🛠️ Když z našich kopců zmizely ovce

Když dnes zahlédneme na louce stádo oveček, považujeme je spíše za milé zpestření krajiny. Ještě před dvěma sty lety by však takový pohled nebyl v našem kraji ničím neobvyklým.

Ovce patřily k vesnickému hospodářství stejně přirozeně jako krávy, kozy nebo koně. Nebyly ovšem jen ozdobou pastvin. Poskytovaly vlnu, maso, mléko, sýr i hnůj a dávaly práci lidem, jejichž řemeslo z našich kopců téměř zmizelo – ovčákům.

Když byly ovce v každé vsi

Ovce byly v minulosti samozřejmostí téměř v každé zdejší vesnici. V 16. století připadaly přibližně čtyři ovce na jeden kus skotu a větší sedlák mohl vlastnit až čtyřicet kusů.

Ovce, kozy a někdy také prasata se společně označovaly slovem brav. Dnes je téměř neslyšíme, dříve však hospodář dobře rozuměl tomu, co znamená stádo bravu nebo drobný brav.

Nejvíce ovcí nechovali malí chalupníci, ale vrchnostenské a klášterní dvory. Tam pro ně vznikaly samostatné ovčíny, v nichž mohly být ustájeny desítky i stovky zvířat. Menší hospodář měl nanejvýš několik oveček a při pastvě se jeho zvířata spojovala s ovcemi ostatních hospodářů.

Nad vesnicí se tak mohlo ozývat bečení společného stáda a ráno je ovčák vyháněl na pastvu, aby je večer zase přivedl zpět.

Ovčák nebyl jen pasák

Člověku, který měl ovce na starosti, se říkalo ovčák. Nebyl to však pouhý pasák, který kráčel za stádem. Musel znát každé zvíře, poznat nemoc, ošetřit poranění, pomoci při narození jehňat a vědět, kde se stádo může bezpečně pást.

Ve velkých ovčínech stál v čele zkušený ovčácký mistr. Pomáhali mu pacholci a honáci. Zvláštní pastýř mohl pečovat také o stádo vykleštěných beranů – skopců – a tomu se říkalo skopčák.

Ovčáci trávili se stádem dlouhé dny mimo vesnici. Museli hlídat, aby se ovce nerozběhly do obilí, nezaběhly do lesa nebo se nestaly kořistí vlků. Pomáhal jim ovčácký pes, bez něhož by bylo vedení většího stáda téměř nemožné.

Jehnice, bahnice a skopec

Ani ovce nebyla vždy jen ovcí. Mladé samici, která ještě neměla jehně, se říkalo jehnice. Když dospěla a začala rodit jehňata, stala se z ní bahnice.

Porodu se říkalo bahnění a o ovci se řeklo, že se obahnila. Vedle ní pak stálo jehně, zpočátku nejisté na nohách a odkázané na mateřské mléko.

Dospělý samec byl beran. Pokud byl vykleštěný, nazýval se skopec. Také toto slovo postupně získalo přenesený hanlivý význam. Dnes můžeme skopcem nazvat omezeného či tupého člověka, ve starém hospodářství však šlo o přesné označení zvířete.

Hospodáři kdysi potřebovali rozlišovat stáří, pohlaví i určení každého kusu. Jehnice, bahnice, beran ani skopec pro ně nebyla zvláštní slova. Byla součástí každodenního života.

Když přišla střiž

Nejcennějším užitkem ovce bývala především vlna. Jednou z nejdůležitějších událostí ovčáckého roku proto byla střiž.

Ovce se stříhaly velkými pérovými nůžkami, kterým se říkalo ovčácké nůžky. Neměly dvě oddělená ramena spojená šroubem jako dnešní nůžky. Byly vykované z jediného kusu kovu a po stisknutí se jejich čepele díky pružnému oblouku znovu rozevřely.

Zkušený ovčák se snažil sejmout vlnu pokud možno vcelku. Takto ostříhaná souvislá vrstva vlny tvořila rouno. To se přebralo, zbavilo nečistot, vypralo a připravilo k dalšímu zpracování.

Vlna potom putovala k přadlenám a tkalcům. Z příze vznikaly teplé látky, punčochy, pokrývky a další věci, bez nichž se lidé v chladných horských chalupách neobešli.

Tím se příběh ovčáka setkával s příběhem tkalcovského stavu. Než mohl člunek probíhat mezi osnovou, musela ovce nejprve vyrůst, ovčák ji ostříhat a přadlena proměnit její rouno v nit.

Nejen vlna

Ovce nepřinášely jen vlnu. Jejich hnůj pomáhal zúrodňovat chudá políčka a úhory. Existovalo dokonce ovčí stávání – stádo se nechávalo přes noc na určité části pole, aby půdu pohnojilo přímo na místě.

Užitkem bylo také maso a v dřívějších dobách se ovce dojily. Z ovčího mléka se připravoval sýr. Dojení ovcí bylo rozšířené ještě v 17. a 18. století, později však začal převažovat chov zaměřený především na vlnu.

Nemáme doklad, že by se ovčí sýr běžně vyráběl přímo v našem kraji. Můžeme však říci, že ovčí mléko a sýry obecně patřily k užitku tehdejšího chovu.

Zlaté časy ovčínů

Největší rozmach zažilo ovčáctví v našem kraji v 18. a na počátku 19. století. Na Starém dvoře u žďárského kláštera bývalo ustájeno až čtyři sta ovcí.

Další příležitost přinesly napoleonské války. Kvůli omezení zahraničního obchodu se nedostávalo dovážených textilií a prudce vzrostla poptávka po domácí vlně. V kraji proto vznikaly nové ovčíny – například v Olešné nebo v Líšném na Novoměstsku. Nový ovčín nechala vrchnost postavit také ve Žďáře.

Mohlo se zdát, že ovčáctví čeká dlouhá a úspěšná budoucnost. Ta však trvala jen krátce.

Proč ovce zmizely

Po skončení napoleonských válek se začala ze zahraničí znovu dovážet kvalitnější vlna. Domácí produkce jí nedokázala konkurovat a velké ovčíny postupně ztrácely význam.

Současně se proměňovalo zemědělství. Přibývalo polí s bramborami a pícninami, zatímco úhorů a volných pastvin ubývalo. Krajina, která dříve živila stáda, začala sloužit jiným způsobem.

Ve 20. až 40. letech 19. století byly zdejší ovčíny postupně rušeny. Na žďárském panství skončil velkochov krátce po roce 1826 a na konci 19. století už byla ovce v našem kraji spíše vzácností.

S ovcemi odcházeli také ovčáci, ovčáčtí mistři a skopčáci. Zanikala práce, která po staletí patřila ke zdejším vesnicím, a spolu s ní se z běžné řeči vytrácela i slova, jimž dříve rozuměl každý hospodář.

Návrat na horské louky

Ovce však z našich kopců nezmizely navždy. Dnes se na některé louky Žďárských vrchů znovu vracejí. Už ne jako základ velkého vrchnostenského hospodářství, ale jako pomocnice při péči o krajinu.

Spásají trávu tam, kde se už lidem nevyplatí pravidelně kosit, brání zarůstání luk a pomáhají udržovat místa, na nichž mohou růst původní luční rostliny.

Když tedy dnes zahlédneme na stráni stádo, není to jen pěkný obrázek. Na chvíli se do našich kopců vrací také kousek světa, který odtud před téměř dvěma stoletími začal mizet.