🕯️ Když zima měla dva patrony

Ráno se nechtělo otevřít ani dveřím.

Práh držel přimrzlý sníh, klika studila do dlaně a na malém okně vykvetla přes noc taková zahrada, jakou by v létě nikdo nevypěstoval.

Ledové listy, větvičky a květy.

Všechno bílé.

Hospodář přiložil, oblékl si kabát a ještě před odchodem se vrátil pro rukavice.

Ve starém kalendáři byl dvacátý leden.

Přicházeli svatí Fabián a Šebestián — dvě jména, která si lidová paměť spojila s pořádným zimním sevřením.

"Na svatého Fabiána a Šebestiána začíná se zima pravá." 

A podle toho bylo potřeba se zařídit.

Dva světci, jeden lednový den

Fabián a Šebestián nebyli dvojicí, která by společně putovala od chalupy k chalupě. Každý měl vlastní životní příběh. Kalendář je však postavil vedle sebe a lidová rčení jejich jména spojila téměř nerozlučně.

Fabián byl římským biskupem, tedy papežem. Vedl církev ve třetím století a za pronásledování císaře Decia zemřel roku 250. Církev jej uctívá jako mučedníka. 

Šebestián je v křesťanské tradici znám jako římský voják, který pomáhal pronásledovaným křesťanům. Podle legendy přežil odsouzení k zastřelení šípy díky péči ženy jménem Irena. Později však byl znovu zajat a usmrcen.

Na starých obrazech jej proto poznáváme především podle šípů. Býval také vzýván jako ochránce proti moru a epidemiím. 

Jejich příběhy vedou do dávného Říma.

Na venkově se však za jejich jmény otevíral především lednový dvůr.

A na něm zima, která už nepotřebovala nic předstírat.

Fabián, zimy pán

"Svatý Fabián — zimy pán."

Krátké rčení, ale člověk si za ním umí představit mnoho.

Zamrzlé vědro.

Tvrdou cestu.

Dřevo, které ze zásoby mizí rychleji než před týdnem.

Říkalo se také:

"Fabiánské mrazy málokdy schází."

A ještě stručněji:

"Fabiánská zima pálí." 

Zvláštní slovo pro mráz — pálí.

Jenže kdo někdy vyšel do ostrého zimního rána, dobře ví, co tím lidé mysleli. Tváře štípou, prsty začínají bolet a studený vzduch se připomene při každém nadechnutí.

Takový mráz člověka nenechá dlouho stát a rozhlížet se.

Pošle ho udělat, co je potřeba.

A potom zase domů.

Šebestián nezůstával pozadu

Ani Šebestián nepřicházel s prázdnou.

Také s jeho jménem se uvádí rčení:

"Svatý Šebestián je zimy pán."

A další:

"Na svatého Šebestiána cesta mrzne pod nohama." 

Jako by si oba světci vládu nad lednem předávali.

Jeden sevře louži.

Druhý přitvrdí cestu.

A hospodář si ještě o něco víc přitáhne kabát ke krku.

Podobné pranostiky připomínají, že lidová slovesnost neměla jediné neměnné znění. Stejná zkušenost mohla v různých podáních dostat jiné jméno nebo trochu jiná slova.

Zima přitom zůstávala stejná.

Ať jí právě poroučel Fabián, nebo Šebestián.

Bez kožichu ani ránu

Jedna z Fabiánových pranostik byla docela praktickou radou:

"O svatém Fabiánu bez kožichu ani ránu." 

V chalupě se tedy hledalo všechno, co mohlo zahřát.

Kabát, šátek, rukavice.

Boty, které se přes noc podařilo vysušit.

Zima se dala chvíli pozorovat za sklem. Jenže někdo musel přinést dřevo, dojít pro vodu a postarat se o zvířata.

A venku se ukázalo, zda člověk oblékání nepodcenil.

Pranostika mluvila prostě: než otevřeš dveře, dobře se připrav.

Protože od prahu ke stodole může být za takového rána najednou nějak daleko.

Když cesta zvonila

"Na svatého Fabiána cesta zvoní pod nohama." 

To je snad nejkrásnější zvukový obrázek celého svátku.

Zmrzlé hrudky, tvrdé stopy a ujetý sníh se ozývají pod každým krokem. Vzduch je ostrý a přes dvůr je slyšet i to, co by jindy zaniklo.

Vrznutí vrat.

Došlápnutí boty.

Polínko padající na ostatní dřevo.

Šebestián nechává cestu mrznout, Fabián ji nechává zvonit.

A člověk mezi nimi našlapuje opatrně, protože pod popraškem sněhu může čekat hladký led.

Zima má své ticho.

Ale také své zvuky.

Drsná slova o nebezpečné zimě

Ke Šebestiánovi se váže také ponuré rčení:

"Na svatého Šebestiána se musí někdo utopit, nebo zmrznout." 

V delší podobě se připisuje oběma:

"Na svatého Fabiána a Šebestiána se musí někdo utopit nebo aspoň na ledě probořit, zmrznout nebo alespoň omrznout." 

Taková slova dnes znějí až nepříjemně.

