🕯️ Když Vincenc sluncem plnil sudy

22.01.2026

Po Anežce zůstalo ve světnici teplo.

Na lavici u kamen leželo složené šití, za oknem se střídalo slunce se zimním šerem a pod střechou visely rampouchy. Někdy se na jejich špičkách zaleskla kapka. Jindy je mráz držel tak pevně, že se celý den ani nepohnuly.

Dvaadvacátého ledna se ve starém kalendáři objevilo jméno svatého Vincence.

A s ním věta, která dokázala přenést člověka ze zasněženého dvora až do podzimního vinného sklepa:

"Když se Vincenc sluní, víno sudy plní."

Venku přitom ještě nebylo co sklízet.

Réva stála bez listů, země odpočívala a sudy ve sklepích uchovávaly úrodu minulého roku. Přesto už lidé zvedali oči k obloze a hledali v lednovém světle příslib té příští.

Vincenc nepotřeboval mnoho.

Stačilo, aby se ukázalo slunce.

Světec ze španělské země

Svatý Vincenc pocházel ze Španělska a působil jako jáhen v Zaragoze. Pomáhal biskupu Valeriovi a věnoval se také kázání.

Žil v době, kdy vyznávat křesťanskou víru mohlo znamenat ztrátu svobody i života. Za Diokleciánova pronásledování byl uvězněn a roku 304 zemřel mučednickou smrtí ve Valencii.

Podrobné příběhy jeho utrpení rozvíjela pozdější podání. Za nimi však zůstává připomínka člověka, který svou víru neopustil ani pod nátlakem. 

Lidový kalendář spojil jeho jméno především s vínem.

Kdo znal Vincence jen z pranostiky, nemusel vědět mnoho o vzdáleném Španělsku. Dobře však rozuměl přání, aby po zimě přišel úrodný rok.

Aby práce měla smysl.

Aby bylo na podzim co přinést domů.

Slunce pro sudy i džbány

"Když se Vincenc sluní, víno sudy plní."

Vedle tohoto známého rčení se dochovala i další podoba:

"Na Vincence slunce všudy naplňuje vínem sudy." 

Člověk si při těch slovech mohl představit sklep, ve kterém voní dřevo, chlad a loňský podzim.

Podél stěn stojí sudy. Na polici čeká džbán a v koutě náčiní, které se zase jednou vydá do práce. Zatím je ticho. Jen hospodář občas sestoupí po schodech, aby se podíval, zda je všechno v pořádku.

A když otevře dveře, může za ním až dovnitř vklouznout zimní světlo.

Dotkne se kamenné podlahy, přejde přes obruče a na chvíli pozlatí dřevěné čelo sudu.

V lednu se víno ze slunce ještě nerodilo.

Pranostika si však dovolila přeskočit celé měsíce. Přenesla se přes první listy, kvetení révy i letní horka a rovnou otevřela dveře k vinobraní.

Taková představa mohla v zimě potěšit.

Zvlášť když se na cestě před sklepem ještě držel sníh.

Aby bylo čím naplnit hrnce

Jiné rčení bylo ještě štědřejší:

"Svítí-li na Vincenta jasné slunce, naplníš vínem sudy, džbány i hrnce."

A další říkalo prostě:

"Jasný den na Vincence dá hojnosti dobrého vína." 

To už nebyla představa jediného naplněného soudku.

V těch slovech se rozlévala naděje na rok, kdy se úroda vydaří tak dobře, že člověk začne přemýšlet, kam ji všechnu uloží.

U nás v kopcích se pod okny řádky vinic nerozkládaly. Zimní slunce tu dopadalo spíš na holé jabloně, zasněžené louky a pole, na kterých sníh uhladil poslední podzimní brázdy.

Přání však bylo stejné.

Aby bylo čím naplnit sklep, sýpku i stodolu. Aby se na podzim nemuselo počítat každé jablko a každá náruč sena.

