🪶 Na sýpce

Na mlatě utichly cepy, ale hospodář ještě zdaleka neměl hotovo. Po výmlatu zůstala hromada zrna promíchaného s prachem a zbytky klasů. Než ji uloží, musí oddělit to, co jednou přijde do mlýna, od toho, co tam nepatří.

Přinesl řešeto, veliké obilní síto, a nasypal do něj první dávku. Rukama jím pohyboval tak dlouho, až zrno propadlo a větší nečistoty zůstaly nahoře. Potom přišlo na řadu vění. Obilí se přehazovalo tak, aby vítr odnesl lehké plevy, zatímco těžší zrno padalo zpátky. Byla to práce, při které člověk potřeboval trochu větru, ale ne takový, který by mu odnesl úrodu i s kloboukem.

Vedle pěkného zrna zůstalo i to drobné, horší. V některých krajích mu říkali zadek — slovo, nad kterým by se děti jistě rozesmály. Hospodář se však nesmál. I při dobré sklizni chtěl vědět, kolik kvalitního zrna skutečně má.

Teprve pak je mohl odnést do sýpky. U velkého statku to bývala samostatná budova, které se říkalo také špejchar. U menší chalupy mohl stejnému účelu sloužit suchý prostor přímo ve stavení. Na velikosti nezáleželo tolik jako na tom, aby zrno nezvlhlo a nedostaly se k němu myši.

Hospodář položil pytel a na okamžik se rozhlédl. Jedna část úrody bude na mouku. Druhou musí ponechat jako osivo na příští rok. A oves? Z toho dostane kůň svůj obrok, jak se říkalo jeho krmení. Všechny pytle vypadaly podobně, ale každý měl jiný úkol.

Když se mluvilo o množství obilí, zaznívala slova, která dnes známe spíš ze starých zápisů. Korec a jeho čtvrtina, věrtel, byly duté míry na obilí. Jejich velikost se v různých dobách a místech lišila, hospodář však své nádoby znal dobře. Odměřoval jimi, kolik může odvézt, kolik schovat a kolik bude potřeba, až se pole na jaře znovu otevře pluhu.

Večer zavřel dveře a vrátil se do světnice. Tam už hospodyně chystala večeři. Možná se ho zeptala, zda se úroda vejde, a on odpověděl, že ano. Ale také věděl, že na sýpku bude chodit celou zimu. Zrno je třeba hlídat, někdy přehodit, podívat se, jestli zůstává suché.

Dnes nám slova věrtel nebo vění znějí jako z dávno zavřené knihy. Tehdy označovala obyčejnou práci a obyčejnou starost: aby ze zrna vyrostlo příští pole, aby bylo čím nakrmit zvířata a z čeho upéct chléb. Na mlatě úroda končila svou cestu z pole. Na sýpce začínala její cesta k dalšímu roku.