🕯️ Když Tomáš proměnil sníh v kaši

7. března — svatý Tomáš Akvinský

Po Kunhutě, která přidávala teplo po chloupcích, přišel Tomáš a pustil se do zimy trochu jinak.

Neodnesl ji za hory. Ani ji jedním mávnutím nevyhnal z krajiny.

Jen jí rozmáčel boty.

Na cestě před chalupou se sníh propadal pod nohama, u vrat se leskla voda a z bílé zimní peřiny zůstávaly šedivé hromádky, ze kterých vykukovalo loňské listí.

Ráno se ještě dalo přejít po zmrzlém povrchu. Odpoledne už každý krok hledal pevnější místo.

A někde ze zápraží by se nejspíš ozvalo:

Dávej pozor, kam šlapeš. Dneska je všude samá kaše.

Učenec v březnovém kalendáři

Svatý Tomáš Akvinský byl dominikánský řeholník, kněz a jeden z nejvýznamnějších středověkých myslitelů. Žil ve třináctém století, učil a psal o víře, rozumu i otázkách lidského života.

V církevní tradici je připomínán jako učitel církve a patron katolických škol.

Zemřel 7. března 1274 v italském klášteře Fossanova. Právě den jeho smrti býval také jeho svátkem. Dnes připadá jeho památka na 28. ledna, ale lidové pranostiky zůstaly u starého březnového data.

A tak se muž knih a učených úvah dostal v chalupářském kalendáři do docela jiného světa.

Mezi tající závěje, mokré cesty a pole, na která se zatím dalo především dívat.

Sníh bředne na kaši

"O svatém Tomáši sníh bředne na kaši."

Slovo "bředne" dnes už příliš často neslýcháme. V téhle pranostice ale stačí jednou vstoupit do rozměklého sněhu a člověk mu porozumí okamžitě.

Sníh měkne, ztrácí pevnost a nasakuje vodou. Už nekřupe pod botou jako v lednu. Spíš se boří, čvachtá a drží se podrážek.

Na okraji cesty zůstávaly hromady odházeného sněhu, které přes zimu vypadaly skoro nezničitelně. Teď se sesedaly, tmavly a pouštěly ze sebe vodu.

Objevoval se štěrk. Kámen, o který se na podzim zakopávalo. Kousek větvičky, který kdysi spadl z náruče dřeva.

Zima pomalu vracela věci, které si na několik měsíců schovala.

A hospodyně si při pohledu do síně možná pomyslela, že by s tím vracením mohla být o něco čistotnější.

Kaše také na poli

Tomášova obleva nekončila u vrat.

"Na svatého Tomáše oraniště jsou jak kaše."

Oraniště — zorané pole — mohlo být při tání natolik rozmoklé, že se do něj člověk bořil stejně neochotně jako do sněhové břečky na cestě. Tuto pranostiku připomíná také Český rozhlas ve vyprávění o předjaří.

Hospodář došel k mezi, zastavil se a rozhlédl.

Na slunném svahu už vystupovala hnědá půda. V dolíku stála voda. Pod lesem se držel sníh a v brázdách se leskly úzké proužky tajícího ledu.

Jaro už bylo vidět.

Práce však ještě musela počkat.

Na kalendář se dalo podívat doma. Tady bylo potřeba dívat se pod nohy.

Hrouda, která se po zimě zdála z dálky pevná, pod botou povolila. Kousek dál se držela voda a na zastíněném okraji pole ještě neustoupil mráz.

Půda měla vlastní čas a na lidskou netrpělivost příliš nedbala.

Zima, která ještě třese

Jenže Tomáš neměl pouze mokrou tvář.

"Zima, kterou Tomáš nese, dlouho námi ještě třese."

To už zní, jako by se světec cestou rozmyslel.

Místo aby zimu doprovodil pryč, přinesl ji ještě jednou na zádech.

Od lesa se přihnal studený vítr. Voda v koleji zatuhla, rozměklý sníh přes noc ztvrdl a ráno se cesta leskla tak, že člověk raději našlapoval po jejím okraji.

Včera se boty bořily.

Dnes klouzaly.

Právě takové střídání umělo začátek března pořádně znepříjemnit. Slunce dávalo naději, ale večerní chlad ji pokaždé trochu přibrzdil.

Teplý šátek proto zůstával u dveří a dříví se nosilo dál. Po oblevě ještě nebylo radno prohlásit kamna za nepotřebná.

Dvě tváře jednoho dne

Tomášovy pranostiky si na první pohled odporují.

