✨ Když v chalupě zavoněla jedlička

Vánoční stromeček, jeho předchůdci a staré obyčeje

Hospodář stál na lavici a hospodyně mu podávala provázek.

"Ještě kousek výš."

Děti zaklonily hlavy.

Nad stolem se houpala malá jedlička. Jedna větvička se zachytila o hospodářův rukáv a na čistý ubrus spadlo několik jehliček.

"A nespadne nám do polévky?"

Babička se od kamen usmála.

"Když ji tatínek dobře přiváže, tak ne."

Představme si takovou vánoční světnici.

Stůl, lavice, kamna, postel a několik lidí, kteří se tu museli vejít nejen o svátcích. Pro velký stromek na podlaze mnoho místa nezbývalo.

Pod stropem se však místo našlo.

Hospodář utáhl provázek, opatrně pustil kmen a chvíli čekal.

Jedlička držela.

Děti si oddechly a hospodyně smetla jehličky z ubrusu.

V chalupě zavoněl les.

A s ním zase trochu jiné Vánoce.

Když ještě Vánoce neměly stromeček

Dnes si bez něj svátky často ani neumíme představit.

Naši vzdálenější předkové by však při otázce, co patří do vánoční světnice, mohli ukázat jinam.

K jesličkám.

K zeleným větvím.

Ke svátečně prostřenému stolu.

Ozdobený vánoční stromek nebyl v českých chalupách odjakživa. Jeho šíření patří především k devatenáctému století a do všech domácností nepřišel současně. Zatímco někde už mezi větvemi svítily svíčky, jinde se Vánoce ještě obešly bez něj. 

Svátek tím nebyl menší.

I bez stromku vonělo pečení, děti se těšily na drobnou nadílku a rodina se scházela kolem stolu.

Na lavici se udělalo místo.

Z komory přišla jablíčka a ořechy.

A obyčejná světnice dostala podobu, kterou měla jen několikrát do roka.

Zelená větvička uprostřed zimy

Vánoční zeleň má starší příběh než ozdobený stromek.

Jehličnatými větvemi se zdobily příbytky a dávaly se také na dveře chlévů. Podle lidových představ měly chránit před zlými silami, například před čarodějnicemi. Zelená barva se zároveň spojovala se životem a obnovou přírody. 

Venku mohlo být všechno pod sněhem.

Zahrada holá.

Pole ztichlá.

Cesty zaváté.

Větvička však zůstávala zelená.

Pro člověka, jehož živobytí záviselo na přírodě, mohla znamenat víc než pouhou ozdobu. Připomínala život v době, kdy se zdálo, že se svět na dlouho zastavil.

Staré ochranné chvojí a dnešní stromeček ovšem nespojuje jedna jednoduchá cesta. Vánoční obyčeje se proměňovaly, prolínaly a získávaly nové významy.

Něco si lidé ponechali.

Něco změnili.

A něco přinesli do světnice teprve tehdy, když to uviděli u druhých.

U jesliček bylo živo i bez jedličky

Důležitým středem vánoční světnice býval betlém.

Před rozšířením stromečků byly právě betlémy hlavním symbolem Vánoc. 

Děti se k nim vracely znovu a znovu.

Pastýř stál pořád na stejném místě, ale pokaždé se na něm dalo něco objevit.

Hůl.

Ovečka.

Dar, který nesl k jesličkám.

"A tenhle už došel?"

Babička se naklonila blíž.

"Ještě má kousek cesty."

Malý betlémský svět měl svůj příběh a děti v něm uměly pobýt dlouho.

Také naše okolí mělo své vánoční zvláštnosti. Na Žďársku se připomíná horácké stádo, které zdobívalo okna chalup. 

Světnice tedy nebyla bez výzdoby ani před příchodem stromku.

A když se jedlička později objevila, jesličky nemusely zmizet. Stromek a betlém si mohly najít místo vedle sebe — jeden voněl a svítil, druhý vyprávěl.

Chvojka nad svátečním stolem

Než se v domácnostech zabydlel celý stromek ve stojanu, měla své místo také chvojka.

Mohla to být zelená větev nebo vršek jedličky zavěšený nad stolem - mnohdy ozdobená ovocem a zavěšená špičkou dolů. 

Pod ní se prostíralo.

Pod ní se usedalo k večeři.

A děti možná zvedaly oči častěji, než bylo hospodyni milé.

"Dívej se do talíře."

Jenže nad hlavou viselo jablíčko.

Vedle něj další.

A všechno bylo trochu jiné než při obyčejné večeři.

Do sváteční výzdoby se tak dostávalo něco z vlastní úrody. Ovoce, které se na podzim opatrně ukládalo, teď zdobilo zelenou větev.

Kousek zahrady se o Vánocích potkal s kouskem lesa.

