🌿 Když Tiburcius s Valeriánem čekali na kukačku

14. dubna – svatí Tiburcius a Valerián

V dubnu se člověk někdy zastaví uprostřed práce, narovná záda a zaposlouchá se směrem k lesu. Něco už ve vzduchu chybí jen docela maličko. Skřivan zpívá, kos se ozývá ze zahrady, ale ten známý hlas od lesa ještě nepřišel.

A pak se jednoho dne ozve:

Kuku. Kuku.

Jaro dostalo další hlas. Nad chalupami, přes louky a kolem rašících stromů se nese volání, které poznají i ti, kdo jinak ptáčky podle zpěvu nerozeznají.

Ve starém kalendáři už na ně čekali Tiburcius a Valerián:

"Na Tiburcia a Valeriana musí kukačka kuknout, i kdyby měla puknout."

Je to jedna z těch pranostik, které se člověku usadí v paměti napoprvé. Trochu rozkaz, trochu žert a hlavně nedočkavost. Když už je skoro půl dubna, přece nemůže být od lesa pořád ticho.

Dva bratři ze starého příběhu

Tiburcius a Valerián patří mezi staré římské mučedníky. Jejich památka se tradičně připomínala 14. dubna společně se svatým Maximem.

Podle legendy byli Tiburcius a Valerián bratři. Valerián byl manželem svaté Cecílie, která ho přivedla ke křesťanské víře. Později se k ní připojil také Tiburcius. Vyprávění je zachycuje jako muže, kteří pomáhali potřebným a starali se o pohřbívání pronásledovaných křesťanů. Pro svou víru byli odsouzeni k smrti.

Jejich odvaha podle legendy oslovila i Maxima, který je doprovázel na popraviště a rovněž přijal křesťanství. Podrobnosti těchto příběhů patří k legendární tradici; historických jistot o jejich životech máme málo. Doložena je však jejich dávná úcta a spojení s římským pohřebištěm na Appiově cestě.

Se svatou Cecílií se v našem kalendáři setkáváme také v listopadu, kdy připomínáme patronku hudby. Dubnová jména tak nejsou docela osamocená. Vedou nás k příběhu, jehož další část se ozve až v čase, kdy zahrady ztichnou a muzikanti budou pomalu odkládat nástroje.

Vůně růží a lilií

Jedna z nejněžnějších částí legendy vypráví o květinových věncích.

Podle Zlaté legendy přinesl anděl Cecílii a Valeriánovi dva věnce z růží a lilií. Byly z ráje a neměly ztrácet krásu ani vůni. Když do místnosti vstoupil Tiburcius, ucítil květiny, ale samotné věnce neviděl. Podivil se, odkud ta nádherná vůně přichází, a začal se bratra vyptávat.

Je to obraz ze starého náboženského vyprávění, který si můžeme uchovat právě pro jeho půvab. Tiburcius nejprve ucítil něco, co ještě nedokázal spatřit.

Také venku někdy poznáme přicházející jaro dřív, než se krajina docela promění. Zavoní vlhká země, od lesa přijde měkčí vzduch a člověk najednou ví, že se zima vzdaluje.

Tiburciův zelený kabát

V lidových pranostikách se oba světci zabydleli uprostřed zelenající se krajiny:

"Svatý Tiburcius si obléká zelený kabát."

A jiné rčení připomíná:

"Na Tiburcia a Valeriana se má vše zelenat."

Ten kabát si můžeme snadno představit. Ušitý z první trávy, z mladých lístků pod keři a z ozimého obilí, které se po zimě zvedá na polích. Každým teplým dnem na něm přibývá další zelený kousek.

U nás v kopcích ještě nemusí být hotový. Někde má pořád hnědé záplaty a za lesem se může bělat poslední sníh. Ale na slunných mezích už je vidět, že se krajina převléká.

Hospodář v té proměně viděl budoucí pastvu, seno i zásoby pro další zimu. Krátká pranostika jeho naději vyjádřila docela přímo:

"Zelený Tiburc – dojné krávy."

