtěl náměstka."

To byla pravda.

Ale představoval jsem si někoho, kdo za mě převezme mokrou trávu, koupání a návštěvy veteriny.

O zajímavé funkce bych se podělil nerad.

A o paničku vůbec.

Chvíli jsem stál u křesla a přemýšlel, jak jí to vysvětlit, abych nepokazil celé jednání o pracovním přetížení.

Ona se ke mně sklonila.

"Ty můj důležitý pejsku."

Položil jsem jí tlapku na koleno.

Vlastně je to se všemi těmi funkcemi docela jednoduché.

Když jde na zahradu, chci jít s ní.

Když něco dělá, chci být u toho.

Když si sedne, potřebuju vědět, jestli se vedle ní ještě vejdu.

A když je v chalupě moc ticho, někdo se přece musí zvednout, přijít a strčit jí čenich pod ruku.

Tohle by náměstek nemohl pochopit jen tak z nějakého zaškolení.

Vlezl jsem si zpátky na klín a spokojeně se uvelebil.

"Tak co, budeme někoho hledat?" zeptala se panička.

"Zatím to odložíme."

"A tvoje přetížení?"

Položil jsem hlavu na její ruku.

"Přidej drbání. Uvidíme, co to udělá."

Panička poslechla.

A já zavřel oči.

Na náměstka se místo nakonec nenašlo. Na paniččině klíně bychom se totiž dva nevešli. 🐾