⏳ Když vojáčka odváděli

O verbířích, dlouhé vojně a těch, kteří zůstali doma.

Maminka ten uzlíček rozvázala ještě jednou.

Košile tam byla. Chléb také. Všechno složila už večer, ale ráno jí najednou připadalo, že by se tam ještě něco vešlo. Něco potřebného. Něco, co by ho cestou zahřálo, nasytilo a aspoň maličko ochránilo.

Jenže domov se do uzlíčku zabalit nedal.

Otec postával u dveří. Tolik věcí by bylo možné říct — o práci, o penězích, o tom, na koho si dát pozor. Nakonec synovi jen položil ruku na rameno.

"Tak se nám opatruj."

Mládenec se ještě ohlédl do světnice. Stůl stál na svém místě, u kamen čekala lavice a za oknem se hýbala větev, kterou vídal od dětství.

Všechno bylo jako jindy.

A přece už bylo všechno jinak.

Když po kraji chodili verbíři

Když se řekne odchod na vojnu, leckomu se vybaví mládenci s pentlemi, muzika a poslední ohlédnutí za děvčetem. Jenže mezi sedmnáctým a devatenáctým stoletím měla vojna mnoho podob. Měnilo se, kdo do ní odcházel, jak se k vojsku dostal i na jak dlouho musel dát domovu sbohem.

V sedmnáctém století se vojsko doplňovalo především najímáním mužů za žold. Verbíři sháněli lidi do pluků a vojenské řemeslo nabízelo výdělek, obživu i naději, že člověk unikne bídě. Pro někoho bylo také příslibem dobrodružství. Takové rozhodování ovšem mohlo mít k svobodné volbě daleko, zvlášť když doma nebylo co jíst. 

Za třicetileté války se vojáci českými kraji nejen přesouvali a ubytovávali v nich, ale také se tu verbovalo. Na Chrudimsku je najímání mužů doloženo například v srpnu a září roku 1620. Velké dějiny tak vstupovaly i do docela obyčejných domácností. 

Zpráva o vojsku mohla do vesnice přinést naději na výdělek i strach. A hospodář, který večer počítal, kolik rukou bude potřeba při žních, mohl ráno zjistit, že jedny z nich už budou chybět.

Válka skončila, vojsko zůstalo

Po třicetileté válce se všichni vojáci domů nerozešli. Roku 1649 ponechal Ferdinand III. část pluků ve službě a položil tím základ stálé habsburské armády.

Voják se tehdy mohl zavázat ke službě na celý život. Neznamenalo to však, že jej celý strávil v kasárnách. V mírových letech bývali muži posíláni na dlouhé dovolené, někdy i na několik roků. Jejich závazek tím ale nekončil.

Doma tedy mohl znovu stát u stolu, pracovat a chodit po známých cestách. Nad jeho životem přesto zůstávalo něco, o čem nerozhodovala rodina ani potřeby hospodářství.

Rozkaz k návratu mohl přijít znovu.

Když už nestačilo říct, že se člověku nechce

Ve druhé polovině osmnáctého století se způsob doplňování armády postupně měnil. Mezi lety 1768 a 1781 se prosazoval konskripční systém: soupisy obyvatel, evidence mužů a jejich vybírání pro vojenskou službu. Významnou úlohu při tom měly vrchnostenské úřady. 

Jméno zapsané v seznamu přitom mohlo znamenat docela jinou věc pro úřad a docela jinou pro chalupu na konci vsi.

Úřad potřeboval doplnit stav.

Doma potřebovali syna, který unesl pytel obilí, pokosil louku a zastal práci, na niž otci pomalu ubývaly síly.

Povinnost navíc nedopadala na všechny stejně. Dlouho existovaly rozsáhlé výjimky a nejtíživěji služba zasahovala chudší vrstvy obyvatelstva. 

Někdy se ani neloučilo za bílého dne

V lidových písních se odchází za muziky. Ve skutečnosti mohl být odchod mnohem tišší a tvrdší.

Z období nuceného doplňování vojska jsou doloženy také noční odvody, při nichž byli vybraní muži odváděni s doprovodem, aby neutekli. Nebyla to podoba každého odvodu po celé tři století, ale patřila i taková zkušenost k dějinám vojny. 

V takové chvíli nebyl čas dlouze vybírat, co s sebou.

Možná zůstala na lavici rozdělaná práce. Možná u dveří boty, které měly ráno vyjít na pole. A někdo se ještě dlouho díval do tmy, přestože už nebylo nic vidět.

Deset let. Dvanáct. Čtrnáct.

Dnes se ta čísla přečtou za okamžik. Tehdy se do nich vešel pořádný kus života.

Roku 1802 byla doživotní služba nahrazena stanovenou délkou: deset let u pěchoty, dvanáct u jezdectva a čtrnáct u dělostřelectva a ženijního vojska. Roku 1811 se služební doba sjednotila na čtrnácti letech a v roce 1845 byla zkrácena na osm let. Ani tato čísla ovšem automaticky neznamenají nepřetržitý pobyt u útvaru; součástí tehdejšího systému byly také dlouhé dovolené. 

Jen si představme, kolikrát za tu dobu vykvetla jabloň před chalupou.

