🛠️ Když v chalupě klapal tkalcovský stav

Bývaly časy, kdy v horských chalupách nebylo mnoho místa nazbyt. V jediné světnici se vařilo, jedlo, pracovalo a často také spalo. U kamen se sušily promočené boty a oblečení, na lavici sedávaly děti a někde se do toho všeho musel vejít ještě pořádný kus dřevěného zařízení.

Tkalcovský stav

Nebyl malý. Přesto býval v našem kraji v mnoha chalupách téměř stejně samozřejmý jako pec, stůl nebo truhla.

Když skončily práce na políčkách, přišel sníh a dlouhé zimní večery, začal se ze světnic ozývat jeho pravidelný klapot.

Klap, klap. Člunek z jedné strany na druhou. Přitáhnout, sešlápnout – a znovu.

Hodinu za hodinou. Den za dnem.

Nebyla to zábava na dlouhou chvíli. V chudém horském kraji to byl další způsob, jak vydělat pár potřebných peněz a pomoci uživit rodinu.

Od lnu až k plátnu

Než mohl tkadlec vůbec usednout ke stavu, předcházela tomu spousta práce.

Len se musel vypěstovat, sklidit, usušit, zbavit semen, rosit nebo máčet, lámat, třít a vochlovat. O pazdernách, kde se len sušil a zpracovával, jsme si už vyprávěli.

Ani tím však cesta nekončila.

Z připravených vláken bylo potřeba upříst nit. Teprve z ní mohla vzniknout osnova a potom, pomalým proplétáním dalších nití, samotné plátno.

Dnes si látku koupíme během několika minut.

Tehdy za jediným kusem plátna stály týdny práce mnoha rukou.

Stav zabral kus světnice

Starý ruční tkalcovský stav byl velký. Dřevěná konstrukce zabrala podstatnou část místnosti a práce na něm nebyla ani lehká, ani tichá.

Nohy ovládaly podnožky, ruce posílaly člunek s útkovou nití sem a tam a bidlo každou novou nit přiráželo k hotové tkanině.

A pořád znovu.

Člunek tam.

Člunek zpátky.

Klapnutí bidla.

Další řádek plátna.

Ve světnici, kde vedle někdo vařil, děti si hrály nebo pomáhaly s domácími pracemi a v kamnech praskalo dřevo, měl tento zvuk po celé zimní měsíce své pevné místo.

Možná právě proto si jej starší generace dokázaly vybavit ještě dlouho poté, co poslední stavy z chalup zmizely.

Když políčko rodinu neuživilo

Na Vysočině nebylo hospodaření nikdy jednoduché.

Kamenitá půda, krátké léto, dlouhá zima a malá políčka znamenaly, že samotná úroda mnoha rodinám nestačila. A tak se hledalo, čím si přivydělat.

Někdo pracoval v lese. Jiný lámal kámen, pálil dřevěné uhlí, vyráběl šindele nebo chodil za prací jinam.

A v mnoha chalupách se tkalo.

Často to byla práce domácí. Tkadlec neměl vlastní obchod ani velkou dílnu. Pracoval ve své světnici a hotové plátno odevzdával dál. Do práce se podle možností zapojovala i rodina – bylo třeba připravovat přízi, navíjet cívky a vykonávat spoustu drobných činností, bez kterých by samotné tkaní nešlo.

V zimě, kdy země odpočívala pod sněhem, tak ruce lidí neodpočívaly.

Kolik práce bylo v jednom kuse plátna

Na starém plátně je možná nejzajímavější právě to, co na něm dnes nevidíme.

Nevidíme pole se lnem.

Ženu u kolovratu.

Ruce, které připravovaly přízi.

Tkalce shrbeného celé hodiny u stavu.

Ani světlo, při kterém se pracovalo, když venku dávno padla tma.

Vidíme jen kus látky.

A přitom v něm býval ukrytý téměř celý rok práce.

Z domácího plátna se šily košile, spodní prádlo, povlečení, prostěradla, utěrky, pytle i další věci potřebné v hospodářství. Látka nebyla samozřejmostí a nevyhazovala se jen proto, že se někde prodřela.

Spravila se.

A když už spravit nešla, posloužilo ještě to, co z ní zůstalo.

A pak klapot utichl

Domácí tkalcovství nakonec potkal podobný osud jako mnoho dalších starých řemesel.

Přišla strojová výroba. Továrny dokázaly vyrábět látku rychleji, ve větším množství a levněji, než mohl člověk doma u ručního stavu.

Stavy postupně přestávaly být potřebné.

Některé skončily rozebrané na půdě, jiné se spálily, další se zachovaly jako připomínka doby, kdy výroba obyčejného kusu plátna začínala na poli.

A ze světnic zmizel zvuk, který je po celé generace provázel.

Klap, klap. Člunek tam a zase zpátky.

Dnes už jej v chalupách našich kopců neuslyšíme.

Ale možná když vezmeme do ruky staré ručně tkané plátno po babičce nebo prababičce, stojí za to si vzpomenout, kolik práce se skrývá mezi jeho nitěmi.

Protože i obyčejný kus plátna býval kdysi malým pokladem.

A tkalcovský stav?

Ten nebyl jen kusem dřeva ve světnici.

Pomáhal chalupu oblékat – a často také živit.