🕯️ Když světci hlídali rozkvetlé sady

Květen přichází do našich kopců s náručí květů. Po mezích se rozběhnou pampelišky, tráva pod nohama změkne a staré jabloně se obléknou do bílého a narůžovělého šatu. Z otevřených dveří chalupy je slyšet ptačí povídání a člověka to od rána táhne ven.

Jenže večer se někdy vyjasní až příliš. Vítr utichne, od země začne stoupat chlad a hospodář se ještě jednou zastaví pod rozkvetlým stromem. Tolik květů, tolik naděje — jen aby do rána nepřišel mráz.

Naši předkové tuhle nejistotu dobře znali. V půdě už měli uloženou práci i budoucí obživu. Na polích rostlo obilí, na loukách se chystalo seno a v zahradách příslib ovoce. Květen uměl rozdávat plnými hrstmi, ale také vzít během jediné noci.

A tak se v něm pečlivě sledovala obloha a připomínala jména světců. Každé mělo v hospodářském roce své místo. Jedno posílalo člověka se semínky na záhon, jiné varovalo před chladem a další už natahovalo ruku k létu.

Vydejme se za nimi po květnových cestách. Kolem chalup, přes políčka, pod rozkvetlými větvemi — a občas ještě s teplým šátkem přes ramena.

Filip a Jakub — když se zelenala každá lípa

Hned na začátku nás vítají Filip a Jakub. Ve starém kalendáři jim patřil 1. květen. Dnes mají církevní svátek 3. května, ale pranostiky si ponechaly původní datum. Lidová paměť se zkrátka jen tak nepřestěhuje. 

Kolem chalup už přibývalo zeleně a s ní také práce. Tráva nabízela čerstvou pastvu, stromy se rozvíjely a hospodář přemýšlel nad dalším setím.

"Na Jakuba a Filipa zelená se každá lípa."

"Jestli se Filip a Jakub zasměje, jistě se hnedle také čočka zaseje." 

Prvnímu májovému ránu však předcházela noc, které lidé přisuzovali zvláštní moc. O filipojakubské noci se podle jejich představ mohly kolem hospodářství potulovat čarodějnice a škodit především dobytku.

Proto se chránily dveře, vrata i chlévy. V Horních Bojanovicích se například za okna, dveře a vrata zastrkovaly větvičky černého bezu, aby zlé síly nemohly dovnitř. Jinde měly ochranné obyčeje zase trochu jinou podobu.

Když noc pominula, starosti o hospodářství zůstaly. Jen se oči od vrat obrátily k obloze.

"Kolik Filipa Jakuba krapek, tolik sena kopek."

V několika slovech se tu potkává drobný májový déšť s plnou stodolou. Kdo měl louku a zvířata, dobře věděl, proč se z vláhy radovat.

Když ovce odkládaly zimní kabátek

Třetího května se ve starém kalendáři připomínalo Nalezení svatého Kříže. Při našem putování se tu na chvíli zastavíme kvůli docela obyčejné venkovské práci:

"Svatý Kříž — ovcí stříž." 

Krátká průpověď připomínala čas jarního stříhání ovcí. Vlna měla pro domácnost velkou cenu. Než se z ní stala příze a později něco teplého na sebe, prošla mnoha rukama a dala ještě mnoho práce.

Jaro tedy svlékalo zimní kožíšky, ale samo se občas zachumlalo zpátky:

"Na svatého Kříže nalezení nepřekvapí ochlazení." 

A tak se hospodář při práci pořád po očku díval, co se žene přes kopec.

Florián — aby oheň zůstal tam, kde má

Čtvrtého května přichází svatý Florián, patron hasičů a ochránce před požáry. Jeho soška ve výklenku domu připomínala přání, které bylo společné celé vesnici: aby stavení zůstala v bezpečí.

U dřevěných chalup, stodol plných sena a slámy i každodenního ohně v kamnech bývala taková obava stále nablízku. Oheň vařil, pekl a hřál. Když se však dostal ze svého místa, mohl během chvíle obrátit život vzhůru nohama. 

Floriánův svátek proto provázely i zvláštní obyčeje. V Nákle na Litovelsku se podle zaznamenané tradice nerozdělával oheň ani kvůli přípravě jídla. Jedlo se studené nebo to, co hospodyně uvařila už předchozí den.

Místy se také prohlížely žebříky, háky, nádoby na vodu a další hasičské nářadí. Hasičské spolky spojovaly svátek se slavnostmi, průvody či svěcením nové stříkačky. K prosbě o ochranu tak patřila i docela praktická péče o to, co mohlo při požáru pomoci. 

