🕯️ Když svatý Lukáš připomněl kožich

V půli října už se na našich kopcích nedá spoléhat na to, že odpolední slunce vydrží hřát až do večera. Ráno se nad loukami drží mlha, tráva studí do bot a člověk se cestou ze zahrady rád vrátí k teplým kamnům. Právě do takových dnů připadá 18. října svátek svatého Lukáše.

Lukáš je podle křesťanské tradice autorem jednoho z evangelií a Skutků apoštolů. Apoštol Pavel jej v jednom ze svých listů nazývá "milovaným lékařem". O jeho životě toho s jistotou mnoho nevíme. Jeho jméno však zůstalo v Bibli i v podzimních pranostikách, které si lidé předávali při práci.

Co pranostiky na svatého Lukáše připomínaly?

Lukášské pranostiky nemluvily všechny o tomtéž. Jedna posílala člověka pro teplejší oděv, druhá mu radila schovat prokřehlé ruce a třetí se ohlížela za úrodou. Společně ukazovaly, že hospodářský rok se pomalu obrací k zimě.

"Svatý Lukáš – kožich opraš." Tak krátká věta, a člověk v ní slyší celý říjnový večer. Kožich mohl od jara odpočívat v truhle nebo na půdě, ale nyní bylo načase podívat se, zda je připravený. Pranostika nepředpovídala sníh právě na 18. října. Radila nepodcenit chlad, který může přijít rychleji, než čekáme.

Jeden takový Lukášův den si pamatuji dodnes. Bylo právě 18. října, když napadl sníh. Nebylo to jen pár vloček, které zmizely dřív, než člověk došel k oknu – sníh se u nás na chvíli opravdu udržel. Podzim jako by tehdy ustoupil zimě o několik týdnů dřív. Když si dnes vybavím pranostiku o oprašování kožichu, vidím před sebou právě ten bílý říjnový den.

"Do svatého Lukáše, kdo chceš, ruce volné měj, po svatém Lukáši za ňadra je dej." Tato pranostika má několik podob, ale všechny dobře znají pocit studených prstů. Venku ještě zbývalo uklidit zahradu, přinést dřevo, zkontrolovat zásoby a podívat se, zda do chléva netáhne. Pracovalo se dál, jen už bylo třeba počítat s tím, že ranní a večerní chlad zalézá pod rukávy.

"Na svatého Lukáše, hojnost chleba i kaše." Tady už nejde o počasí, nýbrž o to, co zůstalo po sklizni. Obilí bylo pod střechou a hospodář mohl lépe vědět, z čeho se bude péct a vařit. Rčení vyjadřuje přání dostatku; neslibuje, že jej měla každá domácnost. Pro chudší chalupu mohl být dobrý rok prostě ten, kdy zásoby vydržely až do jara.

Chléb a kaše na stole

Kaše bývala skromným jídlem, které dokázalo zasytit. Chléb byl každodenní jistotou, pokud bylo z čeho jej upéct. Když si představím říjnový večer v chalupě, nevidím slavnostní hostinu. Vidím spíš hrnec u kamen, nakrojený bochník a úlevu, že je po práci kam se vrátit.

Do zimy bylo třeba rozdělit, co se spotřebuje brzy a co musí vydržet. Uklidit poslední úrodu, chránit ji před vlhkem a hlodavci, připravit dřevo a postarat se o zvířata. Pranostiky lidem tyto práce nepřikazovaly; jen jim připomínaly, že na ně už nezbývá mnoho teplých dnů.

Lukáš v evangelické chalupě

Na Novoměstsku žilo mnoho evangelíků. Po vydání tolerančního patentu roku 1781 se zde lidé mohli veřejně přihlásit ke svému vyznání a už v roce 1782 vznikl novoměstský evangelický sbor. Také Křižánky měly své evangelické obyvatele. Řeka Svratka dělila ves na českou a moravskou část; evangelíci z moravské strany náleželi ke Sněžnému, z české ke Svratouchu. 

V naší chalupě žili podle toho, co o ní víme, po generace evangelíci. Proto se u Lukáše zastavuji trochu jinak. Jeho evangelium patří také do evangelické Bible, ale evangelíci svaté neuctívají stejným způsobem jako katolíci. To, že lidová pranostika říká "svatý Lukáš", ještě neznamená, že se v každé evangelické domácnosti 18. října slavil jeho svátek.

Zvlášť opatrně je třeba mluvit o době, kdy evangelická víra nebyla dovolena. Na Novoměstsku se po dlouhá léta udržovala i přes zákaz; místní sbor připomíná tajné kazatele, čtení Písma i zásahy proti držitelům zakázaných knih. 

Tajní evangelíci mohli žít podle stejného střídání ročních dob jako jejich sousedé. Chladný vítr cítil každý a zásoby na zimu potřeboval každý. Lidové rčení se mohlo nést vesnicí bez ohledu na vyznání, zatímco víra za dveřmi jednotlivých stavení měla svůj vlastní, někdy i skrytý příběh.

Co zůstalo do dneška

Když dnes přijde Lukášův den, nemusíme oprašovat kožich. Přesto rozumíme tomu, proč jej pranostika připomínala. Venku ubývá světla, doma začíná být útulno a člověk se znovu dívá, co všechno stihl připravit na zimu.

Mně k tomu přistupuje ještě vzpomínka na ten říjnový sníh a myšlenka na lidi, kteří žili v naší chalupě přede mnou. Neznám všechny jejich podzimní večery. Vím ale, že zdejší evangelická minulost patří k příběhu domu stejně jako kamna, zahrada a cesta vedoucí mezi kopci. Lukášovo jméno mi tak připomíná nejen staré pranostiky, ale i to, kolik různých lidských příběhů se může skrývat za jedněmi chalupními dveřmi.