🕯️ Když Valentýn zastavil mlýn

Po Dorotě zůstala ve světnici vzpomínka na růže a jablka.

Venku však přišla docela jiná podívaná.

Ráno se okna zatáhla ledovými květy. Sníh pod botami vrzal a hospodář musel u napájení nejprve rozbít led. Když se vrátil do světnice, nechal si čepici ještě chvíli na hlavě.

"Na svatého Valentýna zamrzne i kolo mlýna."

Čtrnáctý únor měl ve starých pranostikách pořádně studené ruce. 

Dnes si při jeho jménu představíme květiny, přáníčka a srdíčka.

Hospodář si možná nejdřív představil cestu k mlynáři.

A začal přemýšlet, zda s ní neměl vyrazit minulý týden.

Když zima sáhla na mouku

Zamrzlé mlýnské kolo nebylo jen pěkným obrazem do průpovědi.

Když led omezil přítok vody a sevřel zařízení vodního mlýna, mohl se provoz zastavit. Hospodář, který potřeboval semlít obilí, potom musel čekat.

Valentýnská zima budila obavy také mezi formany, povozníky a obchodníky. Silné mrazy, sníh a obtížné cesty dokázaly zkomplikovat dopravu i zásobování. 

V chalupě se pak jinak hledělo do moučnice.

Hospodyně nadzvedla víko, podívala se dovnitř a v duchu odhadovala, kolikrát ještě zadělá na chleba.

Hospodář mezitím u kamen vysvětloval, že cestu opravdu zamýšlel.

Jen se pořád našlo něco jiného.

Mouka ovšem takovým vysvětlením nepřibývala.

Světec, jehož příběhy se propletly

Za jménem svatého Valentýna se skrývá dávný příběh křesťanského mučedníka — a také mnoho pozdějších vyprávění.

Tradice připomíná římského kněze Valentýna i biskupa z italského Terni. Jejich příběhy mají tolik společných rysů, že se v průběhu staletí prolínaly. Objevují se v nich uzdravení nemocných, obrácení ke křesťanství i smrt pro víru. 

Jedna z rozšířených legend vypráví o knězi, který navzdory císařovu zákazu oddával zamilované dvojice. Patří však k legendárnímu podání; jako bezpečně doloženou událost ji vyprávět nemůžeme. 

Není snadné rozmotat všechny nitky a říct, která komu patřila.

Pro lidi, kteří se ke světci obraceli, však bylo důležité především to, že u něj hledali pomoc.

Prosba o zdraví

Ve starším českém prostředí měl Valentýn výrazné místo jako ochránce při nemocech, zejména při padoucnici, jak se dříve říkalo epilepsii. Ve starých textech se objevovalo i označení nemoc svatého Valentina. 

Jeho jméno se spojovalo také se zdravím domácích zvířat.

Na moravských Kopanicích se například zachovávala představa, že se na jeho svátek nemá s dobytkem vyjíždět za prací do lesa, aby neonemocněl. Jinde se toho dne neměla odstavovat mláďata nebo nasazovat husy na vejce. Lidé se obávali, že by se jim nedařilo. 

Podobné zákazy mají dlouhou paměť. Kalendář vydaný v Trenčíně pro rok 1649 už obsahoval pověru, podle níž se na Valentýna neměly nasazovat slepice, protože by se kuřatům vedlo špatně. 

Takové představy patřily k dobové snaze uchránit hospodářství před ztrátou.

Když rodina přes zimu pečlivě opatrovala každé zvíře, nechtěla o ně přijít právě ve chvíli, kdy už začínala vyhlížet jaro.

Na pouť po sněhu

Zimní termín neznamenal, že se za Valentýnem nikam necestovalo.

V Příboře se na jeho pouť sjížděli lidé z okolních vesnic na saních tažených koňmi. Proto se jí říkalo také sanicová.

U stánků se prodával perník nazývaný šifle a voskové obětiny v podobě částí těla, především rukou a nohou. Věřící je přinášeli s prosbou o uzdravení.

Příborská tradice připomíná také otírání světcova reliéfu šátkem. Ten potom lidé přikládali nemocnému na hlavu a prosili Valentýna o pomoc. 

Představme si takovou cestu.

Pod sanicemi skřípe sníh, z koňských nozder stoupá pára a lidé si pod dekou přitahují nohy blíž k sobě.

Děti se nejdřív těší.

Potom se ptají, jak je to ještě daleko.

A při návratu by některé nejraději vědělo, zda se na ten perník může podívat ještě jednou.

Ještě přituhne

Valentýnovy průpovědi si se zimou dobře rozuměly:

"Svatý Valentýn pouští mrazy a sněhy hází."

Také formanům připomínaly důvod k opatrnosti:

"Valentýnské zimy formani se bojí."

A když se večer vyjasnilo, následovala další předpověď:

"Je-li na svatého Valentýna hvězdnatá obloha, bude pozdní jaro." 

Jiná průpověď varovala ještě stručněji:

"Na svatého Valentýna zima sílit počíná." 

Jasná noc mohla být krásná.

Nad zasněženou zahradou se rozsvítily hvězdy a chalupa pod nimi vypadala tiše a pokojně.