Florián však nezůstával jen u chalupy. Připomínal i zahradu:

"Na svatého Floriána zasej fazulku."

A hned vedle toho zaznívalo:

"Svatý Florián si ještě může nasadit sněhový klobouk." 

Jedna průpověď už podává do ruky semínka a druhá se dívá po zimě. V našich kopcích bychom těm dvěma nejspíš dali za pravdu oběma — podle toho, jaké ráno právě přišlo.

Mamert — zima už odchází, anebo ještě počká?

Jedenáctého května se v kalendáři objeví méně známý svatý Mamert.

"O svatém Mamertu zima už šla k čertu." 

Takovou zprávu by člověk přijal rád. Jenže sotva Mamert odejde, už za ním kráčejí ledoví muži. I stará rčení někdy vyjadřují spíš naději, se kterou se lidé dívali do dalších dnů.

Mamertovo jméno připomíná také prosebné neboli křížové dny. Tradice s ním spojuje zavedení průvodů, při nichž se prosilo o ochranu před pohromami a o dobrou úrodu. Tyto dny patřily před Nanebevstoupení Páně, a proto se jejich datum měnilo podle Velikonoc; nebyly pevně svázané s jeho květnovým svátkem. 

Do jarní krajiny tak patřili i lidé kráčející mezi poli. Před sebou měli celé léto práce a přáli si, aby jejich úsilí nezničilo sucho, krupobití nebo jiná pohroma.

Pankrác, Servác a Bonifác — nevítaní hosté v rozkvetlé zahradě

A potom už jsou tu ti tři.

Pankrác 12. května, Servác 13. května a Bonifác 14. května. Jména, která se drží v paměti snad každému, kdo někdy něco zasadil.

"Pankrác, Servác, Bonifác jsou ledoví muži, Žofie je jejich kuchařka." 

Jejich pověst před nimi kráčí spolehlivě. V zahradě už je všechno rozběhnuté, stromy kvetou, mladé rostliny přirůstají — a právě tehdy se může znovu přihlásit chlad.

Hospodář večer obejde sad, chvíli postojí u záhonů a podívá se na jasnou oblohu. Přes den bylo tak příjemně. Jenže noc má někdy úplně jiné úmysly.

Pranostiky však uměly vedle obav nabídnout i útěchu:

"Před Servácem není léta, po Serváci s mrazy veta."

"Po Bonifáci žádný sníh." 

Po takových slovech se jistě lehčeji usínalo. Počasí ovšem stránky kalendáře neobrací a květnové ochlazení může přijít dříve i později. Ledoví muži zůstávají dobře zapamatovatelnou připomínkou, že jaro ještě nemusí mít vyhráno. 

U nás nahoře se proto s důvěrou v teplé noci zacházelo vždycky trochu opatrně.

Žofie — když kuchařka vaří z vody

Patnáctého května přichází za ledovými muži svatá Žofie. Lidové vyprávění jí přidělilo místo v jejich kuchyni a pranostiky jí do rukou vložily pořádnou konev:

"Svatá Žofie políčka často zalije."

"Déšť svaté Žofie švestky ubije."

"Žofie vína upije." 

Jednou se na její déšť hledělo s vděčností, jindy s obavou. Záleželo na tom, co člověk pěstoval a kolik vláhy už zem dostala. Políčko mohlo po dešti ožít, zatímco pod kvetoucími stromy by si hospodář přál trochu vlídnější oblohu.

Se Žofiiným dnem se spojovalo také sázení hlavatice — košťálové zeleniny, například zelí, kapusty nebo květáku. 

A tak si ji můžeme představit docela po chalupářsku: nad čerstvě připraveným záhonem, kam hospodyně jednu po druhé ukládá sazenice. Hlínu přitiskne kolem kořínků, narovná se, protáhne záda a podívá se k mrakům.

Kdyby přišel pěkný, tichý déšť, bylo by zalito.

Jan Nepomucký — když se cesty stáčely k vodě a poutím

Šestnáctého května nás čeká svatý Jan Nepomucký. Jeho jméno patří k mostům, vodě a lidem, kteří s ní měli spojenou práci i živobytí. V krajině ho připomínají sochy a v jarním kalendáři poutě. 

Má také jednu z nejhezčích květnových pranostik:

"Svatý Jan z Nepomuku natahuje k létu ruku." 

V té větě už je cítit dlouhý večer, prohřátá pěšina a tráva, která po dešti roste skoro před očima.

