🐾 “Paničko, dneska se slaví!”

Ráno začalo docela obyčejně.

Panička vstala, pustila slepičky, podívala se na zahradu a potom vzala do ruky ten svůj placatý přístroj. Já zatím ležel v křesle a hlídal, aby jí ho někdo neobsadil.

Člověk musí pomáhat, jak umí.

A pak to řekla:

"Dolárku, dneska je Mezinárodní den zvířat."

Zvedl jsem hlavu.

Prosím?

Tohle je dost zásadní informace na to, aby se oznamovala jen tak mezi vypouštěním slepic a snídaní.

Slezl jsem z křesla a postavil se před paničku.

"Takže dneska se slaví? A co bude dobrého?"

"Dneska mají svátek všechna zvířátka."

Dobře. S tím se dá pracovat.

Ale nejdřív bychom si měli ujasnit program.

Svátek bez programu?

Panička mi nasypala snídani do misky.

Podíval jsem se na misku. Potom na paničku. Potom znovu na misku.

Úplně stejné jako včera.

"Paničko, nechci dělat potíže, ale nepopletla sis slavnostní snídani s běžným provozem?"

"Dobrou chuť, Dolárku."

Snědl jsem ji.

Ne proto, že bych souhlasil. Ale případné stížnosti se podávají mnohem lépe s plným bříškem.

Potom jsem si sedl vedle paničky a položil jí tlapku na koleno.

"Tak. A teď k těm oslavám."

Podrbala mě za uchem.

Výborně. Zahájení proběhlo důstojně.

Když přestala, tlapku jsem nechal na místě.

Zahájení totiž ještě neskončilo.

Dolárkův sváteční řád

Panička říká, že svátek neznamená, že se všechno bude řídit podle mě.

To mě překvapilo.

Podle koho tedy?

Pro jistotu jsem připravil několik drobných návrhů.

Dnes se nebude koupat žádný Dolárek.

Nebude se vytahovat stůl na úpravu kožíšku.

Kolečko zůstane stát. Kdo nutně potřebuje něco převézt, může to odnést v náručí.

Zahradník Emil dostane volno. Já také. Rozdíl je v tom, že já budu své volno trávit na zahradě, zatímco on pěkně potichu ve svém domečku.

A procházka nebude žádné lidské "jen se rychle projdeme".

Dneska se čtou celé noviny.

Každý patník. Každý roh. Každé stéblo s důležitou zprávou.

Panička si může vzít teplejší kabát.

A slepice taky?

Na zahradě jsem zjistil, že oslavy už začaly.

Slepice hrabaly.

Jedna našla něco zajímavého a okamžitě se tvářila, že nenašla vůbec nic. Ostatní jí to nevěřily a běžely se přesvědčit.

Běžný slepičí společenský život.

"Vy máte dneska taky svátek," oznámil jsem jim.

Jedna na mě pohlédla.

Potom hrábla hlouběji.

Zřejmě očekávala, že sváteční program bude uložen pod zemí.

Panička jim přinesla krmení a chvíli u nich postála.

"Aha," pomyslel jsem si. "Takže obsluha slaví s každým zvlášť."

To je v pořádku.

Jen aby jí potom zbyly ruce na hlavního oslavence.

Nepříjemná otázka s krtkem

A pak mě něco napadlo.

Něco, co mi ten krásný svátek trochu zamotalo.

"Paničko… a krtek?"

"Co krtek?"

"Ten má dneska taky svátek?"

"Samozřejmě."

Chvíli jsem mlčel.

Díval jsem se na čerstvou hromádku u záhonu.

Takové věci by se psům měly oznamovat postupně.

Nejdřív slepice. Potom ptáčci. A teprve po svačině krtek.

"Takže dneska ho nemám hledat?"

"Dneska ho necháme v klidu."

Přiblížil jsem se k hromádce a pořádně ji očichal.

"Slyšíš? Máš volno. Ale jenom proto, že je svátek."

Pro jistotu jsem ještě chvíli poslouchal.

Žádné poděkování.

Pod zemí zřejmě nemají moc vychování.

Svatý František a moje panička

Doma mi panička pověděla, že na čtvrtého října připadá svátek svatého Františka z Assisi. Měl rád zvířata a připomíná lidem, aby se k nim chovali laskavě.

To se mi líbilo.

Takový člověk by určitě pochopil, že pes někdy potřebuje drbat za oběma ušima. Ne jen za jedním.

A že křeslo není obsazené, když v něm leží pes.

Je správně využité.

Panička si sedla a já se jí usadil na klíně. Jednou rukou mě objala a druhou mě pomalu drbala za ouškem.

Najednou jsem přestal kontrolovat slavnostní program.

Bylo teplo. Panička byla blízko. Za oknem se hýbaly větve a nikdo po mně nic nechtěl.

Možná se takový svátek nemusí poznat podle velikosti dobroty.

Možná stačí, že má zvířátko svůj domov. Plnou misku. Bezpečné místo na spaní. A někoho, kdo pozná, kdy chce ven, kdy si chce hrát a kdy potřebuje jen tiše položit hlavu na koleno.

I když malá dobrota by tomu samozřejmě neublížila.

A právě v tu chvíli ji panička položila na talířek.

Tak přece jen rozumí slavnostnímu programu.

Návrh na příští rok

Večer jsem si lehl k paničce a spokojeně vydechl.

Oslavy hodnotím kladně.

Procházka byla. Drbání bylo. Dobrota byla. Krtek přežil. Slepice byly obslouženy.

Jen jednu připomínku bych měl.

"Paničko, proč je Mezinárodní den zvířat jen jednou za rok?"

Pohladila mě.

"Dolárku, u nás máš takový den přece každý den."

Zamyslel jsem se.

Má pravdu.

Ale nahlas jsem jí to nepotvrdil.

Ještě by příští rok vynechala tu slavnostní dobrotu.