🕯️ Když světci otvírali jaru

Březen přicházel k chalupě po špičkách.

Nejdřív nechal ze střechy ukápnout pár kapek, potom pod mezí odhrnul sníh a nakonec se opřel sluncem do dveří tak, že člověk na chvíli uvěřil, že už je zima za horami.

Jenže večer znovu přituhlo. Louže dostaly skleněná víčka, na zápraží to klouzalo a ráno bylo třeba pořádně přiložit do kamen.

V síni ještě visel teplý kabát, ale hospodář už pokukoval po poli. Hospodyně přebírala semínka a při každém otevření dveří poslouchala, jestli venku nezpívá něco, co tu přes zimu nebylo.

Takový býval březen ve starém kalendáři. Měsíc mezi dvěma světy. Jednou rukou se držel zimy a druhou už sahal po jaru.

A jeho světci stáli podél cesty jako známí sousedé. Jeden připomněl vodu, druhý poslední mrazy, třetí zahradu a další práci, která už dlouho čekat nebude.

Albín a Eudoxie — voda, bláto i poslední závěje

Hned první březnový den měl dvě rozdílné tváře.

Svatý Albín přiváděl do lidových představ vodu, která se po zimě znovu dávala do pohybu:

"Svatý Albín pouští vodu na mlýn."

V té jediné větě bylo slyšet kapání z okapů, zurčení stružek i příslib, že se mlýnské kolo zase rozběhne. Pod sněhem se ozýval potok a voda hledala cestu mezi kameny, jako by si zkoušela, kudy se letos pustí do světa.

Vedle Albína však stála svatá Eudoxie, nazývaná také Eudokie:

"Eudoxie příznivá, ale blátivá."

Cesta mezi chalupami změkla, na zápraží přibývalo šlápot a koště mělo práce dost. Jaro se neohlásilo jen sluníčkem. Nejdřív někdy přineslo bláto až za uši.

A když se člověk příliš zaradoval, připomněla se druhá podoba světice:

"Svatá Eudokie psa až po uši sněhem zavěje."

Takže koště ještě nebylo radno stavět daleko od lopaty na sníh. V březnu se mohly hodit oba pomocníci během jediného dne.

Kunhuta — o chlup blíž k jaru

Třetího března přicházela svatá Kunhuta.

Její pranostika slibovala oteplení s takovou opatrností, jako by sama věděla, že březnu není možné úplně věřit:

"Svatá Kunhuta — o chlup stoupne teplota."

Jen o chlup. Sotva tolik, aby člověk na chvíli postál na slunci u jižní stěny chalupy a nechal si prohřát záda.

Proti tomu ale stálo varování před dalšími mrazy. Kunhuta mohla přinést příjemné odpoledne, aniž by tím zimu vyprovodila ze vsi.

Hospodář proto dál přikládal, hospodyně nesklízela teplé šátky a všichni si dobře rozmysleli, zda už přišel čas stěžovat si na příliš těžký kabát.

Bedřich, Felicita a Tomáš — když sníh ztrácel sílu

Kolem šestého března se ve starých průpovědích ozývali Bedřich a Felicita.

Bedřich přinášel naději na slunce, které už člověk necítí jen v očích, ale také na tváři. Felicita dostala úkol ještě názornější:

"Svatá Felicita sníh z polí odmítá."

Jako by vzala veliké koště a začala odhrnovat bílou přikrývku z políček. Ne všude najednou. Nejdřív na osluněném svahu, potom kolem mezí a teprve nakonec tam, kde se sníh držel ve stínu lesa.

Sedmého března následoval svatý Tomáš Akvinský:

"O svatém Tomáši sníh bředne na kaši."

Ráno ještě unesl člověka zmrzlý povrch, odpoledne se pod botami všechno bořilo. U plotů ležely šedivé zbytky závějí a zpod sněhu vykukovalo loňské listí.

Nebyla to ještě ta zelená podoba jara, na kterou se člověk těší. Ale i tahle nevzhledná břečka znamenala, že zima pomalu povoluje.

Jenže Tomáš uměl přinést také chlad, který člověku znovu připomněl promrzlé ruce. Na suché střevíce, teplou polévku a místo u kamen proto ještě nebylo pozdě.

Čtyřicet mučedníků — kolik rán ještě zbělá

Desátého března se lidé dívali po jinovatce pozorněji než jindy.

