🕯️ Když Tomáš přinesl nejdelší noc

Po Lucii zůstalo v chalupě malé očekávání.

Večer už tmy nepatrně ubývalo, ale rána byla stále ospalá a slunce se nad kopce nijak nehrnulo. Člověk vstal, zatopil, obstaral hospodářství — a za oknem bylo pořád šero.

Prosinec se přiblížil k Vánocům.

Ve světnici vonělo dřevo, na větvičkách ve džbánku se probouzely pupeny a hospodyně si v duchu přebírala, co ještě zbývá udělat.

Něco přichystat.

Něco donést.

A něco už nechat být, protože ani před Vánocemi nemůže člověk stihnout celý svět.

Potom přišel svatý Tomáš.

Ve starém kalendáři patřil jednadvacátému prosinci. Dnes se svátek apoštola Tomáše v římskokatolickém kalendáři slaví třetího července, ale ve starých obyčejích a pranostikách zůstal pevně usazený před Vánocemi.

Tam, kde zima přitáhne dveře.

A noc se rozloží přes celé kopce.

Nejdelší noc je naše

"Na svatého Tomáše nejdelší noc je naše."

Tak si lidé zapamatovali čas kolem zimního slunovratu. Tomášův den stojí v jeho těsné blízkosti, i když přesné datum slunovratu se může podle roku lišit.

Ve staré chalupě nebylo potřeba dlouhou noc složitě vysvětlovat.

Byla všude.

Za oknem.

Na cestě.

Ve stodole, kam se šlo s lucernou, i u dveří, které bylo třeba pořádně dovřít.

Odpoledne sotva začalo a už se chystalo skončit. Kdo se zdržel venku, vracel se domů za šera. Kdo potřeboval něco spravit, přisunul si práci blíž ke světlu.

A večer měl dost času.

Na povídání.

Na mlčení.

Na vzpomínku, která by se za letního dne mezi všemi pracemi snad ani neozvala.

Nejdelší noc však v sobě nesla také obrat.

Tma dosáhla svého vrcholu.

Po zimním slunovratu se měl den začít znovu prodlužovat — zatím tak pomalu, že to na zasněžené cestě nikdo nepoznal.

Ale rok už přecházel přes svůj nejtemnější práh.

Tomáš, který se potřeboval přesvědčit

Apoštola Tomáše známe především z vyprávění o pochybnosti.

Když mu ostatní učedníci oznámili, že viděli vzkříšeného Ježíše, nedokázal jejich zprávě uvěřit. Potřeboval se přesvědčit sám.

Z tohoto evangelního příběhu pochází dodnes používané označení "nevěřící Tomáš". Vyprávění však nekončí pochybností. Pokračuje setkáním s Ježíšem a Tomášovým vyznáním víry.

V obyčejné řeči mu přesto zůstalo hlavně to váhání.

"Ty jsi ale nevěřící Tomáš," řekne se člověku, kterému nestačí ujištění druhých.

Možná je nám tím apoštol trochu blízký.

Také někdy potřebujeme vidět na vlastní oči, že se něco podařilo. Sáhnout si na hotovou práci. Přesvědčit se, že pod střechou opravdu neprší a že dveře dobře drží.

A v nejtemnější části roku bychom se nejraději přesvědčili také o tom, že světla skutečně přibude.

Jenže na to je potřeba trpělivost.

Slunce nám žádné velké znamení přes noc nepřipraví.

Přidává po troškách.

Přišel svatý Toma, nejlépe je doma

"Přišel svatý Toma, nejlépe je doma."

Krátká pranostika, která nepotřebuje mnoho vysvětlování.

U nás v kopcích by jí člověk rozuměl zvlášť dobře.

Vítr se opře do rohu chalupy, cesta ztvrdne mrazem a při návratu od kurníku už prsty hledají teplo v kapsách.

Doma čekají kamna.

Lavice.

Hrnek, který zahřeje dlaně.

A dveře, za nimiž může zima chvíli hospodařit sama.

Podobně připomíná prosincový chlad i další rčení:

"O svatém Tomáši, beranici na uši."

Člověk si snadno představí hospodáře, který už sahá po klice a za zády ještě uslyší:

"A pořádně se obleč!"

Některé rady nestárnou.

Jen beranici jsme vyměnili za jinou čepici.

Když zima dostala slovo

"Na Tomáše zima káže."

A jinde se říkávalo:

"Na svatého Tomáše zima se rozpáše."

Jako by se do té doby ještě trochu držela zpátky.

Teď už mohla přitáhnout mráz, přisypat sníh a dát najevo, že se na nějaké rychlé oteplení nemáme spoléhat.

Někdy se přihlásila zlehka.

Bílým okrajem na trávě.

Zamrzlou kaluží.

Jindy zasypala cestu tak, že bylo nejprve potřeba vzít lopatu a teprve potom přemýšlet, kam se půjde.

Tomášovy pranostiky neslibovaly stejné počasí každý rok. Připomínaly však dobu, kdy už zima měla v hospodářství své pevné místo.

Dřevo muselo být po ruce.

Voda pro zvířata nesměla zůstat bez povšimnutí.

A kdo večer přiložil o polínko víc, dobře věděl proč.

Když za chalupou promluvila meluzína

"O svatém Tomáši meluzína straší."

Stačí zimní vítr a starý dům začne vyprávět.

Někde zaskřípe trám.

Pod dveřmi se protáhne chlad.

V komíně zahouká tak, že se děti na chvíli přestanou bavit a podívají se ke kamnům.

Meluzína se nemusí ukázat.

Je slyšet.

Obchází střechu, zkouší škvíry a připomíná, že venku není právě čas na dlouhé postávání.

Ve světnici se přiloží.