Nejsou předpovědí nevyhnutelného neštěstí. Patří ke starým pověrečným průpovědím, které spojovaly určitý den s obavou z pohromy.

Připomínají ale také skutečná nebezpečí zimního života.

Studenou vodu.

Nejistý led.

Dlouhou cestu v mrazu, ze které se člověk potřeboval v pořádku vrátit.

Za drsnou větou tak můžeme slyšet varování, které by bylo srozumitelné i bez kalendáře: zimu nepodceňuj a na led se nespoléhej jen proto, že vypadá pevný.

Když někdo ulehl

Další společné rčení se týkalo nemoci:

"Jestli se na svatého Fabiána a Šebestiána někdo rozstůně, ne tak brzo a ne tak snadno ku zdraví přijde." 

Ani to není lékařská předpověď. Je to stopa někdejší obavy z onemocnění uprostřed zimy.

Když někdo ulehl, chyběly jeho ruce při práci. Bylo potřeba o něj pečovat a současně zvládnout všechno ostatní.

Ve světnici se proto udržovalo teplo a práce se rozdělila mezi ty, kteří zůstali na nohou.

Za oknem mohly kvést ledové květy.

Uvnitř se čekalo, až se nemocnému zase uleví.

Když do jejich dne nemrzlo

Vedle představ o tuhé zimě se dochovalo také rčení:

"Nemrzne-li do Fabiána a Šebestiána, potom již nemrzne." 

Dnešní zkušenost nám snadno připomene, že mrazy mohou přijít i později. Tuto pranostiku tedy nelze brát jako jistotu, že po mírném dvacátém lednu už zima skončila.

Spíš ukazuje, jak velký význam lidé tomuto období přikládali.

Právě tehdy od zimy očekávali, že předvede svou sílu.

A když ji nepředvedla, hledali v tom znamení.

Pro polevu stály sáně

Dokonce i Fabián mohl mít docela jinou tvář:

"O svatém Fabiáně pro polevu stojí sáně." 

Poleva je starší výraz pro oblevu.

Místo tvrdé cesty najednou přichází měkký sníh, voda a povrch, po kterém se saním nechce.

Jednou tedy mráz pálil do tváří.

Podruhé ze střech kapalo.

Právě podobné protiklady připomínají, že pranostiky nesou zkušenosti různých let i míst. Nejsou jedním předpisem, podle kterého se musí počasí chovat.

Hospodář se podíval do kalendáře.

Potom ale stejně otevřel dveře a podíval se ven.

Stromům opět míza dána

A pak je tu rčení, které do mrazivého vyprávění vloží nečekaně jemný tón:

"Na svatého Fabiána a Šebestiána stromům opět míza dána." 

Podobná představa zní i v delší podobě:

"Když přichází Fabián se Šebestiánem, je možno ve stromech zaslechnout novou mízu." 

Zahrada přitom stojí pod sněhem.

Jabloně mají holé větve. Kmeny jsou chladné a záhony zmizely pod bílou peřinou.

Nikde ani lístek.

Pranostiku nelze brát jako přesný den probouzení všech stromů. Ten závisí na počasí i na samotných dřevinách. A mízu v nich samozřejmě neuslyšíme tak, jako slyšíme kapat vodu ze střechy.

Jako obraz je však to rčení krásné.

Ve dnech, kdy zima ukazuje sílu, lidé už pomýšlejí na život schovaný pod kůrou.

Ještě není vidět.

Ale patří k budoucnosti zahrady stejně jako květy, listí a ovoce.

Zahrada, ke které se člověk vrátí

Hospodář se mohl na chvíli zastavit u jabloně.

Na podzim z ní sklízel. Potom shrabal listí a připravil zahradu na zimu.

Teď tu strom stojí tiše a jeho větve kreslí do oblohy tenké čáry.

Člověk se podívá na sníh kolem kmene a vzpomene si, jak pod stejnou korunou v létě hledal stín.

Do jara ještě zbývá čas.

Přesto ta představa zahřeje.

Možná právě proto zůstala pranostika o míze v paměti vedle rčení o kožichu, zmrzlé cestě a pálivém mrazu.

Jedna připomínala, co je potřeba vydržet.

Druhá, na co se dá těšit.

Když se za mrazem schovávalo jaro

Večer se dveře chalupy zavřely a ze dvora si člověk přinesl do světnice studené ruce.

V kamnech hořelo.

Na lavici odpočíval kabát a u dveří stály boty, které zítra znovu vyjdou na zmrzlou cestu.

Fabián a Šebestián měli svůj den za sebou.

Mohli po něm nechat led na louži, jinovatku na plotě a sníh tvrdý tak, že pod nohama zazvoní.

Ale v jednom starém rčení po nich zůstalo také něco jiného.

Myšlenka na stromy.

Na život pod kůrou.

Na zahradu, která teď nic neslibuje nahlas, a přece se k ní člověk na jaře vrátí.

Za oknem stála jabloň.

Holá, tichá, obklopená sněhem.

A hospodář věděl, proč se na ni dívá tak rád.

Jednou zase rozkvete.