🪶 Na svém a u cizích
Minule jsme nahlédli do tereziánského katastru Moravských Křižánek. Našli jsme v něm gruntovní hospodáře, čtvrtníky a domkáře na vrchnostenské půdě. Jenže stará vesnice znala i další jména pro lidi, kteří na ní žili a pracovali. Některá nám dnes znějí povědomě, jiná už potřebují trochu vysvětlení.
Nejprve gruntovník – hospodář na gruntu. Za jeho vraty nestál jen dům, ale celé hospodářství s poli, zvířaty a prací, kterou bylo třeba každý den rozdělit. Když přišla senoseč nebo žně, nestačily vždy jen ruce jeho rodiny; na větších gruntech pomáhala také čeleď či podruzi. Gruntovník měl ve vsi váženější postavení než drobný hospodář, ale větší grunt neznamenal jen větší úrodu. Znamenal také více starostí, závazků a v čase poddanství povinností vůči vrchnosti. Říkalo se, že na gruntu "sedí". Nebylo tím myšleno nicnedělání – spíš to, že právě k tomuto místu patří jeho život a odpovědnost.
Chalupník. Dnes si při tom slově možná představíme člověka, který v pátek přijede na chalupu a v neděli zase odjíždí. Tehdejší chalupník by se tomu asi podivil. Jeho chalupa byla domovem i hospodářstvím. Měl k ní menší kus půdy a pracoval na něm, jak jen síly stačily. Pole však nemuselo rodinu uživit samo, a tak vedle práce na vlastním přicházel vhod i další výdělek.
A co podsedník? Ten hospodařil na menší usedlosti, které se říkalo podsedek. Taková usedlost mohla vzniknout třeba oddělením části většího gruntu. Jenže ani tady nebyla stará pojmenování všude stejná. Někde se slovem podsedník myslel zkrátka drobný hospodář podobný chalupníkovi. Jinde se podsedník od chalupníka rozlišoval: mohl mít více polí a ve vsi stál svým postavením blíž sedlákům.
Docela jiný život se skrývá za slovem podruh. Ten neměl vlastní grunt ani chalupu. Se svou rodinou mohl bydlet u hospodáře a za místo k životu pro něj pracovat. Někdy užíval i malý kousek půdy nebo choval vlastní zvíře. Nebyl tedy jen bezejmenným pomocníkem ve dvoře — pod cizí střechou žila jeho vlastní domácnost, se svými starostmi a nadějemi.
U hospodáře však pracovala také čeleď. Tím slovem se neoznačoval jeden člověk, nýbrž služební lidé v hospodářství. Přicházeli pracovat na grunt, dostávali za to odměnu, stravu a zpravidla i místo k bydlení. Byli součástí každodenního života statku: ráno vstávali k práci, jedli pod hospodářovou střechou a řídili se tím, co bylo potřeba udělat. Čeleď ovšem nebyla totéž co hospodářova rodina, i když s ní trávila tolik času.
Mužskému služebníkovi se říkalo čeledín, někdy také pacholek. Mohl se starat o zvířata, pomáhat na poli či s povozy; jaká práce na něj čekala, záleželo na hospodářství i roční době. Děvečka byla žena nebo dívka ve službě. To slovo dnes může znít jako pojmenování malého děvčátka, ale ve starém zápisu označuje její postavení v hospodářství. Pomáhala s prací kolem domu i zvířat, v kuchyni nebo při sklizni. Na venkově se ostatně málokdy dalo říct: "Tohle není moje práce," když bylo právě třeba nakrmit dobytek nebo zachránit seno před deštěm.
V čem se tedy čeleď lišila od podruha? Čeledín či děvečka nastupovali do služby u hospodáře jako jednotliví pracovníci. Podruh u něj mohl mít pronajaté místo pro sebe i svou rodinu a vedle práce pro hospodáře vést své malé hospodářství. Jedni i druzí mohli pracovat na témže poli a potkávat se u týchž vrat, ale jejich život pod tou střechou nebyl stejný. Ani toto rozlišení neplatilo všude do posledního detailu.
Jedno stavení, několik různých osudů. Gruntovník odpovídal za hospodářství, chalupník obdělával svůj menší kus půdy, podsedník hospodařil na podsedku. Podruh mohl žít u cizího hospodáře se svou rodinou; čeledín a děvečka tam sloužili jako čeleď. Stará slova nám připomínají, že vesnice nebyla složená jen z domů. Tvořili ji lidé, kteří měli každý trochu jiné místo, a přece žili jeden vedle druhého.