🕯️ Když únor přidával světla

Únor přišel k chalupě po vyšlapané pěšině mezi závějemi.

Na zápraží nechal trochu sněhu, pod střechu pověsil rampouchy a v noci ještě přitlačil mrazem, až dřevo ve stavení tiše zapraskalo. Ráno bylo třeba znovu zatopit, přinést vodu, nakrmit zvířata a podívat se, kolik zbývá dříví.

Všechno vypadalo skoro jako v lednu.

A přece hospodyně jednoho odpoledne zvedla oči od šití a všimla si, že ještě nemusí rozsvěcet.

Světlo se chvíli drželo na stole, přeběhlo po opěradle lavice a zastavilo se na podlaze. Ještě stačila navléknout nit, dokončit pár stehů a složit vyspravenou košili.

Den zase o kousek povyrostl.

A v chalupě to byla dobrá zpráva.

Hromnice — světlo i pohled do komory

Druhého února přišly Hromnice.

"Na Hromnice o hodinu více," připomněl někdo u kamen. Po dlouhých zimních večerech už bylo přibývající světlo znát.

V katolických domácnostech se opatrovaly požehnané svíce — hromničky. Lidé je zapalovali při bouřkách a v těžkých chvílích s prosbou o ochranu. Jejich plamínek měl přinášet útěchu tam, kde už lidské ruce mnoho nezmohly.

Někde se toho dne také naposledy zastavili u betléma. Figurky se opatrně zabalily a uložily do příští zimy. S poslední ovečkou jako by z kouta světnice odešel i poslední vánoční večer. 

Hospodář však myslel také na stodolu a hospodyně na komoru.

"Na Hromnice půl krajíce a půl píce."

Bylo třeba prohlédnout zásoby. Kolik ještě zbývá mouky, kolik sena, zda bude dost krmení, než se dobytek znovu dostane na pastvu. Delší den byl vítaný, ale hladovou krávu ani prázdný hrnec sám nenasytil. 

Pozorně se sledovalo i počasí.

"Když na Hromnice teče voda v koleji, bude dlouhá zima."

Zato chumelenice mohla podle jiné pranostiky slibovat, že už zima nepotrvá dlouho. Děti by si nejspíš vybraly oblevu a potůček pod sněhem. Hospodář se však na vodu v cestě díval opatrněji. 

Blažej — aby hrdlo nebolelo

Hned třetího února následoval svatý Blažej.

Zima uměla člověka pořádně potrápit. Ráno se šlo do promrzlé stáje, přes den pro dříví a večer se někdo u kamen rozkašlal tak, že ostatní zvedli hlavu od práce.

Blažeje lidé uctívali jako ochránce před nemocemi hrdla. Podle legendy zachránil chlapce, kterému uvázla v krku rybí kost. Při svatoblažejském požehnání kněz přikládá pod hrdlo dvě zkřížené svíce a pronáší prosbu o ochranu před nemocemi. 

Venku už však mohlo slunce na chráněném místě trochu zahřát.

"Na svatého Blažeje kamének se ohřeje."

U jižní zdi se ukázal tmavý kámen, zatímco za stodolou dál ležel sníh. Člověk se na chvíli zastavil, nastavil slunci tvář — a hned měl pocit, že se jara přece jen dočká. 

Jinde se říkávalo:

"Na svatého Blažeje pije skřivan z koleje." 

A do některých vsí přinesl Blažej také dětské hlasy. Školáci obcházeli stavení, zpívali a vybírali koledu na podporu svého učitele. Takové obchůzky ovšem neznali všude; každý kraj měl své vlastní zvyklosti. 

Háta — aby oheň zůstal v kamnech

Pátého února měla své místo svatá Háta, také zvaná Agáta.

Oheň patřil k chalupě od rána do večera. Vařilo se na něm, peklo, ohřívala se voda a sušilo všechno, co venku promoklo.

Jenže před ohněm měli lidé také veliký respekt.

Dřevěné stavení, seno, sláma a zásoby pod střechou představovaly práci mnoha rukou. Stačila chvíle neštěstí a rodina mohla přijít téměř o všechno.

Svatá Háta proto bývala vzývána jako ochránkyně před požárem. Se svým svátkem měla spojený chléb, vodu i starost o hospodářství.

Někde se drobty posvěceného chleba sypaly do koutů dvora, aby jej chránily před ohněm. Posvěcené pečivo dostával také dobytek před prvním výhonem na pastvu, voli při prvním zapřažení do pluhu nebo krávy před otelením.

V okolí Bzence se svěcenou vodou kropilo stavení, hospodářské prostory, zahrady i pole jako ochrana před škůdci. Někde se na Hátu nepředlo, v Nové Lhotě se podle zaznamenané tradice nepracovalo vůbec. 

Za každým takovým obyčejem byla podobná prosba.

Aby dům vydržel. Aby zvířata prospívala. Aby rodina měla z čeho žít.

Dorota — s košíčkem uprostřed zimy

Šestého února přicházela svatá Dorota.

Její košíček s růžemi a jablky vypadal v zimním čase skoro jako pozdrav z jiného světa.

Podle legendy se Dorotě cestou na popraviště posmíval Theofil a žádal, aby mu poslala květiny a ovoce z ráje. Když je potom obdržel prostřednictvím anděla, obrátil se na křesťanskou víru.

Právě květiny a ovoce se staly znamením světice, kterou si za patronku zvolili zahradníci a květináři. Její příběh připomínaly také dorotské obchůzkové hry. Například na Valašsku se udržely až do poloviny dvacátého století. 