V jedné sníh měkne. Ve druhé přichází zima, která se člověka dlouho nepustí.

Jenže kdo zná předjaří na kopcích, ten v tom žádný veliký rozpor hledat nemusí.

Obojí se mohlo vejít do jediného dne.

Dopoledne kapalo ze střechy. Po obědě se u plotu ukázala mokrá tráva. K večeru se zatáhlo a v noci znovu mrzlo.

Ráno pak člověk stál na zápraží, díval se na zledovatělou louži a dobře si rozmyslel první krok.

Březen se nedal pobízet.

Nechal se jen pozorovat.

A kdo se naučil radovat z malých změn, měl přece jen každý den co vyhlížet. Delší pruh odkryté pěšiny, další kámen vystupující ze sněhu nebo kapku, která se na rampouchu udržela jen okamžik, než spadla dolů.

Felicita odhrnuje sníh z polí

V přehledech pranostik pro tento den se vedle Tomáše objevuje také svatá Felicita:

"Svatá Felicita sníh z polí odmítá."

Její průpověď najdeme podle použitého kalendáře u šestého či sedmého března. V obrazu předjaří však stojí Tomášovi docela blízko.

Jako by se oba pustili do stejné práce.

Felicita odhrnovala bílou přikrývku z pole a Tomáš ji mezitím měnil v mokrou kaši.

Žádné zvlášť úhledné počínání.

Ale po dlouhé zimě se i na takový nepořádek čekalo.

Pod sněhem se totiž znovu objevovala země. A s ní se do myšlenek vracelo všechno, co bude potřeba udělat, až přijde správný čas.

Co vyprávěly mokré boty

O tom, jak daleko jaro pokročilo, se v chalupě nemuselo dlouze povídat.

Někdy stačilo podívat se ke dveřím.

Na podrážkách ulpívala hlína, na lemech šatů tmavla vlhkost a pod botami zůstávaly malé loužičky z tajícího sněhu.

Pes, který se venku nadšeně rozběhl přes zahradu, se vracel s tlapkami, jež by o počasí podaly zprávu i beze slov.

U prahu proto čekal hadr a hospodyně měla oči všude.

Nejdřív boty.

A teprve potom ke kamnům.

Předjaří se zkrátka nehlásilo jen ptačím zpěvem. Někdy přineslo do síně tolik stop, že se zdálo, jako by se celá zahrada rozhodla přijít ohřát.

V chalupě bylo pořád dobře

Venku mohlo být předjaří sebenevlídnější, ale uvnitř mělo svůj známý protějšek.

Teplo kamen.

Kabát pověšený k oschnutí a hrnek, který příjemně hřál do dlaní.

Člověk se vrátil z obhlídky zahrady nebo pole a přinesl zprávy.

U lesa ještě leží.

Pod mezí už teče voda.

Na cestě k potoku se nedá projít suchou nohou.

Takové zprávy byly docela obyčejné. Přesto se v nich skrývalo očekávání celého hospodářství.

Každý odkrytý kus země něco znamenal. Každá další kapka posouvala rok o malý kousek dál.

A zatím bylo možné spravit násadu, prohlédnout nářadí a připravit si to, na co později nezbude tolik času.

Čekání na jaro nebývalo úplně bez práce.

Jen ta práce ještě většinou zůstávala pod střechou.

Tomáš zůstal v březnu

Církevní kalendář přesunul Tomášovu památku do ledna.

Lidové vyprávění si ho však nechalo na cestě mezi zimou a jarem.

Pranostiky vyrůstaly z určité části roku. Byly připoutané ke sněhu, půdě, délce dne a práci, kterou lidé vyhlíželi.

A tak březnový Tomáš dál stojí u rozměklého pole, i když jeho dnešní církevní připomínku najdeme jinde.

V ruce bychom mu na obraze možná dali knihu.

Pod nohama by však měl pořád tu svou kaši.

Ještě jednou zatopit

K večeru se nad chalupami začalo ochlazovat.

Stružka u cesty zpomalila, na vodě se zachytil první tenký led a ze dvora zmizelo poslední sluneční světlo.

Dveře zapadly.

V kamnech zapraskalo dřevo.

Tomáš zatím venku nechal trochu rozbředlého sněhu, mokré pole a nejistotu, jaké bude další ráno.

Ale také něco, co už nešlo přehlédnout.

Pod zimou se znovu ukazovala země.

Zatím studená, těžká a mokrá.

Přesto naše.

A připravená jednou zase vonět jarem.