🕯️ Když září kráčelo od Jiljího k Jeronýmovi

Dnes ráno se na úvodní stránce našeho webu objevila pranostika:

"Po svatém Matouši čepici na uši."

A venku jí nebylo těžké uvěřit. Zářijové ráno už dovede zazvonit chladem, tráva bývá mokrá rosou a člověk se při cestě ke slepicím mimoděk ohlédne ke komínu. Ne že by se muselo hned zatápět. Ale léto už nestojí pevně ve dveřích. Pomalu ustupuje a přenechává místo podzimu.

Právě svatý Matouš býval jedním z mezníků, podle kterých lidé poznávali, jak daleko září pokročilo. Kalendář nevisel v každé světnici a předpověď počasí nikdo neposlouchal. Zato jména světců se vracela rok co rok ve stejný čas. Spolu s nimi přicházely určité práce, proměny počasí i starosti hospodáře a hospodyně.

A tak se pojďme od dnešního Matouše na chvíli vrátit na začátek měsíce a projít zářím tak, jak jím procházela stará chalupa — od svatého Jiljí až ke svatému Jeronýmovi.

Svatý Jiljí otevřel září

První zářijový den patřil svatému Jiljí.

"Jiljí jasný – podzim krásný."

Lidé pozorovali oblohu hned od začátku měsíce. Jasný den sliboval pěkný podzim a dostatek času na práce, které ještě zbývaly venku. Na zahradách dozrávala jablka a švestky, na polích čekaly brambory a v lese začínalo být cítit houbařské září.

Slunce ještě umělo hřát, ale jeho světlo už bylo jiné než v červenci. Měkčí, zlatější a níže položené. Ráno se z údolí zvedala mlha a večer přicházel dřív. Svatý Jiljí jako by otevřel branku, kterou do kraje pomalu vstupoval podzim.

Když se vlaštovky loučily

O týden později, 8. září, se připomínalo Narození Panny Marie.

"Panny Marie narození – vlaštoviček rozloučení."

Vlaštovky se začínaly shromažďovat na střechách a drátech. Ještě chvíli kroužily nad dvorem, jako by se jim nechtělo opustit známé trámy, chlévy a stodoly. Pak jednoho dne zmizely a po jejich štěbetání zůstalo nezvyklé ticho.

Pro lidi to bylo znamení, kterému dobře rozuměli. Ptáci věděli, že teplé dny nebudou trvat věčně. Léto se možná ještě několikrát vrátilo, ale už to byly jen krátké návštěvy.

V chalupě přibývaly košíky s ovocem, vařila se povidla, sušily křížaly a do komory se ukládalo všechno, co mělo vydržet do zimy.

Svatý Kříž přiblížil podzim

Čtrnáctého září přicházel svátek Povýšení svatého Kříže.

"Po svatém Kříži, podzim se blíží."

Svatý Kříž nebyl světcem, ale významným svátečním dnem, který měl v lidovém kalendáři své pevné místo. Připomínal, že čas dozrávání se pomalu mění v čas sklízení.

Co zůstávalo venku, bylo třeba hlídat před deštěm a ranním chladem. Dřevo mělo být pod střechou, seno v suchu a střecha bez děr. Hospodář se díval na pole, hospodyně počítala sklenice, hrnce a místa v komoře.

Podzim se už nejen blížil. Začínal tiše obcházet kolem stavení.

Svatá Ludmila obouvala střevíce

Šestnáctého září následovala svatá Ludmila.

"Na Ludmily světice obouvej střevíce."

Bosé letní chození končilo. Rána už studila do chodidel a rosa se držela v trávě dlouho po východu slunce. Bylo načase vytáhnout pevnější obutí a při ranní cestě na dvůr přes sebe přehodit něco teplejšího.

Svatá Ludmila však nebyla jen jménem v kalendáři. Byla českou kněžnou, babičkou a vychovatelkou svatého Václava. Možná právě proto působí její místo v zářijovém kalendáři tak domácky. Jako připomínka žen, které držely rodinu pohromadě, staraly se o děti, předávaly jim zkušenosti a nenápadně střežily teplo domova.

