🍃 Když zavoněl poslední chmel

Pod vysokými chmelovými šlahouny už nestály plné koše. Zbylo několik lístků, zapomenutá hlávka a stolička, ze které někdo právě vstal a s úlevou si protáhl záda. Prsty byly unavené, ale další koš už dnes nikdo nepřinesl.

Bylo dočesáno.

Tak jako po sklizni obilí přicházely dožínky, po očesání chmele následovala dočesná. Slavnost těch, kteří celé dny plnili koše drobnými zelenými hlávkami. Patřil k ní průvod, chmelový věnec, pohoštění a společná zábava — poděkování za úrodu i za vykonanou práci.

Neměla jedno pevné datum pro všechny. Její čas určovalo dokončené česání, zpravidla na konci srpna nebo začátkem září. Léto se pomalu sklánělo k podzimu a v chmelařských krajích vrcholily nejrušnější týdny roku.

Zatímco u nás v kopcích voněly stodoly svezeným obilím, na Žatecku mělo hospodářské léto jinou vůni. Kořenitou, trochu nahořklou, která ulpívala na rukou i na oblečení.

Chmel se kdysi pěstoval na vysokých dřevěných tyčích. K práci kolem něj sloužily zvláštní žebříky, háky a nářadí na vytahování tyčí. Nechyběly proutěné koše, nůše ani dřevěné míry na očesanou úrodu. 

Za každým plným košem bylo mnoho drobných pohybů. Hlávku po hlávce, znovu a znovu. Zelená hromádka přibývala pomalu a den se zdál dlouhý, zvlášť když záda začínala bolet a ruce už by si nejraději odpočinuly.

Na sklizeň nestačily jen domácí ruce. Do chmelařských oblastí přijížděli sezonní česáči, někdy celé rodiny a skupiny z jedné vesnice. Na Žatecko jich mířily tisíce a pro jejich dopravu se přidávaly zvláštní železniční vozy. Vesnice na několik týdnů ožívaly příjezdy, hovorem a prací.

Pohodlí při tom mnoho nebylo. Česáči bývali ubytovaní například na půdách na slámě a stravovali se jednoduše. Sklizeň trvala přibližně dva až tři týdny a její krátký čas se musel využít.

Večer si člověk možná ani nemusel dlouho hledat místo na spaní. Jakmile si lehl, únava si ho našla sama. A ráno se zase vracel mezi chmel.

K česání patřilo také slovo, které dnes už běžně neslýcháme: věrtel. Byla to objemová míra, do níž se úroda odměřovala. Za každý odevzdaný věrtel dostával česáč chmelovou známku, podle které se potom vyúčtovala jeho odměna.

Velikost věrtele nebyla ve všech dobách stejná. V pozdějším českém chmelařství představoval zpravidla třicet litrů, dříve se používal také věrtel pětadvacetilitrový.

Drobná známka tak v sobě nesla kus pracovního dne. Nebyl to peníz nalezený na cestě. Byly za ní očesané šlahouny, naplněné koše a hodiny trpělivé práce.

Známky měly různé podoby. Od jednoduchých kusů vyráběných svépomocí na konci 19. století přes odborně ražené známky až po pozdější papírové a plastové. 

Ani plný koš ovšem neznamenal, že má hospodář vyhráno. Čerstvě očesaný chmel obsahoval mnoho vody, nesměl se zbytečně stlačovat a musel se co nejrychleji odvážet k sušení. Česáčům práce končila, péče o sklizenou úrodu však pokračovala.

A potom přišel poslední návrat z chmelnice.

Podle zaznamenané tradice nechávali česáči na jedné z posledních tyčí neočesaný chmel a přivázali k ní pestrý šátek nebo ubrus. Na vůz naložili úrodu i dřevěné stoličky. Děti a starší lidé se vezli, ostatní šli pěšky, někdy za doprovodu harmoniky.

Tentokrát už cesta nebyla jen obyčejnou cestou z práce. Šátek se třepotal nad vozem a každý krok jako by byl o něco lehčí než předchozího dne.

Doma mohl průvod vítat vjezd ozdobený chmelem. Připravený věnec dostával hospodář, ale také hospodyně, která se starala o jídlo pro česáče. Poděkování a přání zdraví se podle místního zvyku pronášelo před slavnostní večeří nebo až před odjezdem domů.

Na Žatecku je doloženo i korunování hospodáře chmelovým věncem. Zelené šlahouny a hlávky se tak na chvíli proměnily ze sklizně ve sváteční ozdobu.

Kolik bylo za takovým věncem starostí, věděl hospodář nejlépe. Ale svůj díl zásluh měli všichni, kteří se na sklizni podíleli.

Po prostém každodenním stravování přicházela vydatnější večeře s masem, vdolky nebo koláči a pivem. Po ní se zpívalo a tančilo. Někde dostávali česáči také výslužku na cestu domů.

Kousek slavnostního pečiva v uzlíku mohl být milou tečkou za týdny práce. Člověk si odvážel výdělek, únavu a možná také nové přátelství. A doma už na něj čekaly vlastní starosti.

Zvláštní místo v příběhu dočesné patří Žatci.

Dochovaná zpráva i vyobrazení připomínají slavnost připravenou v srpnu roku 1833 při návštěvě císaře Františka I. a jeho manželky Karoliny Augusty. Před jejich dočasným příbytkem místní dívky předvedly tanec s chmelovým věncem. Šlo o slavnostní ukázku zdejšího obyčeje pro vzácné hosty; samotná tradice oslav sklizně tím nezačínala.

Později městskými oslavami procházel průvod s vyzdobeným vozem a věnec se předával starostovi před radnicí. Součástí bývala také taneční zábava s volbou chmelového krále. Dočesná postupně vyrůstala z oslavy dokončené práce ve velkou společenskou událost. Její novodobé ročníky se začaly číslovat roku 1957.

Vedle hudby si slavnost uchovala i hravost. Patří k ní soutěže v ručním česání chmele a tanec s korbelem piva na hlavě.

To už člověk potřebuje lehký krok a dobrou rovnováhu. Zvlášť má-li obsah korbele zůstat tam, kde byl na začátku.

Poblíž žatecké radnice navíc od roku 1967 roste malá chmelnička. Při dočesné se slavnostně češe a připomíná práci, bez které by nebylo co oslavovat.

Za vším veselím tak zůstává stejný příběh: dlouhé dny mezi chmelovými šlahouny, poslední sklizené hlávky a úleva, že se úroda podařila.

Večer už se mezi chmelnicemi rozhostilo ticho. Koše byly odnesené, stoličky uklizené a odněkud ze vsi ještě doléhala muzika.

Jen vůně chmele zůstávala.

Na rukou, v šatech a ve vzpomínce na léto, které právě odevzdalo své poslední zelené hlávky.