👩🏻‍🌾 Když ukládáme zahradu k zimnímu spánku

Na Vysočině mají být do konce října venkovní práce hotové. Pak už se můžeme těšit na zimu.

Podzim má na zahradě zvláštní kouzlo. Ještě pořád něco kvete, na stromech dozrávají poslední plody, ale rána už bývají chladnější a zahrada pomalu dává najevo, že letošní sezóna končí.

U nás na Vysočině se mezi sousedy odjakživa říká, že do konce října mají být všechny práce venku hotové. A něco na tom je. Tady na kopcích člověk nikdy neví, kdy se podzim ze dne na den rozhodne skončit.

Pamatuji dokonce rok, kdy napadl sníh už 19. října. A když se ráno podíváte z okna a místo podzimní zahrady je všechno bílé, na nějaké velké rytí, hrabání a zazimování už opravdu není ta pravá chvíle.

Proto se snažíme nic zbytečně neodkládat. Neznamená to ale zahradu dokonale vyčistit a odvézt z ní všechno, co připomíná končící léto.

Právě naopak.

Spadané listí, suché stonky trvalek nebo pár větviček v klidném koutě nemusí být nepořádek. Mohou půdě, rostlinám i drobným obyvatelům zahrady pomoci přečkat zimu.

A tak zahradu na podzim neuklízíme dohola.

Pomalu ji ukládáme k zimnímu spánku.

Když s hrabáním pomůže Vysočina

S podzimním listím nám někdy vydatně pomáhá naše větrná Vysočina.

Pokud přeje počasí a párkrát pořádně zafouká, vítr si listí přežene po zahradě sám – a někdy vlastně není skoro co hrabat.

Co přece jen shrabeme, nemusí putovat ze zahrady pryč. Zdravé listí dávám k rybízům, angreštům a dalším keříkům. Vytvoří kolem nich přirozenou zimní peřinu, chrání půdu a kořeny a postupně se rozkládá.

Jen z trávníku větší množství listí uklízíme. Silná mokrá vrstva mu nesvědčí a mohla by podpořit zahnívání trávy.

Jinak ale není důvod honit po zahradě každý poslední lístek.

Příroda ostatně také na podzim les nehrabe.

Všechno odkvetlé nemusí pod nůžky

Ani s nůžkami není potřeba obcházet každý kout zahrady.

Suchá květenství a stonky některých trvalek mohou klidně zůstat až do jara. V jejich dutinách a mezi suchými částmi rostlin najde zimní úkryt drobný hmyz a semínka ponechaná na rostlinách zase mohou během zimy posloužit ptáčkům.

A mají ještě jednu přednost.

Když přijdou první mrazíky a jinovatka, bývají odkvetlá květenství najednou zase krásná. Zahrada díky nim ani v zimě nezůstane úplně prázdná.

Na ostříhání bude dost času na jaře, až se začnou objevovat první nové výhonky.

Co zahrada dala, to jí zase vrátíme

Podzim u nás není jen časem uklízení.

Každý rok přijde na řadu také hotový kompost z předchozího roku. Přidávám ho k rybízům a ostatním keříkům, na záhonky i ke kytičkám.

Celý rok se v kompostu pomalu měnilo to, co už zahrada a domácnost nepotřebovaly, v krásnou tmavou zeminu. A na podzim se zase vrací tam, odkud to všechno přišlo.

Tenhle jednoduchý koloběh mám ráda.

Ze zahrady nemusí zbytečně odcházet nic, co jí můžeme zase vrátit.

Pár záhonků ještě čeká na rýč

Před zimou také pěkně zryji těch pár svých záhonků.

Žádné velké lány u nás nejsou. Jen pár záhonů, které celé jaro a léto pracovaly spolu se mnou a dávaly nám svoji úrodu.

Na podzim je obrátím rýčem a nechám je být. Přes zimu si odpočinou. Déšť, sníh a mráz udělají svoje a půda dostane několik měsíců klidu, aby nabrala sílu na další sezonu.

Na jaře do ní zase přijdou první semínka a sazeničky.

Ale na to máme ještě čas.

Růžičkám připravíme jinou peřinu

Listová peřina je připravená u rybízů a angreštů, ale než přijde opravdová zima, dostanou svoji přikrývku také růžičky a další choulostivější rostliny.

Těm dávám větvičky jehličnanů.

Chvojí položené kolem rostlin pomůže chránit půdu před prudkými změnami teplot a především před holomrazy, které u nás na Vysočině umějí být pořádně nepříjemné.

Rostliny pod ním není potřeba úplně schovat. Stačí jim lehká, vzdušná přikrývka.

Jedny tedy dostanou peřinu z listí, druhé z chvojí.

A zima může přijít.

Místo mají i naši zahradní obyvatelé

I na ty, kteří s námi zahradu obývají, při podzimním úklidu myslíme.

Za kompostem máme místo, kam ukládám jemnější ostříhané větvičky, chvojí a další přírodní materiál, který se nehodí do kompostu. Nemusí se všechno odvézt nebo dokonale uklidit. Právě takové trochu zapomenuté zákoutí poskytuje úkryt drobným obyvatelům zahrady.

A jsem ráda, že jich u nás máme pořád dost.

Na zahradě bydlí žabičky, ještěrky i slepýš. Během roku na ně tu a tam narazíme mezi záhonky, v trávě nebo někde v klidném koutě.

A každé jaro se s nimi znovu vítáme.

Když po zimě zahlédnu první žabičku, ještěrku vyhřívající se na sluníčku nebo našeho slepýše, mám z toho pokaždé radost.

Je to pro mě malé znamení, že u nás na zahradě příroda ještě pořád žije po svém. Že jsme ji ještě úplně nevyhnali a neuklidili až příliš dokonale.

A možná právě proto stojí za to nechat jí někde za kompostem i kousek místa, kde může být jednoduše doma.

Něco ale ze zahrady pryč musí

Ne všechno je samozřejmě dobré ponechat.

Pečlivě odstraníme především silně nemocné a napadené části rostlin, nahnilé plody a zbytky zeleniny, na kterých by mohly přezimovat choroby nebo škůdci. Silně napadený materiál nedáváme ani do běžného domácího kompostu.

To zdravé ale nemusíme považovat za odpad.

Listí poslouží pod keři, další rostlinné zbytky skončí v kompostu a větvičky a chvojí najdou své místo za ním.

Na zahradě tak vlastně máloco přijde nazmar.

A když je do konce října hotovo…

Kompost je rozvezený. Záhonky zryté. Rybízy a angrešty mají peřinu z listí, růžičky a další rostliny dostaly svoji přikrývku z chvojí. Některá odkvetlá květenství jsme nechali stát a za kompostem zůstalo klidné místo pro žabičky, ještěrky, slepýše a všechny další obyvatele, které možná ani nevidíme.

Hrábě, rýč a motyčka mohou konečně na své místo.

A jestli někde pod keřem zůstalo pár listů?

Tam jsou přece správně.

Zahrada nemusí jít do zimy jako ze škatulky. Stačí jí pomoci tam, kde to potřebuje, a jinde nechat trochu pracovat přírodu.

A potom už platí to, co se u nás na Vysočině říká každý rok:

Do konce října mít venku hotovo. A pak už se jen těšit na zimu.

Na první jinovatku, první sníh a na chvíli, kdy zahrada konečně ztichne.

Odpočine si ona.

A trochu i my.

A až se na jaře zase potkáme s první žabičkou, ještěrkou nebo slepýšem, budeme vědět, že se u nás přes zimu měli kam schovat.

A že zahrada není jen naše.

Je to pořád ještě malý kousek živé přírody.