Ale ani Jan se vždycky neobešel bez studeného připomenutí:

"Na svatého Nepomuka omrzne ti ruka."

Kvůli návratům chladu se mu v lidovém podání říkalo také "zmrzlý Jan". 

A než se člověk vydal na pouť, mohl mít ještě práci doma. Ve sbírce hospodářských průpovědí z roku 1900 najdeme radu:

"O sv. Janu večer sázej cibuli." 

Janův svátek ovšem přinášel do pracovních dnů také slavnostnější zastavení. V Praze získaly svatojánské oslavy podobu hudby na vodě; slavnost s lodní hudbou je doložena už roku 1715. 

Nám je blízká především Zelená hora ve Žďáře nad Sázavou. Svatojánská pouť tu spojuje květnový svátek s krajinou našeho domova. K putování za světci tak patří i opravdová cesta — za poutí, za setkáním, za chvílí, která se od obyčejného pracovního dne něčím lišila. 

A po návratu už doma zase čekaly záhony, zvířata a všechno to známé chalupářské dění.

Urban — když vinaři vyhlíželi slunce

Pětadvacátého května se naše cesta na chvíli stočí do teplejších krajů. Přichází svatý Urban, tradiční patron vinařů. Jeho sochy při cestách do vinic připomínají prosby o ochranu révy před mrazem a o dobrou úrodu. 

Vinařské pranostiky si pro jeho den přály především jasno:

"Urban krásný, vyjasněný, hojným vínem nás odmění."

"Jasné slunce na Urbana hojnost vína znamená." 

I pod vinohrady se tedy hledělo k obloze se stejnou pozorností jako pod našimi jabloněmi. Jen se na konci léta čekalo na jiné plody.

Lidé své patrony někdy brali až překvapivě bezprostředně. Z Kamenice nad Hronom na Slovensku je zaznamenána příhoda o vinaři, který po krupobití polil dveře Urbanovy kapličky vodou. Tak silně se v jeho představách spojovala ochrana světce s osudem vinice — a tak ho ztracená úroda rozhněvala. 

Urban se ale připomínal i tam, kde žádné vinohrady nebyly:

"Na Urbanův den pospěš síti len."

"Urbanův oves lehko ptáček sní." 

U lnu ještě pobízel k práci, u ovsa už varoval před pozdním setím. Hospodářský rok postupoval dál a některé příležitosti nečekaly.

Petronila — poslední květnová zastávka

Než květen zavře vrátka, připomene se ještě 31. května svatá Petronila:

"Na svatou Petronilu nasej len." 

Len nás tak provází i na samém konci měsíce. V drobném semínku se tehdy skrývala představa budoucího vlákna, příze a plátna. Od jarního políčka vedla dlouhá cesta až do světnice, k přeslici a tkalcovskému stavu.

Květen měl přitom každý rok trochu jinou podobu. Podle data Velikonoc do něj mohly vstupovat také pohyblivé svátky — Nanebevstoupení Páně, prosebné dny či Letnice. Ty přinášely vlastní zastavení, obyčeje a slavnostní chvíle.

Když se květen pomalu skláněl k létu

Od prvního máje až k Petronile se krajina změnila k nepoznání. Listí zhoustlo, pod stromy se rozprostřely opadané květní plátky a na větvích už bylo možné hledat drobné přísliby ovoce. Tráva povyrostla a kolem chalupy bylo den ode dne víc práce.

Květnoví světci při tom připomínali všechno, na čem venkovskému člověku záleželo: bezpečnou střechu nad hlavou, zdravá zvířata, rostoucí obilí, vláhu v půdě a úrodu, která by vystačila do dalšího roku.

Proto se také říkalo:

"Studený máj — v stodole ráj."

"Májový déšť nad zlato." 

Za těmi větami slyšíme přání, aby se rok vydařil. Aby bylo čím nakrmit zvířata, co sklidit z polí a co na podzim uložit do komory.

U nás v kopcích přichází jaro vlastním krokem. Dole už může být dávno rozkvetlo, zatímco naše jabloně ještě chvíli vyčkávají. O to pozorněji člověk vnímá první teplé večery, vůni půdy i chlad, který se po západu slunce tiše vrací od lesa.

A tak si květnové světce můžeme nést do zahrady jako staré známé. Florián připomene fazole, ledoví muži obezřetnost, Žofie vláhu a Jan už ukáže směrem k létu.

My ještě obejdeme záhony, zastavíme se pod jabloní a přivřeme vrátka.

Jen ten teplý svetr zatím necháme na dosah.