🌦️ Když únor vyhlížel jaro

Leden přitáhl zahradě sněhovou peřinu a únor ji zatím nechává přikrytou.

Jen kolem oken už chodí jiné světlo.

Ráno se do chalupy podívá o něco dřív a odpoledne se mu nechce tak rychle odejít. Na stole se objeví slunečný proužek, který tam ještě nedávno nebýval. Sáhne přes ubrus, zastaví se u hrnku a na chvíli rozsvítí i docela obyčejný den.

Člověk se zadívá ven.

Že by?

Jenže potom zafouká od lesa, na zápraží to zastudí do prstů a únor nám připomene, že rukavice ještě nepatří do zásuvky.

U nás v kopcích se jaro neohlásí jedním teplým odpolednem. Nejdřív kolem zahrady jen opatrně projde. Nechá pod okapem několik kapek, u zdi kousek odkryté země a v nás trochu těšení.

Zima zatím stojí za rohem.

A poslouchá, jestli už o ní náhodou nemluvíme v minulém čase.

Pod bílou peřinou

"Únor bílý — pole sílí." 

Na našem únorovém obrázku odpočívá pole pod sněhem. Pod bílou pokrývkou se jemně rýsují brázdy, na mezi vykukují suchá stébla a za nimi se zvedají kopce s tmavým lesem.

Nikdo tam nechodí s osivem. Žádný zelený lístek nepospíchá ke slunci.

Jen sníh, ticho a obloha.

Přesto v takovém pohledu naši předkové nacházeli naději pro budoucí úrodu. Pole přikryté sněhem nebylo zapomenuté. Mělo svůj zimní klid a bílou ochranu, ze které při tání mohla přijít vláha. 

Také naše zahrada zatím odpočívá.

Pod sněhem se schovaly záhony, kolem rybízu zůstaly měkké kopečky a jabloně stojí s holými větvemi proti obloze. Z dálky vypadají nehybně, ale stačí, aby se o ně opřelo slunce, a najednou se na nich objeví všechno, co jsme za šedých dnů neviděli.

Drobné pupeny. Záhyby kůry. Tenká větvička, která se leskne jinovatkou.

Člověk by skoro začal hledat jaro.

Potom mu pod botou křupne sníh a je zase doma v únoru.

Slunce na zápraží

Únorové slunce umí být přesvědčivé.

Posvítí na lavičku, opře se do zdi a najednou máme pocit, že by se venku dalo chvíli posedět. Jen tak, s hrnkem v ruce a kabátem přehozeným přes ramena.

Staré pořekadlo ovšem takovému těšení příliš nevěřilo:

"Leží-li kočka v únoru na slunci, jistě v březnu poleze za kamna." 

Kočka v něm dobře ví, kde je příjemně.

A ještě lépe ví, kam se vrátit, až příjemně nebude.

Dolárek sice není kočka, slunečné místo si však také dovede najít. Chvíli se vyhřívá, potom vyrazí přečíst zprávy u plotu a nakonec se zastaví s nosem zvednutým do vzduchu.

Něco tam určitě je.

Možná vůně odkryté hlíny. Možná stopa někoho, kdo prošel zahradou. A možná jen únor, který dnes voní trochu jinak než včera.

My mezitím stojíme na zápraží a nastavujeme slunci tvář.

Na chvíli je opravdu hezky.

Ovšem jen do chvíle, než se vítr rozhodne obejít roh chalupy.

Pak se docela rádi vrátíme dovnitř. Kamna ještě nejsou zbytečnost a teplý hrnek má pořád své místo mezi dlaněmi.

Když se únor rozpovídá kapkami

Jednoho dne začne kapat z okapu.

Nejdřív nesměle, potom pravidelně. Pod střechou se udělá mokrá skvrna, u zdi se objeví proužek hlíny a na cestě změkne sníh.

Z bílých kopečků jsou šedé ostrůvky.

Z pěkné zimní pěšinky něco, po čem se vracíme s botami, které raději necháme u dveří.

"Únorová voda — pro pole škoda." 

V téhle pranostice zůstala stará obava z oblev, zimního deště a počasí, které se může znovu obrátit k mrazu. Vždyť samotná voda není nepřítelem zahrady. Záleží také na tom, kam se dostane a co přijde po ní.

Další pořekadlo to poví docela názorně:

"Když únor vodu spustí, ledem ji březen zahustí." 

Na takovou zkušenost nemusíme čekat až do března.

Odpoledne se na cestě leskne kaluž.

Ráno po ní našlapujeme, jako bychom nesli plný talíř polévky.

Také Dolárek najednou zjistí, že čtyři tlapky ještě nejsou zárukou důstojného pohybu. Zkusí to pomaleji, obejde lesklé místo a tváří se, že právě takovou cestu měl od začátku v plánu.

My mu to věříme.

Hlavně když oba dojdeme tam, kam potřebujeme.

Poslední slovo si nechává zima

"Netrkne-li únor rohem, šlehne ocasem." 