Hospodář se však na zápraží příliš dlouho nezdržel.

Krása byla jedna věc.

Zmrzlé uši druhá.

Když se z koleje napije pták

Únor ovšem neuměl jen přitahovat mráz.

Někdy zafoukal měkčí vzduch, sníh u cesty povolil a ve vyjetých kolejích se objevila voda.

I pro takový den měli lidé průpověď:

"Když se na Valentýna napije z kolejí pták, tak se na Matěje z ní napije vůl." 

Malá loužička měla předznamenávat větší oblevu kolem svatého Matěje, tedy čtyřiadvacátého února.

To už si člověk dovedl představit.

Dnes se v koleji leskne jen trochu vody.

Za několik dnů poteče po cestě tolik, že se bude muset hledat, kudy ji obejít suchou nohou.

Hospodyně by z té představy možná nebyla úplně nadšená.

Ale hospodář v ní mohl slyšet první povolení zimy.

Když Valentýn pustil

Naději na ústup mrazů vyjadřovalo také rčení:

"Když Valentin pustil, každý svatý pustí." 

Lidé si přáli, aby s první oblevou povolilo počasí trvaleji.

Stejný kalendář přitom uměl před další zimou důrazně varovat.

Není v tom nic nepochopitelného.

Každý rok přinesl trochu jinou zkušenost. Jinde ležel sníh, jinde tekla voda. Co znal hospodář z nížiny, nemuselo platit pod lesem v kopcích.

A někdy se všechny podoby února vystřídaly během jediného týdne.

Semínka už čekala

Vedle mrazivých průpovědí stojí také jedna zahradnická:

"Na svatého Valentýnka sej přísadu do záhonka." 

Přísadou se rozuměla sadba — mladé rostlinky připravované k pozdějšímu přesazení.

Na našich kopcích by ovšem venkovní záhon mohl být ještě hluboko pod sněhem. Spíš než s motykou by se k němu chodilo s lopatou.

Přesto už bylo možné prohlédnout uschovaná semínka a rozmyslet si, co letos přijde kam.

Hospodyně vytáhla malý uzlíček nebo krabičku.

Něco zbylo z loňska, něco dostala od sousedky.

A hned bylo o čem povídat.

Zahrada zatím spala.

Ale u stolu už se pomalu osévala.

Valentýnek a první jarní naděje

Není proto divu, že vedle zamrzlého mlýnského kola zaznívala také vlídnější průpověď:

"Svatý Valentýnek — jara tatínek." 

Den už povyrostl. Odpolední světlo se drželo déle a na chráněném místě se slunce dokázalo opřít do stěny chalupy.

Člověk se začínal dívat i jinam než na zásoby dříví.

Na větve.

Na cestu podél zahrady.

Na místo, kde každé jaro odtává sníh nejdřív.

Valentýnek měl s příchodem svého jara ještě dost práce.

Ale někde už začal.

Když Valentýn ženil ptáčky

S přicházejícím jarem se pojila také představa ptačích svateb.

Ve slovenské lidové tradici je doložené rčení:

"Valent žení vtáčence, Matej jim rozdává píšťalky." 

Valentýn ptáčky páruje a Matěj jim přidává zpěv.

To je pěkné sousedské vyprávění.

Nad zasněženým dvorem ještě visí rampouchy, ale v křoví už se podle lidové představy chystá veselka.

Člověk se na chvíli zastavil, aby poslouchal.

A když se ozvalo pípnutí, měl hned o důvod víc těšit se na další den.

Jak se ke světci přidala láska

Spojení čtrnáctého února se zamilovanými má v Evropě dlouhou historii.

Významnou stopu najdeme ve středověké anglické poezii Geoffreyho Chaucera, která Valentýnův den spojovala s představou, že si ptáci vybírají své druhy. Ptačí párování a očekávání jara tak dostávaly také lidskou podobu. 

Dnešní běžné obdarovávání a posílání valentýnských přání se v českém prostředí rozšířilo mnohem později. Ve staré venkovské chalupě nebyl čtrnáctý únor obvykle slavený tak, jak jej známe dnes. 

Láska tam přesto své místo měla.

Jen se často projevovala docela obyčejně.

Někdo přinesl druhému suché ponožky.

Někdo nechal u kamen volné teplé místo.

Někdo vstal dřív, aby ostatní vstávali do vyhřáté světnice.

A někdo si všiml, že ten druhý už od rána neměl chvíli klidu.

Teplo, které v chalupě zůstalo

Večer se za dveřmi znovu ozval mráz.

Hospodyně nalila do hrnků něco teplého a hospodář přinesl poslední náruč dřeva. Děti se přestaly dohadovat, kdo bude sedět blíž ke kamnům, teprve když jim babička udělala místo.

Mlýn mohl stát.

Cesta mohla být zavátá.

V chalupě se však ještě chvíli svítilo a od stolu nebylo naspěch.

Hospodář si sundal mokré rukavice a položil je k sušení.

Hospodyně mu přisunula hrnek.

"Napij se, než ti to vystydne."

Za oknem vládl Valentýn se vším svým mrazem.

Ale na tenhle kousek tepla nemohl.