Proč se stromek věšel ke stropu

Také malé vánoční stromečky se skutečně zavěšovaly ke stropu. Jedním z důvodů byl nedostatek prostoru ve světnicích, kde žila početná rodina. Některé stromky visely špičkou dolů; způsob zavěšení však nebyl všude stejný. 

Ve světnici se vařilo, jedlo, pracovalo i spalo.

Hospodyně potřebovala projít od kamen ke stolu.

Děti si hrály u lavice.

Večer se muselo dostat k posteli.

Stromek zavěšený nad stolem ponechal podlahu volnou a nový obyčej se mohl vejít do staré chalupy, aniž by se kvůli němu všechno přestavovalo.

V našem vyprávění hospodář nakonec sestoupí z lavice.

Ustoupí ke kamnům a podívá se vzhůru.

"Tak. Teď už se vejdeme všichni."

Hospodyně přikývne.

A nejmenší dítě si ještě jednou ověří, že nad místem pro jeho talíř nevisí nic příliš nízko.

Novinka, která si hledala cestu do chalup

K nejznámějším raným příběhům vánočního stromku u nás patří hostina roku 1812.

Ředitel Stavovského divadla Jan Karel Liebich tehdy představil svým hostům v Praze-Libni ozdobený stromek. Obyčej znal z německého prostředí.

Novinka se postupně šířila mezi měšťanské rodiny a další společenské vrstvy. Roku 1844 už Pražské noviny připomínaly kupování vánočních stromků zdobených svíčkami a dárky. 

Do venkovských chalup však nepřišla jedním rozhodnutím.

Nikdo neobešel všechny vsi a neoznámil, že od letošního roku musí stát u každého stolu jedlička.

Zvyk se předával pomalu.

Někdo jej viděl ve městě.

Někdo u příbuzných.

Jinde se o něm nejprve jen vyprávělo.

A tak vedle sebe existovaly Vánoce se stromkem, s chvojkou, s betlémem i s několika zelenými větvemi.

Každá domácnost si nový obyčej přizpůsobila tomu, co měla — i tomu, co už bylo doma zavedené.

Jablíčka, oříšky a kousek papíru

Výzdoba bývala skromnější, než jakou známe dnes.

Na venkovských stromcích se objevovala malá jablíčka, ořechy, sušené ovoce, řetízky z plodů nebo svatojánský chlebíček. Ořechy se později také barvily na zlatou a stříbrnou. Kupované ozdoby přibývaly podle doby, prostředí a možností rodiny. 

Představme si stůl ještě před prostíráním.

Na jedné straně leží jablíčka.

Na druhé ořechy.

Mezi nimi nit, kousky papíru a ruce, které se snaží udělat z obyčejných věcí něco slavnostního.

Dítě vybere nejhezčí jablko.

"Tohle dáme dopředu."

Babička otočí oříšek v dlani.

"A tenhle vedle něj."

Hospodyně přidrží větvičku, aby se ozdoba dobře uvázala.

Stromek nemusí být pravidelný.

Ani všechny ozdoby stejné.

Jedno jablíčko je větší, druhé má drobnou skvrnku a papírový řetěz se na jednom místě trochu kroutí.

Ale když se od něj ustoupí, je krásný.

Protože na něm každý nechal kousek své práce.

Některé ozdoby se daly sníst

Jedlá výzdoba měla pro děti zvláštní půvab.

Nebyla jen na dívání.

Dítě si proto mohlo jednu větvičku prohlížet s mimořádným zájmem.

"A kdy se to může sníst?"

"Teď ještě ne."

Odpověď ovšem otázku neukončila.

Jen ji odložila.

Za chvíli se dítě zeptalo babičky.

Pro jistotu tiše.

A kdyby ani ta nepovolila, zbývalo ještě vyzkoušet tatínka.

Sváteční stromek tak mohl být krásný na pohled a zároveň plný malých pokušení.

Slaměná hvězdička má mladší příběh

Dnes působí slaměné ozdoby, jako by patřily do staré chalupy odjakživa.

Při pohledu do historie je však potřeba opatrnost.

Na jejich kráse to nic nemění.

Jen nám to připomíná, že také tradice mají svůj začátek.

Ozdoba, kterou si pamatujeme od babičky, mohla být v době jejího mládí novinkou.

A to, co dnes vyrábíme s dětmi nebo vnoučaty, se může jednou stát jejich nejmilejší vzpomínkou.

"Tohle jsme dělávali doma."

Tak někdy začíná docela nový obyčej, který časem získá pověst starého.

Kdy se jedlička strojila

Zdobení se v doložených venkovských zvycích pojilo se Štědrým dnem.

Ani tehdy však neměly všechny rodiny stejný postup.