Den Čtyřiceti mučedníků ze Sebasty se totiž spojoval s představou dalších čtyřiceti ranních mrazíků. Jako by zima měla v zásobě celý uzlík studených rán a nechtěla si ani jedno nechat pro sebe.

Hospodář přejel pohledem bílou louku, zkusil špičkou boty zmrzlou zem a nejspíš si pomyslel, že s jarem bude ještě nějaké vyjednávání.

Takové průpovědi nebyly přesným počítáním počasí. Byla v nich především zkušenost, že březnové odpoledne může hřát do zad, zatímco následující ráno znovu sevře zahradu mráz.

A na kopcích tomu člověk rozuměl i bez dlouhého vysvětlování.

Řehoř — čáp nad polem a hlasy na dvoře

Dvanáctého března už dostávalo vyhlížení jara pořádný hlas.

"Na svatého Řehoře čáp letí od moře."

Kdo zahlédl čápa, měl o čem vyprávět. Nad polem se objevil dlouho očekávaný posel a pohledy se obracely vzhůru, k obloze i ke starým hnízdům.

Řehoř ale nezůstával jen u ptačích návratů. Připomínal také první orbu a práci v sadu:

"Na svatého Řehoře sadař stromy ořezává, kabát přitom nesundává."

Jak dobře ta věta vystihuje předjaří. Ruce už mají práci, ale uši ještě zebou. Slunce svítí do větví, zatímco ve stínu zůstává chlad.

A mezitím se probouzel i dvůr:

"Na svatého Řehoře všecko na dvoře krákoře."

Krákání, kdákání, volání a dohadování kolem krmení. Po zimním tichu měl člověk najednou pocit, že se celé hospodářství potřebuje hlasitě přihlásit k životu.

Do toho se mohly ozvat také dětské hlasy. K Řehořovu dni patřily žákovské obchůzky, při nichž děti zpívaly, přednášely a dostávaly koledu. Původně tak pomáhaly přivádět do školy nové žáčky.

Jaro tedy přicházelo po cestě hned několika způsoby. Nad hlavou na křídlech, po zemi s první prací a mezi chalupami s koledníky.

Gertruda — slepička u louže a zahrada za vrátky

Sedmnáctého března přicházela svatá Gertruda.

Staré hospodářské průpovědi ji znaly jako zahradnici. A tak k ní patří semínka na stole, nářadí opřené u stěny a člověk, který se už nemůže dočkat, až vezme do rukou první hrst kypré hlíny.

Jenže zahrada měla vlastní hodiny. Někde povolila brzy, jinde se pod tenkou vrstvou rozmrzlé země stále držel chlad.

Gertrudiny pranostiky proto připomínaly i možnost dalších mrazů. Vedle nich se však zachovala jedna obzvlášť půvabná:

"Napije-li se na Gertrudu z louže slepička, naškube si na Jiřího i kravička."

Od malé louže až k první pastvě. Od slepičího zobáčku k celé louce.

Je v tom všechno, na co hospodářství čekalo: voda místo ledu, tráva místo sněhu a naděje, že se zvířata zase dočkají čerstvého zeleného sousta.

Josef — širočina na led a světlo v okně

Devatenáctého března přicházel svatý Josef.

Do zimy se v lidové představě pouštěl po řemeslnicku. Když nestačilo slunce, vzal na pomoc sekeru. Jeho širočina měla dokončit to, co únorový Matěj začal — narušit poslední ledové sevření.

Lidé však dobře věděli, že ani Josef nemusí přinést jen oblevu. Pokud ledy nezastal, mohl je podle starých průpovědí zase nadělat.

Vedle potoků a řek se jeho příchod projevoval také uvnitř chalupy:

"Svatý Josef zháší světlo."

Den se prodlužoval a večerní práce se ještě chvíli obešly bez rozsvícení. Okno pouštělo do světnice víc světla a kout, který býval brzy tmavý, zůstával déle vidět.

A pokud se na Josefa znovu rozbělel dvůr, nemusela to být jen špatná zpráva:

"Na svatého Josefa sníh — urodí se hojně bílého jetele."

I poslední sníh se tak mohl proměnit v příslib budoucího užitku.

Hospodář sledoval oblohu, směr větru i tající závěje. Hospodyně zatím přiložila poslední polínko večera. Jaro bylo blízko, ale kamna měla pořád své místo.

Benedikt — semínka čekají na svůj čas

Jednadvacátého března připomínal starý kalendář svatého Benedikta:

"Na svatého Benedikta má se ječmen a cibule síti."

