🪶 Na mlatě

Kdo dnes vstoupí do staré stodoly, spatří trámy, prázdný prostor a možná několik odložených věcí, pro které se jinde nenašlo místo. Dříve však měla každá část stodoly své určení a téměř každý kout také své jméno.

Některá z těch slov známe dodnes. Jiná zmizela spolu s prací, při níž se používala. A protože naše kopce leží na pomezí Čech a Moravy, stačilo ujít několik vesnic a pro stejnou věc mohl člověk zaslechnout docela jiné pojmenování.

Mlat nebyla celá stodola

Prostřední část stodoly s pevnou, rovnou podlahou se nazývala mlat. Právě sem se rozkládaly snopy a mlátilo obilí. Slovo bylo tak těsně spojeno s touto prací, že někde se jako mlat označovala i celá stodola.

Po obou stranách mlatu býval prostor k ukládání nevymláceného obilí a později také slámy. V jedné oblasti se mu říkalo přístodolek nebo přístodůlek, na západní Moravě také párník. Jinde bychom zaslechli slovo perna.

Dnes bychom nejspíš řekli jednoduše boční část stodoly. Našim předkům by však takové označení připadalo příliš neurčité. Dobře věděli, kam patří snopy, kde se mlátí a kam se ukládá sláma.

Cep nebyl jen cep

Když se řekne cep, představíme si celé nářadí na mlácení obilí. I jeho jednotlivé části však mívaly vlastní názvy.

Dlouhá část, kterou mlatec držel v rukou, se v našem širším kraji nazývala prostě hůlka. K ní byla připojena kratší pohyblivá část, která dopadala na klasy. Dnes jí říkáme biják, ale v části českomoravského pomezí se jí říkalo rovněž cep. Jedno slovo tak mohlo označovat celé nářadí i jeho údernou část.

A tím slovní zásoba kolem cepu zdaleka nekončila.

Horní konec bijáku chránil a obepínal kožený díl. V okolí Nového Města na Moravě a směrem k české straně se pro něj používalo krásné slovo očepek. Jako by i cep dostal svůj malý čepec, aby při práci všechno pevně drželo na svém místě.

Obě části spojoval řemínek, kterému se v českomoravských nářečích říkávalo svůrka. Název připomínal jeho úkol – sevřít hůlku s bijákem dohromady, ale přitom mu ponechat dost volnosti, aby se mohl při úderu otáčet.

Cep tedy nebyla pouhá dřevěná tyč. Měl svou hůlku, cep či biják, očepek i svůrku. Každá součást musela být správně vyrobena a dobře udržována. Prasklý řemínek nebo uvolněné kožené spojení mohly práci rázem ukončit.

Sádka na moravské, strana na české

Také vrstva snopů rozložených na mlatě měla svá jména. Na západní a střední Moravě se jí říkalo sádka. Směrem do Čech se častěji používalo slovo strana nebo vrstva.

Právě u nás, na pomezí obou zemí, se tak mohla různá pojmenování potkávat. Hospodář na moravské straně připravil sádku, zatímco jen o několik vsí dál mohli mlatci rozložit stranu. Práce byla stejná, pouze slova se měnila podle toho, odkud člověk pocházel.

Ten, kdo cepem pracoval, byl mlatec. Nebyl to každý, kdo dokázal cep zvednout. Dobrý mlatec musel udržet rytmus, zvláště když se na mlatě sešlo více mužů. Údery se pravidelně střídaly a žádný nesměl přijít ani příliš brzy, ani pozdě.

Kdo rytmus neuměl, mohl zkřížit cep s druhým mlatcem – a místo obilí dostal ránu sousedův nástroj.

Co zůstalo po mlácení

Po odklizení vymlácené slámy zůstala na podlaze směs zrna, plev a drobných zbytků klasů.

Lehké obaly zrna se nazývaly plevy. Drobné a méně hodnotné zrno, které se oddělilo od dobrého obilí, bylo zadina. Ani ta se však nevyhazovala – mohla posloužit jako krmivo pro drůbež nebo jiná hospodářská zvířata.

Zbytky slámy, klasů a nečistot shrabané po mlácení dostaly jméno ouhrabky. To slovo jako by samo prozrazovalo, jak vznikly: bylo to vše, co se po práci z mlatu ohrabalo a shrnulo.

Zrno se prosévalo přes řešeto a potom se vělo. Při vějení pomáhal průvan mezi otevřenými vraty. Těžké zrno padalo zpět na zem, zatímco lehké plevy odnášel vzduch stranou. Později tuto práci usnadnily vějačky a fukary.

Dnes sloveso vát spojujeme hlavně s větrem. Dříve však hospodář dobře rozuměl i větě, že je potřeba vymlácené obilí převát.

Otýpka cepové slámy

Ani dlouhá rovná sláma po vymlácení nezůstávala ležet bez užitku. Svazovala se do otýpek nebo otepí. Říkalo se jí také cepová sláma, protože na rozdíl od slámy z pozdějších mlátiček zůstávala rovná a příliš se nezlámala.

Taková sláma měla v hospodářství velkou cenu. Posloužila k výrobě povřísel, k opravám došků, k pletení ošatek i jako podestýlka. Co dnes považujeme za obyčejný zbytek po sklizni, bylo dříve potřebným materiálem, který se pečlivě ukládal.

Když odešla práce, odešla i slova

S příchodem mlátiček utichly cepy a s nimi začala mizet také slova, která k této práci patřila. Hůlka, očepek a svůrka přestaly být součástí každodenní řeči. Sádku už nebylo třeba rozkládat, ouhrabky shrabovat ani cepovou slámu vázat do otýpek.

Některé výrazy přežily v knihách a slovnících, jiné zůstaly jen ve vzpomínkách lidí, kteří je kdysi slýchali doma.

Když dnes vstoupíme na starý mlat, můžeme si alespoň v duchu všechna ta slova vrátit na jejich místa. Do přístodolku uložit snopy, na podlahu rozložit sádku, vzít do rukou hůlku a zkontrolovat, zda očepek i svůrka pevně drží.

A stodola, která už dávno ztichla, začne na okamžik znovu vyprávět.