Mladší sourozenec vyrostl. Děvče, s nímž si mládenec něco slíbil, mohlo mít vlastní rodinu. Rodičům přibyly vrásky a práce, kterou kdysi zvládali snadno, začala být těžká.

Doma život nepočkal.

Kdo měl peníze, měl také více možností

Ani v devatenáctém století nebyla cesta k vojsku pro všechny stejná. Ještě úprava z roku 1858 připouštěla vedle různých výjimek také náhradnictví a možnost vyplacení z vojenské povinnosti. 

V zámožnější domácnosti se proto mohlo jednat, shánět a počítat, zda se podaří syna doma udržet.

V chudé chalupě se počítalo také.

Kolik zbude rukou na práci. Kdo přiveze dřevo. Jak se zvládnou žně.

A potom se začal chystat uzlíček.

Pentle, muzika a statečnost na celý den

K mladšímu obrazu rekrutů patří květiny na kloboucích, barevné stuhy a hlučné loučení.

Někde se zpívalo, jinde se toho mnoho nenamluvilo. A někdy se zpívalo právě proto, aby nebylo slyšet, jak těžko se člověku mluví.

Mládenci se mohli před kamarády naparovat. Děvčata jim rovnala pentle a maminky ještě naposledy uhlazovaly límec.

Taková maličkost.

Límec už byl rovný dávno. Jen ta ruka se ještě nechtěla pustit.

Když už se návrat dal počítat

Výraznou změnu přinesl branný zákon z roku 1868. Prosadil všeobecnou brannou povinnost a odstranil řadu dřívějších výsad. U pozemního vojska se běžný dvanáctiletý závazek skládal ze tří let činné služby, sedmi let v záloze a dvou let v zeměbraně. 

Tři roky byly proti někdejší nejistotě srozumitelnější vyhlídkou. Rodina si alespoň mohla představovat, kdy by se měl syn vrátit.

Ale pořád to byly tři zimy.

Trojí senoseč.

Troje Vánoce, při kterých se někdo zadíval na místo u stolu a chvíli nic neřekl.

Vojna ještě neznamenala válku

Odvod sám o sobě nebyl odchodem do bitvy. Vojenská služba měla také dlouhé mírové roky, výcvik, hlídky a každodenní povinnosti.

Pro některé muže byla příležitostí dostat se za hranice rodného kraje, poznat jiná města, jiné lidi a přivézt si zkušenosti, ke kterým by se doma nedostali. Jiní si zvykali těžko. Cizí prostředí, kázeň a odloučení mohly doléhat i na toho, kdo se při loučení smál nejhlasitěji.

A doma stejně nevěděli, zda se mu dobře jí a jestli má v zimě teplo.

Takové starosti se vojenskými předpisy upravit nedaly.

Ti, kteří zůstali doma

Zatímco voják poznával nový řád, chalupa si musela poradit s tím starým.

Kráva potřebovala podojit. Na poli se nečekalo. Dřevo se samo pod střechu nesrovnalo a nemoc se neptala, kolik lidí zrovna chybí.

Práci přebírali rodiče, sourozenci, příbuzní i sousedé. Někde to šlo snáz, jinde se hospodářství drželo pohromadě s velkým vypětím.

A když přišla zpráva, měla svou váhu.

Dopis se mohl číst několikrát. Kdo neuměl číst, potřeboval někoho, kdo mu slova zprostředkuje. A i z docela krátkého psaní si doma vybírali to nejdůležitější:

Je naživu.

Ozval se.

Pamatuje na nás.

Když se vojáček vracel

Ani návrat neměl jedinou podobu.

Někdo přinesl domů zdravé ruce, nové dovednosti a zásobu vyprávění, která vystačila na dlouhé zimní večery. Jiný se vracel nemocný nebo se zraněním, které mu zůstalo na celý život. Péče o vysloužilé a invalidní vojáky měla postupně své instituce, ale vojenská minulost mohla člověka provázet dávno po svlečení kabátu. 

A domov?

Ten byl známý i proměněný zároveň.

Strom zesílil. Dítě od sousedů už nebylo dítětem. Na někoho čekali u dveří, jiný už člověka, kterého chtěl obejmout nejdřív, doma nenašel.

Návratem se uzavřela cesta. To, co se během ní změnilo, se někdy srovnávalo ještě dlouho.

Poslední ohlédnutí

Ve starých písničkách zůstaly pentle, koně, milá u okénka a vojáček na cestě.

Za nimi však byli skuteční lidé. S různou odvahou, různými nadějemi a starostmi. Také s docela obyčejnou chutí ještě chvíli posedět doma, sníst krajíc u známého stolu a nikam nespěchat.

A tak se vraťme před chalupu, kde maminka naposledy upravuje synovi kabát.

"Však už musím."

Přikývne. Ví to.

Přesto mu ještě setře z ramene smítko, které tam snad ani nebylo.

Potom už jde.

Dívá se za ním, dokud nezmizí za ohybem cesty. Otec stojí vedle ní a tentokrát ji nechá čekat tak dlouho, jak potřebuje.

Teprve pak se vrátí dovnitř.

Na stole zůstaly drobky od chleba.

Maminka je shrne do dlaně a chvíli ještě postojí u okna.