Někde děti pomáhaly nebo stromek zdobily samy. Jinde jim naopak rodiče přinášeli již nazdobený stromeček jako dar od Ježíška. 

Jedny děti tedy znaly každou ozdobu ještě před večerem.

Věděly, kde visí jejich jablíčko.

Který řetěz slepily.

A kam maminka pověsila ozdobu, na kterou samy nedosáhly.

Druhé čekaly za dveřmi.

Slyšely kroky ve světnici, šustění a tiché domlouvání dospělých.

"Ještě sem nechoď."

Čekání se prodlužovalo.

Za dveřmi přitom už zbývalo jen urovnat větvičku a pověsit poslední ozdobu.

Ale dětem se zdálo, že dospělí chystají Vánoce snad celou věčnost.

Když se rozsvítily svíčky

Světlo proměnilo stromek i celou světnici.

V křesťanském výkladu se spojovalo s Kristem; obecně také se životem, který má své místo i uprostřed zimní tmy. 

Jednu chvíli rozsvícení platnou pro všechny kraje a domácnosti určit nemůžeme. V popisu starých vánočních zvyků z Beskyd se svíčky na stromku nebo u jesliček rozžínaly už při zahájení štědrovečerního stolování. 

V naší pomyslné světnici se dospělý přiblíží k první svíčce.

Potom k další.

Na stěně se zachvěje stín větve.

Jablíčko dostane lesklou tvář a oříšek, který odpoledne vypadal docela obyčejně, se najednou zdá vzácný.

Děti ztichnou.

Ne proto, že jim to někdo přikázal.

Chtějí se dívat.

Skutečné plamínky ovšem znamenaly také nebezpečí požáru. Patří k obrazu minulých Vánoc, ne k doporučení pro dnešní suchý stromek. Elektrická světýlka dokážou sváteční chvíli rozzářit bezpečněji.

Co stromek znamenal — a co mu nepřipisovat

K vánočnímu stromku patří zeleň, světlo, jedlé dary i dětská nadílka.

Staré ochranné představy se však často vztahovaly k zeleným větvím obecně. Neměli bychom je bez rozlišení přenášet na každý ozdobený stromek.

Stejně tak věštění ze svíček, jablek či ořechů tvořilo širší svět štědrovečerních obyčejů.

V chalupě se všechno odehrávalo blízko sebe.

Stromek nad stolem.

Jablíčko na prkénku.

Ořechové lodičky v míse.

Každá věc ale měla svůj vlastní příběh.

Jedlička nemusela sama předpovídat budoucnost, aby pro rodinu mnoho znamenala. Stačilo, že se u ní všichni sešli a děti si její podobu odnesly do paměti.

Vánoce se u nás loučí pomalu

Ani loučení s výzdobou nemá v každé rodině stejné datum.

U nás v kopcích se dodnes drží zvyk ponechávat vánoční výzdobu až do Hromnic. Je to tradice některých domácností, ne pravidlo, podle kterého by se museli řídit všichni.

Někde se uklízí dříve.

Jinde ještě dlouho zůstávají jesličky, ozdoby a světlo v okně.

Vánoce se neodnášejí najednou.

Pomalu ubývají.

Jednoho dne se však sundá i poslední ozdoba.

Papírový řetěz se opatrně složí.

Křehké sklo se zabalí.

Ze stolu zmizí jehličí a stromek se vynese ven.

Ve světnici je najednou víc místa.

Dítě se podívá do prázdného kouta — nebo vzhůru k trámu, kde jedlička visela.

"A příští rok bude zase?"

Babička přikývne.

"Zase."

Vůně, která nám zůstala

Stromeček přišel do našich domácností později než mnohé jiné vánoční obyčeje.

A přesto se v nich zabydlel tak pevně, že si bez něj svátky často neumíme představit.

Jednou visel nad stolem.

Jindy stál v koutě.

Nesl jablíčka, oříšky, papírové ozdoby a později také křehké sklo, které se ukládalo s velikou opatrností.

Za každou jeho podobou však byli lidé.

Někdo jej přinesl.

Někdo přidržel.

Někdo pověsil poslední ozdobu.

A někdo se na něj díval poprvé v životě.

Možná právě proto se jeho vůně tak snadno spojí se vzpomínkou.

Stačí otevřít krabici.

Najít jednu trochu odřenou ozdobu.

Vzít ji do ruky a říct:

"Tuhle jsme mívali už doma."

A stará světnice se na chvíli vrátí.

S lavicí, která vrzala.

S babičkou u kamen.

S tatínkem, který ještě rovnal nakloněný stromek.

A s námi, jak jsme stáli opodál a nemohli se dočkat, až konečně rozsvítí.

Jedlička už dávno není stejná.

Ale něco z tehdejších Vánoc se s její vůní vrací dodnes.