🛠️ Když švec přišel do chalupy

Za dveřmi se ozvaly kroky, klika cvakla a do světnice vstoupil švec.

Hospodář odložil práci, přistrčil židli a děti se začaly nenápadně stahovat blíž. Taková návštěva přece nebyla každý den. A pokud měly být nové boty právě pro někoho z nich, zvědavost se už vůbec nedala udržet za pecí.

Dnes si boty vybíráme z regálů, z obrázků na obrazovce nebo z krabic, které nám někdo přiveze až ke dveřím. Kdysi bylo třeba domluvit se s člověkem, který je uměl zhotovit. Počkat, až na ně přijde řada. A potom si hotového páru vážit.

Vždyť dobré boty měly před sebou kus života. Cestu přes blátivou náves, do kostela, na jarmark, za službou i za nevěstou. A když se jejich podešve unavily dřív než nohy majitele, čekala je další návštěva u ševce.

Nejdřív se muselo vědět, pro koho budou

Příchod ševce do chalupy má své místo i ve skutečných vzpomínkách.

Vzal míru, z připravené kůže vyřízl potřebné kusy a práci si odnesl domů do své dílny. Zakázky získával také v okolních vsích. Ševcova návštěva začínala u zákazníkovy nohy, ale pokračování už patřilo mistrovu pracovnímu koutku. 

Zvyklosti se lišily podle kraje i podle řemeslníka. Vždycky však mezi zákazníkem a ševcem stávala docela osobní domluva. Jeden věděl, komu boty šije, druhý znal člověka, jehož ruce mu je zhotoví.

A noha měla při té domluvě své nezastupitelné místo.

Hospodář mohl být šetrný, hospodyně mohla smlouvat a dítě se mohlo těšit, jak v nových botách poběží. Ale jestli měly sloužit, musely především sedět.

Kousek světnice, ve kterém se rodily boty

Ševcovská dílna nemusela být veliká. Někdy se vešla do místnosti, kde rodina zároveň žila, jedla a přijímala návštěvy.

Mnozí pracovali doma v kuchyni. Před sebou měli verpánek, pracovní stolek s náčiním, a sedávali na nízkých stoličkách. 

Představme si takový kout u okna.

Světlo padá na kůži, na odřezky a na rozdělanou botu. Mistr se sklání nad prací. Chvíli je slyšet jen šustění, potom několik drobných úderů kladívka. Na dosah čeká další pár.

Kolem přitom běží domácí život. Někdo potřebuje ke kamnům, někdo hledá hrnek a dítě by rádo sáhlo na nástroj, který tak zajímavě vypadá.

"Na to nesahej," mohlo se ozvat dřív, než malá ruka vůbec stačila doputovat ke stolku.

V tom koutě totiž mělo všechno své místo. A ostré náčiní vyžadovalo stejnou pozornost jako samotná práce.

Slova, která voněla kůží a smolou

Kdyby nás starý švec pustil ke svému stolku, možná bychom některé věci poznali. S jejich názvy už by to bylo horší.

Knejp byl nůž, kterým se vykrajovala kůže. Kopyto dávalo vznikající botě tvar. Dratev, pevná nit z konopných nebo lněných vláken upravená smolou, spojovala jednotlivé díly. A drobné dřevěné kolíčky, kterým se říkalo floky, připevňovaly podešev.

Kůže se vyřezávala podle vzoru, svršek se sešil a natáhl na kopyto. Potom přicházela další práce, až nakonec mohla být bota začištěná, vyčerněná a vyleštěná.

Za každým hotovým párem tak stálo mnoho drobných pohybů. Takových, které zkušené ruce dělaly skoro samozřejmě.

Přihlížejícímu se mohlo zdát, že na tom nic není. Trochu kůže, nějaká nit, několik kolíčků.

Jenže mezi hromádkou materiálu a botou, v níž se dalo pohodlně chodit, leželo celé řemeslo.

Ještě poslouží

Do ševcových rukou přicházely také boty, které už měly mnoho cest za sebou.

Podešev se prošlapala, podpatek ochodil a majitel doufal, že se s tím ještě něco udělá. Nový pár znamenal další výdaj. Oprava mohla starému obutí vrátit službu.

Ve vzpomínkách na někdejší Polnou se dochoval pěkný obraz takové práce. Švec držel botu na kopytě pomocí potěhu, koženého řemenu, který si přišlapoval nohou. Šídlem připravoval otvory, zatloukal floky a jejich vyčnívající konce začišťoval rašplí. Dávala se nová podešev i nový podpatek. Kůži na špičkách a podpatcích chránily také kovové chrániče. 

Pro dítě to mohla být podívaná skoro kouzelná.

Bota přišla unavená a pod mistrovýma rukama se postupně vzpamatovávala. Zase měla pevný spodek, zase se mohla postavit na zem a nést svého člověka dál.

Dospělý v tom viděl něco méně pohádkového, ale stejně potěšujícího: ještě nebude třeba pořizovat novou.

Ševci za našimi kopci

Za ševcovskou minulostí nemusíme putovat daleko.

V Bystrém u Poličky patřilo ševcovství v 19. století k nejrozšířenějším řemeslům. Připomíná je i Brtounova chalupa, staré roubené stavení, v němž vznikla expozice ševcovské práce.

A také tady přicházela změna.

Vedle drobných dílen se rozvíjela větší výroba. Na počátku 20. století vznikla v Bystrém Lípova továrna, která vyráběla obuv strojově a zaměstnávala až tři sta dělníků.

Boty začaly vznikat jiným tempem. Postupně ubývalo chvílí, kdy se zákazník domlouval s mistrem nad kusem kůže a čekal na pár určený právě pro něj.

Poslední flok ve škvíře

Ševcovské řemeslo přetrvalo. Stále jsou lidé, kteří umějí obuv opravit i ručně zhotovit. Z mnoha starých chalup se však jeho někdejší zvuky vytratily.

Stolek se odsunul. Kopyta putovala na půdu. Nářadí někdo schoval do bedničky, protože se přece mohlo ještě hodit.

A mezi prkny možná zůstal poslední dřevěný flok.

Tak maličký, že by si ho člověk při zametání sotva všiml.

Kdysi ale pomáhal držet pohromadě botu. A ta nesla někoho přes náves, do práce, za rodinou nebo v neděli přes kopec.

Kdyby se starý ševcovský koutek mohl na chvíli znovu ozvat, nejspíš bychom slyšeli pár úderů kladívka, šustění kůže a obyčejnou větu:

"Tak. Ještě vám poslouží."