Tohle pořekadlo jako by únor znalo osobně.

Když se na začátku měsíce tváří mírně, ještě to neznamená, že vyčerpal všechny své zimní zásoby.

Několik dní svítí slunce. Sníh povolí, ze střech se lije a my při každé obchůzce zahrady zkoumáme místo, kde by jednou mohly vykouknout první kvítky.

Potom přijde vítr.

Obloha se zatáhne.

A do rána je zahrada zase bílá, jako by se nic z předchozího těšení nestalo.

Únor se za to neomlouvá.

Má přece stále zimu v kalendáři.

A ještě si s sebou nese další napomenutí:

"Jestli únor honí mraky, staví březen sněhuláky." 

Děti by proti takovému březnu možná nic neměly.

My už bychom někdy raději viděli hlínu než další závěj. Jenže zahrada se neřídí tím, jak dlouho už máme připravené hrábě.

Zvlášť u nás na kopcích je dobré ponechat vedle naděje i trochu trpělivosti.

Něco už je ve vzduchu

A přece únor není jen čekání na další sníh.

Jednou se při cestě s polínky zastavíme.

Nad zahradou se ozval hlas, kterého jsme si dosud nevšimli. U krmítka je čileji, slunce vydrželo nad střechou o něco déle a ve vzduchu je na okamžik cosi lehčího.

Bylo to takhle i včera?

Nebo jsme teprve dnes měli čas poslouchat?

Také pranostiky si všímaly prvních poslů jara:

"Když skřivánek v únoru zpívá, velká zima potom bývá." 

Jako by ani radost z ptačího hlasu nesměla zůstat bez připomenutí, že kabát ještě potřebujeme.

Ale radovat se můžeme.

Zpěv nemusí být slibem teplých dnů, aby nás potěšil. Stejně jako první odkrytý kousek země nemusí znamenat konec zimy.

Stačí, že se něco pomalu mění.

V zahradě.

Ve světle.

A také v nás.

Od sněhu až k medu

"V únoru sníh a led — v létě nanesou včely med." 

V lednu jsme přes sníh vyhlíželi seno. V únoru už se staré pořekadlo těší na med.

Je v tom něco milého.

Člověk stojí před zamrzlou zahradou, ale v myšlenkách už slyší včely v rozkvetlé jabloni. Vidí louku, která teď odpočívá pod sněhem, a představuje si, jak jednou zavoní.

O letní úrodě medu samozřejmě nerozhodne jediný zimní měsíc. Pranostika však uchovává hezké přání, aby zima proběhla dobře a po ní přišel dobrý rok.

A tak si při pohledu na holé větve můžeme na chvilku vzpomenout na květy.

Zatím jsou daleko.

Ale už na ně čekáme.

Jaro se nejdřív usadí na stole

V chalupě se mezitím objeví sáčky se semínky.

Jen několik, abychom se podívali, co máme a co ještě chybí. Potom další, které byly schované jinde. A nakonec i ty, o kterých jsme si byli jistí, že se někam ztratily.

Na stole leží tužka, poznámky a plán zahrady.

Venku ještě sníh.

Uvnitř už rajčata, květiny a záhony plné všeho, co se na papír bez potíží vejde.

Únor takovým přípravám přeje. Můžeme si vzpomenout, čemu se loni dařilo, co bychom letos chtěli jinak a kam se nám vejde ještě jedna rostlina.

Ta poslední otázka mívá pozoruhodně snadnou odpověď.

Vždycky někam.

S výsevy ani s prací venku však nemusíme závodit. Semínka mají své potřeby a naše zahrada svůj čas. Jeden slunečný den ještě nerozmrazí celou zem a nedá sazenicím všechno světlo, které potřebují.

V mírnějších místech už mohou vykukovat sněženky a další časné květy. U nás si na ně někdy počkáme o něco déle. 

Tak zatím přineseme dřevo, dojdeme ke slepičkám a při návratu se zase podíváme k záhonu.

Jen pro jistotu.

Co kdyby se tam od rána něco změnilo.

Mezi zimou a jarem

Únor stojí jednou nohou ve sněhu a druhou už hledá první suchý kousek země.

Chvíli nás láká ven, chvíli nás vrací ke kamnům. Ráno kreslí ledové obrázky, odpoledne je ze střech rozpouští a večer si na ně může přinést nový mráz.

Stará pořekadla nám při tom dělají společnost.

Nemusíme po nich chtít, aby předpověděla celé jaro. Stačí, když nás přimějí podívat se pozorněji na svět kolem chalupy.

Na sníh nad brázdami.

Na vodu pod okapem.

Na mraky, které se ženou od lesa.

A na světlo, které už zůstává o chvíli déle.

Potom přijde jedno obyčejné únorové odpoledne. V chalupě je teplo, Dolárek spokojeně odpočívá a za oknem leží pole pod bílou peřinou.

Dnes se na něm ještě nebude nic sít.

Dnes může odpočívat.

Únor bílý, pole sílí.

A jaro zatím pomalu hledá cestu k naší brance.