⏳ Na vejminku

Některá stará slova v sobě ukrývají celý způsob života. Jedním z nich je vejminek. Neoznačoval pouze malou světničku nebo domek vedle chalupy. Znamenal také chvíli, kdy jedna generace předávala hospodářství druhé a pomalu ustupovala do pozadí.

Z hospodáře se stal vejminkář, z hospodyně vejminkářka – a mladí převzali nejen chalupu, pole a dobytek, ale také odpovědnost za ty, kteří zde hospodařili před nimi.

Když mladí přebírali hospodářství

Jakmile hospodář zestárl a už neměl dost sil, aby dál vedl celé hospodářství, nastal čas předat usedlost některému z dětí. Nejčastěji ji přebíral syn, někdy také dcera se svým mužem.

Staří rodiče však z chalupy neodcházeli. Zůstávali v ní na vejminku a nový hospodář se zavázal, že jim až do konce života poskytne bydlení a potřebné zaopatření.

Nebyl to tedy jen odpočinek po letech těžké práce. Vejminek představoval jedinou jistotu, kterou staří lidé na venkově měli. Důchody v dnešním smyslu neexistovaly a jejich stáří záviselo na hospodářství, jež předali mladším.

Co znamenalo slovo vejminek

Spisovně se říká výměnek, u nás však mnohem přirozeněji zní staré slovo vejminek. Vzniklo od slovesa vymínit si. Staří hospodáři si totiž při předání usedlosti vymínili, co jim nový hospodář bude poskytovat.

Slovo vejminek přitom mohlo označovat hned několik věcí – samotnou dohodu, zaopatření starých rodičů i místo, ve kterém potom bydleli.

Ne vždy to byla malá chaloupka

Dnes si pod vejminkem často představíme malý samostatný domek stojící vedle statku, nejlépe s lavičkou u dveří a muškáty za okny. Takové vejminky skutečně existovaly, především u větších a zámožnějších usedlostí.

V našem chudším kraji však mohl vejminek znamenat jen jednu světničku, komůrku nebo část chalupy. Někde měli staří rodiče samostatný vchod, jinde zůstávali ve společné světnici s mladými a měli zajištěné své místo u stolu a u kamen.

Podoba vejminku se lišila chalupu od chalupy podle její velikosti i podle toho, co si mohlo hospodářství dovolit.

Každé polínko mohlo být zapsáno

Podmínky vejminku se často zapisovaly do smluv a pozemkových knih. Mohlo v nich být přesně stanoveno, kterou místnost budou staří rodiče užívat a co jim nový hospodář musí každoročně poskytovat.

Vejminkáři si mohli vymínit určité množství žita, ovsa, brambor, mléka, másla nebo vajec. K tomu dříví na topení, část úrody ze zahrady, možnost chovat několik slepic či užívat kousek pole. Pamatovalo se také na ošacení, praní prádla, péči v nemoci a někdy dokonce na vystrojení slušného pohřbu.

Každý pytel obilí, každé polínko i každé místo v chalupě tak mohly být předem spočítány a zapsány.

Vejminkář, nebo výměník?

Člověku, který předal hospodářství mladším a odešel na vejminek, se říkalo vejminkář. Jeho žena byla vejminkářka.

Nebyla to však jediná pojmenování. V širší oblasti severovýchodních Čech a severozápadní Moravy se užívalo také dnes téměř zapomenuté slovo výměník. Právě Křižánky leží na česko-moravském pomezí, kde se české a moravské podoby řeči po staletí setkávaly.

Ať už mu říkali vejminkář, nebo výměník, jeho postavení bylo stejné. Už nebyl hlavním hospodářem, přesto zůstával součástí rodiny a podle svých sil dál pomáhal. Pohlídal děti, nakrmil drobná zvířata, naštípal dříví nebo poradil, kdy zasít a kdy ještě počkat.

Zkušenosti starého hospodáře měly svou cenu, i když už o chodu usedlosti nerozhodoval.

Zůstat doma, ale přestat rozhodovat

Odchod na vejminek musel být zvláštní životní chvílí. Člověk, který po desítky let rozhodoval o chalupě, poli, dobytku i práci celé rodiny, předal své místo mladšímu. Zůstal doma, ale poslední slovo už měl někdo jiný.

Někteří vejminkáři přijali změnu pokojně a těšili se, že hospodářství zůstává v rodině. Jiní se jen těžko smiřovali s tím, že mladí chtějí dělat věci po svém.

Soužití několika generací pod jednou střechou mohlo být laskavé a vzájemně prospěšné. Stejně tak však přinášelo spory. Staří někdy příliš mluvili mladým do hospodaření a mladí zase mohli považovat povinnosti vůči vejminkářům za příliš velkou zátěž.

Ani podrobná smlouva proto nezaručovala pokojné stáří. Záleželo především na vztazích v rodině, na úrodě a na tom, zda hospodářství dokázalo všechny sjednané povinnosti plnit.

Vejminek v naší staré dámě

Když jsme pátrali v minulosti naší chalupy, objevili jsme vejminek zachycený přímo ve sčítacích operátech.

V roce 1880 žila v naší chalupě rodina Veselých. Vedle mladšího hospodáře zde zůstávali také členové starší generace na vejminku. Byli stále doma, ale vedení hospodářství už předali mladším.

O deset let později bylo všechno jinak. Ve sčítání z roku 1890 už nacházíme v chalupě rodinu Karla Bukáčka. Rod Veselých vystřídali Bukáčkovi, ale jedna z dřívějších obyvatelek chalupy neodešla. Ovdovělá Josefa Veselá zde zůstala a ve sčítacím operátu je uvedena jako vejminkářka.

Jediné slovo ve starém sčítacím archu tak vypráví celý příběh. Josefa Veselá už nebyla hospodyní a v chalupě hospodařila jiná rodina, přesto v ní měla nadále své místo. Její vejminek přetrval i výměnu hospodářů.

Nevíme, kterou světničku obývala ani co všechno měla vymíněno. Mohlo to být místo k bydlení, otop, každodenní strava nebo část úrody. Víme však, že v naší staré dámě skutečná vejminkářka žila.

Když jedno slovo vypráví příběh

S proměnou života na venkově postupně mizeli vejminkáři, vejminkářky i staří výměníci. Zůstaly po nich malé světničky, drobné domky u usedlostí a zažloutlé zápisy v pozemkových knihách a sčítacích operátech.

V naší chalupě však nezůstalo jen dávné slovo. Vejminek zde dostal také své místo, dobu a lidskou tvář.

Jmenovala se Josefa Veselá a roku 1890 žila jako ovdovělá vejminkářka v naší chalupě. Díky jedinému řádku ve starém dokumentu dnes víme, že také naše stará dáma kdysi poskytovala domov těm, kteří už své hospodářství předali mladším.