🌦️ Když září jezdilo na strakaté kobyle

Září nikdy nepřichází docela potichu. Ráno rozvěšuje nad loukami bílé závoje, v poledne ještě dokáže zahřát jako v létě a večer už člověka přiměje přitáhnout si kabátek blíž k tělu. Jeden den svítí slunce, druhý se po cestách rozlévá bláto.

Staří lidé proto říkávali:

Září jezdí na strakaté kobyle.

A málokterá pranostika dokázala tento měsíc vystihnout lépe. Září je opravdu strakaté – trochu letní, trochu podzimní, chvíli zlaté a chvíli uplakané.

Na léto jde stáří

V září už slunce nevystupuje tak vysoko a stíny se každým dnem prodlužují. Rána bývají chladnější, v trávě se drží rosa a nad poli se povalují mlhy. Přesto ještě není léto docela pryč.

Září, na léto jde stáří, říká jedna z nejznámějších pranostik.

Léto jako by se pomalu sklánělo k odpočinku. Ještě naposledy zahřívá jablíčka na stromě, nechává dozrát švestky a pomáhá osušit brambory vybrané ze země. Když se zářijové dny vydaří, úroda se dostane pod střechu suchá a podzimní práce jdou pěkně od ruky.

Také proto se říká:

Teplé září – dobře se ovoci i vínu daří.

Vinaři mají ještě jednu pěknou průpovídku:

Září víno vaří, a co nedovaří, říjen dopeče.

U nás v kopcích se sice vinice nerozkládají, ale poslední teplé dny potřebují také jablka, hrušky, švestky a brambory. Každý slunečný den je v září malým darem navíc.

Hrstka deště, fůra bláta

Zářijový déšť může být požehnáním i pohromou. Polím dodá vláhu, ale sklizeň dokáže pořádně zkomplikovat. Cesty se během chvíle promění v mazlavé bláto, mokré seno nelze uklidit a brambory se ze země dobývají těžké a obalené hlínou.

Lidová moudrost si toho všimla po svém:

Zářijový déšť polím potrava, zářijové spršky pro víno otrava.

A kdo se někdy v září vracel z pole nebo ze zahrady po rozmoklé cestě, jistě by přitakal i další pranostice:

Zářijová slota – hrstka deště, fůra bláta.

Zářijové počasí bývá vrtkavé. Někdy se vrátí téměř letní teplo, jindy ráno překvapí takový chlad, že se člověk bezděčně podívá ke kamnům. Právě proto lidé říkávali, že září jezdí na strakaté kobyle. Každá její skvrna jako by znamenala jinou tvář počasí.

Když se ozve hrom

Bouřka už v září není tak obvyklá jako uprostřed léta. Když se přesto nad krajinou ozvalo zahřmění, lidé mu přikládali zvláštní význam.

Bouřka v září – sníh v prosinci.

Jiná pranostika tvrdila:

Bouřky v září – na jaře mnoho sněhu.

Zda se tato předpověď pokaždé vyplnila, se už nejspíš nikdo nedozví. Hrom v době, kdy léto pomalu odcházelo, však určitě dokázal vzbudit pozornost. Naši předkové si podobné neobvyklé jevy pamatovali a porovnávali je s tím, co přišlo později.

Tak postupně vznikaly pranostiky – malé zápisky o počasí, které nebyly zapsány v knihách, ale v lidské paměti.

Vlaštovky věděly své

Předpověď počasí lidé neměli, a tak se dívali kolem sebe. Pozorovali oblohu, vítr, stromy i zvířata. Všímali si, kdy se ptáci shromažďují k odletu a kdy se z lesů začíná ozývat jelení troubení.

Vlaštovky posedávaly na drátech a střechách, jako by se před dlouhou cestou naposledy radily. Když potom zmizely, bylo jasné, že léto už opravdu odchází.

Také divoké husy nesly zprávu o změně ročního času:

Divoké husy na odletu – konec i babímu létu.

A když nebylo vidět čečetky, přicházelo další varování:

Když čečetek nevídati, hotov se na tuhou zimu.

Září se tehdy nečetlo v kalendáři. Bylo slyšet v lese, vidět na obloze a cítit ve studenějších ránech.

Co napovídalo o podzimu

Lidé věřili, že září může napovědět, jak bude vypadat pokračování podzimu. Přílišné teplo v nich proto nevzbuzovalo jen radost.

Po teplém září zle se říjen tváří.

Jako by si příroda musela všechno vyrovnat. Když září rozdávalo příliš mnoho tepla, říjen mohl přinést déšť, vítr a chlad.

Jiné pranostiky hleděly ještě dál – k zimě a jaru. Nešlo o přesné předpovědi v dnešním smyslu. Byla to spíš snaha najít v přírodě určitý řád a připravit se na to, co může přijít.

Kalendář psaný zkušeností

Pranostiky vznikaly dlouhým pozorováním, ale také lidskou touhou nahlédnout trochu dopředu. Hospodář potřeboval vědět, zda má ještě počkat se sklizní, nebo raději pospíšit. Zda bude čas dosušit seno, vybrat brambory, očesat ovoce a připravit dřevo.

Některé pranostiky se vyplnily, jiné nikoli. Přesto se předávaly z generace na generaci, protože v několika slovech dokázaly zachytit náladu celého měsíce.

A možná je v nich něco pravdivého dodnes.

Také my sledujeme ranní mlhy, počítáme poslední teplé dny, uklízíme úrodu a díváme se, kdy zmizí vlaštovky. Jen místo večerního vyhlížení oblohy častěji otevřeme předpověď počasí.

Přesto nás občas napadne, zda nebude mít stará pranostika nakonec pravdu.

Protože září stále jezdí na své strakaté kobyle. Jen jeho znamení už neumíme číst tak pozorně jako lidé před námi.