Spojovala svěží jarní růst s dostatkem krmení a dobrou dojivostí. Za několika slovy se skrývala celá starost o hospodářství: aby bylo čím krmit a z čeho žít.

Pár dnů rudolfského jara

K období kolem poloviny dubna patří také označení rudolfské jaro nebo rudolfské oteplení. Lidová meteorologie tak pojmenovala krátký teplejší úsek, který se v této části měsíce může objevit. Nepřichází ovšem každý rok stejně a nelze se na něj spoléhat jako na pevný termín.

Když se ale vydaří několik vlídných dnů za sebou, zahrada se mění před očima. Ráno jsou na větvičkách ještě zavřená poupata, odpoledne už z nich vykukuje první zeleň. Tráva povyroste, hlína na záhonech oschne a člověk by nejraději stihl všechno najednou.

Tiburciův kabát jako by někdo přes noc došil.

Žežulka z babiččiných písniček

Kukačka neměla v lidové řeči jen jediné jméno. Říkalo se jí také žežulka, zezulka, kukulka nebo kukulenka. Některá patří ke starší vrstvě nářečí a jejich známost pomáhaly uchovávat lidové písně.

Stačí vyslovit žežulka a jako by se otevřela jiná vzpomínka. Na babiččin hlas, na zpívání při práci, na dítě, které ještě neví, jak ptáček vypadá, ale jeho jméno už zná z písničky.

Kukačku přitom člověk často spíš uslyší, než uvidí. Její hlas přijde od lesa, ale ona sama zůstává schovaná někde mezi větvemi. Není divu, že jí lidé přisuzovali tajemství a nechávali ji nahlížet i do vlastní budoucnosti.

Co napovědělo první zakukání

Věřilo se například, že kdo má při prvním jarním zakukání v kapse peníze, tomu nebudou chybět po celý rok. Prázdná kapsa naopak nevěstila nic dobrého. Pár drobných tak mohlo při jarní cestě získat docela zvláštní důležitost.

Záleželo prý i na denní době. První volání při východu slunce se vykládalo příznivě, zatímco při západu lidé očekávali neblahé věci. Také opakované kukání během dne si spojovali s pěkným počasím.

Jinde se počítalo, kolikrát kukačka zavolá. Podle pověry měla napovědět počet zbývajících let života, děvčatům zase dobu do svatby. To už se jistě poslouchalo pozorně – a ne každému se hodilo, když se opeřená věštkyně nemínila odmlčet. Tyto představy patřily k prvnímu kukání obecně, nikoli pouze ke čtrnáctému dubnu.

Kukačka ovšem o lidských starostech nic nevěděla. Ozývala se po svém a lidé do jejího hlasu vkládali vlastní přání, obavy i naděje.

Pěnice slibovala víno

K Tiburciovi a Valeriánovi se neváže jen kukačka:

"Zpívá-li pěnice na svatého Tiburcia a Valeriana, víno se pěkné ukáže."

Tady už pranostika zavoní teplejšími kraji a vinicemi. Ptačí zpěv v ní představoval příznivé znamení pro budoucí úrodu vína.

My si pod našimi kopci místo vinohradu představíme zahradu, keře podél cesty a sad za chalupou. I tam se na jaře naslouchá s radostí. Kde se ještě nedávno ozýval hlavně vítr v holých větvích, začíná být najednou živo.

Jaro se do data vždycky nevejde

Kukačky se ze zimovišť v Africe vracejí během dubna. Jejich přílet však nemá každý rok ani na každém místě stejné datum. A ještě jedna drobnost: známé "kuku" je hlas samečka. Samička se ozývá jinak.

Když tedy na Tiburcia a Valeriána zůstane od lesa ticho, není třeba se o jaro bát. Zvlášť u nás na Vysočině si někdy dává načas.

Jednoho dne však člověk vyjde před chalupu, vezme do ruky hrábě nebo se zastaví u plotu – a uslyší ji.

Na chvíli nechá práci prací a zaposlouchá se.

Tak už je tady. A pro jistotu sáhne do kapsy, jestli tam má nějaký ten drobný.