Únorové počasí se ovšem o rajskou zahradu příliš nestaralo.

"Svatá Dorota na sníh je bohatá," připomínali lidé. A přece jí jiná průpověď přisuzovala rozdávání píšťal ptákům. Jako by mohla jednou rukou přisypávat sníh a druhou už vybízet k prvnímu zpěvu. 

Další pranostiky připouštěly i mokré cesty:

"Na svatou Dorotu rádo teče do botů."

A hospodyně, která se starala o slepice, mohla s nadějí vzhlédnout k obloze:

"Když na Dorotu svítí slunce, ponesou hodně slepice." 

Čerstvé vajíčko už by se v kuchyni hodilo. Jenže do hnízda se muselo podívat tak jako tak, ať slunce svítilo, nebo se schovalo za mraky.

Scholastika ještě rukavice neschovala

Desátého února připomínala svatá Scholastika, že s odkládáním zimního oblečení není třeba spěchat.

"O svaté Scholastice navleč si rukavice." 

Taková rada se v kopcích neztratila.

Stačilo vzít za promrzlou závoru, sáhnout na kovové vědro nebo se déle zdržet na dvoře. Prsty rychle ztuhly a člověk byl rád, když se mohl vrátit ke kamnům.

Za oknem mohlo být světla dost.

Na zápraží přesto čekal mráz.

Valentýn — když ztichlo mlýnské kolo

Čtrnáctého února přišel svatý Valentýn.

Dnes ho provázejí květiny, přáníčka a srdíčka. Ve starém hospodářově kalendáři však měl také mnohem studenější podobu:

"Na svatého Valentýna zamrzne i kolo mlýna." 

Voda se sevřela ledem, cesta přes kopec byla tvrdá a pod nohama křupal sníh. Hospodyně přiložila, hospodář si přitáhl kabát a děti zkoušely dechem rozehřát zamrzlý kousek okna.

Slunce už vystoupilo výš.

Ale zima ještě dokázala připomenout, komu patří únorová rána.

Juliána už pomýšlela na vůz

Šestnáctého února zněla svatá Juliána o poznání nadějněji:

"O svaté Juliáně připrav vůz a schovej sáně." 

Na našich kopcích by možná sáně ještě zůstaly po ruce. Přesto už nastával čas přemýšlet, co bude potřeba opravit, nachystat a prohlédnout.

Ať pak jaro nepřijde rychleji, než člověk čekal.

Jiná pranostika říkala:

"Svatá panna Juliána skřivánka zavolala." 

Člověk se cestou přes dvůr zaposlouchal.

Zatím třeba slyšel jen vítr a vrabce u stodoly. Ale od té chvíle už poslouchal pozorněji.

Petr ještě teplo neslíbil

Dvaadvacátého února připomínal starý kalendář svátek Stolce svatého Petra, v lidových průpovědích také Petrovo nastolení či stolování.

"Do Petra není tepla."

"Den svatého Petra stolování zimu ještě nevyhání." 

Kdo se nechal zlákat poledním sluncem, mohl se o pravdivosti takového varování přesvědčit hned večer.

Voda pod okapem znovu ztuhla. Na cestě se udělala ledová krusta. Hospodyně přinesla poslední náruč dřeva a dveře za sebou pečlivě dovřela.

Jaro se už dalo vyhlížet.

Na teplo ve světnici se ale stále muselo přikládat.

Matěj volal do zahrady

Čtyřiadvacátý únor patřil ve starém kalendáři svatému Matěji. Právě u tohoto dne zůstaly jeho pranostiky a obyčeje zakořeněné.

Matěj měl otevírat cestu jaru. Lidé mu přisuzovali lámání ledu, ale dobře věděli, že únor dovede překvapit i opačně. Když led nenajde, může jej podle starých průpovědí ještě nadělat. 

S jeho svátkem se pojilo také probouzení ovocných stromů.

Někde se před rozedněním chodilo do zahrady, zvonilo klíči, poklepávalo proutkem či vařečkou a hlasitě prosilo o dobrou úrodu.

Na Novobydžovsku je doložen obyčej, při němž děti obcházely stromy s ozdobenou vařečkou. Matky jim přitom nepozorovaně připravily pod strom drobný dárek od svatého Matěje. 

To se potom do studeného rána vstávalo o něco ochotněji.

Jabloň byla ještě holá, tráva schovaná a do podzimu daleko.

Ale už se pod ní mluvilo o jablkách.

Únor odcházel za světla

Ne všechny tyto obyčeje patřily do každé chalupy.

Někde opatrovali hromničku, jinde znali dorotskou koledu. Jedna hospodyně si připomínala Hátu, druhá sledovala slunce kvůli slepicím. A hospodář si z dlouhé řady průpovědí nejlépe pamatoval ty, které se týkaly jeho pole, sadu a zásob.

Pranostiky se dědily, měnily a někdy si i odporovaly. Zůstalo v nich však zachycené pozorné vyhlížení všeho, na čem závisel další rok.

Mezitím se dál vařilo, spravovalo oblečení a nosilo dříví. Ve vsi se podle toho, kam právě připadl konec masopustu, ještě mohly chystat maškary, nebo už utichala muzika a začínal půst.

A den rostl.

Jednou odpoledne hospodyně dokončila práci, odložila šití a ještě za světla došla zavřít na dvůr.

Na zápraží se na chvilku zastavila.

Ze střechy ukápla voda. Pod jabloní se ukázal kousek tmavé země a v živém plotě se ozval pták.

Než se vrátila do světnice, podívala se k zahradě.

Zítra tam možná zase napadne.

Ale dnes už bylo na co se dívat.