Někdo přitáhne židli blíž k teplu.

A vítr může za zdí pokračovat ve svém povídání.

Staré chalupy znaly takových hlasů mnoho. Lidé je poslouchali po celé zimy a dávali jim jména, příběhy i podoby.

Tma pak nebyla prázdná.

Byla plná toho, co se mohlo vyprávět.

Mráz, který myslel na obilí

Tomášovy pranostiky se nedívaly jen na studené ruce.

Jedna z nich připomínala i příští úrodu:

"Je-li Tomáš mrazivý, obilní klásky naplní."

Za oknem zima a v myšlenkách léto.

Tak žil hospodářský rok.

Pole odpočívalo, ale lidé na ně nezapomínali. Pod sněhem si představovali obilí, které se jednou zazelená, vyroste a dozraje.

Samotný mráz v jediném prosincovém dni samozřejmě dobrou úrodu nezaručí.

Pranostika však ukazuje, jak úzce bývala zima spojená s nadějí na další rok.

Chlad nebyl jen nepohodlí.

Patřil k řádu věcí.

A člověk si přál, aby všechno přišlo ve svůj čas: zima v zimě, vláha na jaře a dobré počasí při sklizni.

Noc, která měla napovědět

Svatotomášské noci se v lidové víře přisuzovala zvláštní moc.

Na některých místech se věštilo podobně jako o svatém Ondřejovi nebo na Štědrý den. Dívky házely střevícem, tahaly polínka a přikládaly význam tomu, co se jim v noci zdálo.

Ve světnici mohlo být všechno docela obyčejné.

Kamna hřála.

Nádobí bylo uklizené.

Dospělí už mysleli na spánek.

Jen některá děvčata měla ještě své tajné starosti.

Kdo přijde?

Kdo si na ně vzpomene?

A zda se příští Vánoce budou slavit pod stejnou střechou, nebo už někde jinde.

Dlouhá noc nabízela dost prostoru pro otázky, které se ve dne neříkaly nahlas.

A sen mohl na chvíli vypadat jako odpověď.

Dnes v takových obyčejích nemusíme hledat skutečnou předpověď. Zůstává v nich však něco lidského.

Touha vědět, že nás v budoucnosti někdo čeká.

Bílí návštěvníci 

Také Tomášův den měl místy své obchůzky.

Někde chodili takzvaní tomové — bíle oblečení muži, kteří podle lidového obyčeje napomínali mlsné děti a poslušné obdarovávali.

Po všech adventních návštěvách tedy ještě nemuselo být docela vyhráno.

Dítě si mohlo myslet, že Mikuláš už odešel, Ambrož zmizel a bílá Lucka také nebude mít důvod vracet se.

A potom se ozvaly další kroky.

Prosinec měl zkrátka zvláštní paměť.

Na dobré chování se v něm nezapomínalo.

Tyto návštěvy ovšem nepatřily ke každé vesnici.

Právě v té rozmanitosti je starý kalendář zajímavý.

Stejný den mohl někde znamenat obchůzku.

Jinde věštění.

A v další chalupě prostě jen mráz a večer u kamen.

Jáhly pro slepičky

Jeden Tomášův obyčej nám však vede docela blízko.

Na Hlinecku se na jeho den krmily slepice jáhlami, aby v příštím roce dobře snášely.

I kurník tedy měl v předvánočním kalendáři své místo.

Hospodyně myslela na mouku, na dřevo i na to, co bude na stole.

A také na slepičky.

Zlatavá zrníčka se nasypala a kolem bylo hned živo.

Žádná dlouhá porada.

Žádné váhání, co tím svatý Tomáš zamýšlel.

Slepičí sbor přijal přání dobré snášky po svém — pečlivým vyzobáním.

V tom obyčeji je kus prosté hospodářské naděje. Aby se zvířatům dařilo, aby bylo z čeho vařit a aby nový rok přinesl dostatek.

My už víme, že dobrou snášku jediná sváteční dávka jáhel nezařídí.

Ale pomyslet před Vánocemi také na obyvatele kurníku?

To je nám z těch starých časů velmi blízké.

Když se světlo začalo vracet

Tomáš nepřinesl jaro.

Ani teplé ráno.

Zima měla před sebou ještě dlouhou cestu a mohla ukázat všechno, co umí.

Sníh.

Mráz.

Vítr, který zavře cestu přes kopec.

A přesto se kolem slunovratu něco změnilo.

Den se začal pomalu prodlužovat.

Ne tak, aby se hned dalo déle pracovat venku. Ne tak, aby člověk odložil kabát.

Jen o malý kousek.

Naděje někdy přichází právě tak.

Bez hluku.

Bez velkého slibu.

Člověk si jí všimne až později, když se jednoho odpoledne podívá z okna a pomyslí si:

Vždyť ještě není docela tma.

Vánoce už stály za dveřmi

Po Tomášovi už zbývalo do Štědrého dne jen maličko.

Chalupa se chystala.

Někde se ještě uklízelo, jinde už se připravovalo na pečení. Hospodář zkontroloval zásoby dřeva a hospodyně se podívala na větvičky, zda se do Vánoc opravdu otevřou.

Děti počítaly dny.

Dospělí spíš práci.

A za okny ležela jedna z nejdelších nocí roku.

Barbora přinesla větvičku.

Mikuláš nadílku.

Ambrož malé dobrodružství.

Lucie naději na světlo.

A Tomáš nás pozval domů.

Ke kamnům.

K lidem, se kterými se dlouhá noc lépe přečká.

Venku mohla meluzína obcházet střechu, jak dlouho chtěla.

V chalupě už se čekalo na Vánoce.

A světlo se pomalu vydávalo na zpáteční cestu.