Prostá hospodářská rada. Žádné dlouhé hádání, jen připomenutí, že se roční práce znovu rozbíhá.

V teplejší krajině už mohlo být zaseto. U horské chalupy se člověk nejprve podíval pod nohy, jestli se země vůbec nechá vzít do ruky.

Pranostika ukazovala směr, ale pole a zahrada řekly poslední slovo.

Na stole mezitím čekala semínka. Drobná, nenápadná, a přece v nich bylo schováno tolik budoucí práce, radosti i starostí, že by se do žádného kalendáře nevešly.

Zvěstování — přeslice odpočívá, tráva se probouzí

Pětadvacátého března přicházelo Zvěstování Panny Marie, dnes označované také jako Zvěstování Páně.

V lidovém kalendáři se kolem tohoto dne soustředilo očekávání zelenající se země, návratu ptáků a nového růstu.

Ale jedna z průpovědí nás zavede nejprve do světnice:

"Matička Boží kuželíček složí."

Kuželíček připomínal přeslici s předivem. Zimní večery se krátily a práce, která držela ruce uvnitř chalupy, pomalu ustupovala tomu, co čekalo venku.

Ještě nedávno bylo za oknem brzy černo. Teď se světlo zdržovalo nad zahradou a člověk po večeři vyhlédl ven, místo aby hned hledal lampu.

Na mezi se objevovala první zelená. Pod keřem, u zdi, na slunném břehu. Zatím jen trochu, ale každý nový lístek byl po zimě vidět.

Lidé sledovali také déšť:

"Na den Zvěstování Panny Marie déšť — urodí se rež."

Rež, tedy žito. V několika slovech se tak potkávala jarní vláha s budoucím chlebem.

Zvěstování ale zimu z kraje nevyhánělo jedním mávnutím. Připomínalo spíš okamžik, kdy už se život nedá dlouho zadržovat. Může přijít sníh, může se vrátit mráz — a přesto se pod nimi bude země dál chystat k jaru.

Ještě několik jmen na cestě

Březnové putování provázeli i méně známí světci.

Kazimír se v pranostikách pojil s nadějí na úrodu brambor. Longin, připomínaný 15. března, s počátkem polních prací a větrem, který měl napovídat o úrodě.

Po Josefovi následoval ve starém kalendáři Jáchym s očekáváním konce zimy. Sedmadvacátého března pak Rupert neboli Ruprecht obracel pozornost už daleko dopředu:

"Jaké je počasí na svatého Ruperta, takové bude v červenci."

Na konci měsíce stáli Kvirin a Balbína. Jejich průpovědi už mluvily o teple ve stínu a zimě, která by měla mít odslouženo.

Na Vysočině by se nad tím možná leckterý hospodář jen pousmál. Potom by se podíval k lesu, kde pořád ležel sníh, a raději by ještě přinesl náruč dříví.

Kalendář si pamatuje

Některé březnové světce dnes najdeme v církevním kalendáři v jinou dobu. Tomáš Akvinský má památku v lednu, Řehoř v září a Benedikt v červenci.

Pranostiky však zůstaly u jejich dávných dnů.

Jsou jako staré pěšiny, které nezmizely ani potom, co se hlavní cesta obrátila jinudy. Pořád vedou kolem stejných polí, sadů a chalup a připomínají, jak si lidé kdysi rozdělovali rok.

Ne každá průpověď se vyplnila a mnohé si navzájem odporovaly. Zůstala v nich ale pozornost k tomu, co se děje venku. Ke kapce vody, prvnímu ptáku, směru větru i hrsti hlíny.

Mezi kamny a první zelenou

Březnoví světci neotvírali jaru jedny veliké dveře naráz.

Každý povolil jen kousek.

Albín pustil vodu, Felicita odhrnula sníh a Tomáš proměnil cestu v kaši. Řehoř přivedl do vyprávění čápy a probudil dvůr. Gertruda postála u zahradních vrátek, Josef se rozmáchl nad ledem a Benedikt připomněl semínka čekající na svůj čas.

V chalupě se mezitím žilo mezi dvěma potřebami: ještě se ohřát a už vyjít ven.

Ráno přiložit. V poledne otevřít dveře slunci. Večer se vrátit ke kamnům a povědět si, kde už slezl sníh a co se dnes ozvalo ve větvích.

Až jednoho dne člověk vyšel na zápraží, nadechl se a poznal to.

Hlína už voněla jinak.

Jaro se k chalupě konečně dostalo.