Matouš nasadil čepici

A potom přišel 21. září — svatý Matouš.

"Po svatém Matouši čepici na uši."

Právě dnes nám tuto větu připomněl náš nový kalendář na úvodní stránce.

Matouš stál na rozhraní. Za ním už nebylo mnoho prostoru k odkládání podzimních prací. Jablka se česala, brambory vybíraly ze země a kořenová zelenina mířila do sklepa. Co mělo zůstat venku, muselo ještě chvíli vydržet. Co mohlo poškodit chladné ráno, potřebovalo pod střechu.

Čepice z pranostiky nebyla jen žertem. Připomínala, že večery se krátí, vítr chladne a člověk už nemůže počítat s tím, že ho každý den zahřeje slunce.

Václav chystal kamna

O týden později, 28. září, přicházel jeden z nejvýznamnějších dnů podzimního lidového kalendáře — svátek svatého Václava.

"Přijde Václav, kamna připrav."

Do té doby mělo být co nejvíce úrody doma. Obilí pod střechou, seno ve stodole a ovoce očesané nebo alespoň pečlivě přebrané. V horských krajích končívala pastva a dobytek se vracel blíž ke stavení, kde bude přes zimu v bezpečí.

Také kamna znovu získávala své místo v každodenním životě. Bylo třeba prohlédnout komín, připravit třísky a nanosít dřevo. První zatopení po létě mělo zvláštní vůni. Trochu kouře, trochu prachu a hlavně pocit, že se světnice znovu stává teplým středem celého domu.

Svatý Václav zavíral dveře za létem. I když mohlo přijít ještě několik krásných dnů babího léta, chalupa už musela být připravena na chlad.

Michal spěchal z pole

Hned následující den, 29. září, patřil svatému Michaelovi.

"Svatý Michal z pole spíchal."

Co ještě zůstalo venku, muselo rychle domů. Počasí už nebylo spolehlivé a dlouhý déšť mohl práci zkomplikovat. Brambory, řepa, zelí i další podzimní úroda se ukládaly tam, kde je neohrozí mráz a vlhko.

Na polích se pracovalo, dokud bylo světlo. Nikdo se příliš nezdržoval, protože další den mohl přinést mlhu, déšť nebo první přízemní mrazík.

Svatý Michal jako by hospodáři připomínal: Teď už opravdu není nač čekat.

Jeroným přivedl zimu ke dveřím

Poslední zářijový den náležel svatému Jeronýmovi.

"Na svatého Jeronýma stěhuje se k nám už zima."

Zima ještě nemusela být za okny, ale v lidských myšlenkách už měla své místo. Zásoby se kontrolovaly, dřevo rovnalo a ve světnici se prodlužovaly večery. Práce se pomalu stěhovala z polí a zahrad pod střechu.

Přicházel čas draní peří, předení, spravování nářadí a dalších činností, na které během léta nezbýval čas. Chalupa se uzavírala do sebe a chystala se na období, kdy vítr a sníh budou rozhodovat o tom, jak daleko se člověk vydá od kamen.

Září podle starého kalendáře

Takové bývalo září — cesta od posledních teplých dnů k prvním zatopeným kamnům.

Svatí nebyli pro obyvatele chalupy jen postavami z kostelních obrazů. Jejich svátky se stávaly mezníky, podle kterých se poznával čas. Jiljí sliboval podobu podzimu, Panna Maria odvedla vlaštovky, svatý Kříž přiblížil podzim a Ludmila obula lidem střevíce. Matouš jim nasadil čepici, Václav připravil kamna, Michal pospíchal z pole a Jeroným už zahlédl přicházet zimu.

Pranostiky neuměly poručit počasí a nevyplnily se pokaždé. Přesto v sobě uchovaly zkušenost mnoha generací, které žily blíž půdě, obloze i střídání ročních dob.

A když se dnes ráno na našem webu objeví věta "Po svatém Matouši čepici na uši," není to jen dávné rčení.

Je to malý pozdrav ze světa, v němž se čas nepočítal pouze podle čísel v kalendáři, ale také podle odlétajících vlaštovek, dozrávajících jablek, studené rosy a prvního kouře stoupajícího z komína.