Vincenc mluvil řečí vinařů.

Hospodář z našich kopců mu přesto rozuměl.

Slunce také pro žence

Jedna pranostika dokonce spojila vinici s obilným polem:

"Svítí-li slunce v den svatého Vincence, třeba pro víno i žito starat se o žence." 

Za oknem ležel leden, ale v té větě už šustilo zralé obilí.

Bylo v ní slyšet broušení kosy, kroky po strništi i hlasy lidí, kteří si přišli pomoci se sklizní. Hojnost znamenala radost, ale také práci. Co vyrostlo, muselo se včas sklidit, odvézt a uložit.

Nestačilo mít úrodu na poli.

Bylo potřeba dostat ji pod střechu.

Hospodář proto mohl při pohledu na jasnou oblohu myslet nejen na plné nádoby, ale také na ruce, které budou jednou potřeba.

V zimě se tak mohlo vzpomínat na minulou sklizeň. Kdo pomáhal, koho rozbolela záda, před kterým deštěm se podařilo odvézt poslední vůz.

A mezi vzpomínkami už nenápadně rostla představa příštího léta.

Zatím si ovšem hospodář přitáhl kabát ke krku a odnesl do chalupy dřevo.

Na žence byl ještě čas.

Když místo mrazu přišlo tání

Vincencovy pranostiky se nedívaly jen na slunce. Některé hledaly dobré znamení také v oblevě:

"O Vincenci vody plné koleje, na dobré víno ten rok naděje."

Nebo:

"Když je tání na Vincenta, urodí se hodně vína."

A z vinařského prostředí se dochovala i půvabná nářeční podoba:

"Na svatého Vincence dyž se vtáček napije z kolaje, bude moc vína." 

Najednou před sebou nemáme sklep ani vinici.

Jen rozměklou cestu, vyjetou kolej a drobného ptáčka, který se zastavil u vody.

Skloní hlavičku, nabere kapku a zase se rozhlédne.

Tak nepatrný obrázek stačil, aby se v myšlenkách otevřel celý budoucí podzim.

Podobná rčení se v krajích lišila. Netvoří jeden spolehlivý návod, podle kterého by se dala odhadnout úroda. Uchovávají různé podoby naděje, kterou lidé vkládali do počasí svého dne.

Někdo ji hledal v jasné obloze.

Jiný v kapce vody mezi sněhem.

Paprsek ve starém zápisu

Spojení Vincencova dne se sluncem není jen novodobým opakováním kalendářů.

Je hezké vědět, že podobná věta měla své místo i v paměti lidí, kteří už dávno nejsou mezi námi.

Někdo ji vyslovil. Někdo jiný zapsal.

A my se nad ní můžeme zastavit o mnoho zim později.

Ne proto, abychom podle jediného lednového dne rozhodovali o podzimní sklizni. Spíš abychom na chvíli zahlédli svět, v němž se obloha četla s takovou pozorností.

Každý paprsek mohl připomenout něco, na čem záleželo.

Chléb na stole. Krmení pro zvířata. Ovoce ve sklepě.

A ve vinařském kraji také víno, za kterým zůstával celý rok práce.

Sudy zatím počkají

K večeru se slunce sklonilo za kopec.

Na zahradě se prodloužily stíny a cesta ke stodole začala znovu přimrzat. Hospodář se naposledy podíval k obloze, než za sebou zavřel dveře.

Ve světnici už čekalo teplo a obyčejná večeře.

Vinaři si toho dne mohli pomyslet na své sudy. U nás v kopcích se člověk těšil spíš na košíky jablek, pytle brambor a vůni sena.

Každý kraj měl svou podobu hojnosti.

Všem ale v lednu stačilo totéž: chvíle světla a naděje, že se po zimě zase rozběhne dobrý rok.

Vincenc zatím žádný sud nenaplnil.

Jen přes zasněžený práh pustil slunce.

A člověk už v duchu otevřel sklep.


Share