🌱 Když svatý Lev přinesl první trávu

11. dubna – svatý Lev Veliký

Ještě nedávno ležely za chalupou zbytky sněhu a po ránu se člověku nechtělo ani sáhnout na studenou kliku. A najednou stačilo několik vlídnějších dnů. U jižní zdi, podél pěšiny a na mezi se mezi loňskými stébly objevila svěží zeleň.

Nebyla to ještě tráva na velké sečení. Spíš první zelené sousto, první znamení, že se země doopravdy probouzí. Právě k takové chvíli se ve starém kalendáři přidával svatý Lev:

"Na svatého Lva papeže travičky se už nařeže."

A druhá pranostika říkala prostě:

"Na svatého Lva travička se zelená."

V těch několika slovech byla radost z něčeho docela obyčejného, na co se po dlouhé zimě čekalo. Z trávy, kterou dnes někdy sotva stačíme sekat, ale tehdy mohla být vyhlíženým příslibem, že se hospodářství zase dočká čerstvé zeleně.

Papež, který se nebál promluvit

Svatý Lev, k němuž se dubnové pranostiky vztahují, byl papež Lev I., zvaný Veliký. Žil v pátém století a papežský úřad zastával v letech 440–461. Byla to neklidná doba, kdy starý římský svět ztrácel své jistoty a lidé se obávali válek i nájezdů.

Lev proslul učeností, péčí o potřebné i odvahou vyjednávat. Roku 452 se jako člen poselstva setkal s Attilou, vůdcem Hunů, jejichž vojska vpadla do Itálie. Po jednání se Hunové stáhli. Právě toto setkání patří k nejznámějším událostem jeho života.

Do venkovských chalup se však jeho jméno dostalo ještě jinou cestou. Přes kalendář, který spojoval svátky světců s během roku, s prací i s tím, co se právě dělo za prahem.

A tak se ze vzdáleného římského papeže stal v lidové paměti také světec první jarní trávy.

Proč zůstal v dubnu

Kdo by svatého Lva hledal v dnešním církevním kalendáři, najde jeho památku 10. listopadu. Ve starším kalendáři však připadala na 11. dubna. Právě toto datum si uchovaly pranostiky. Pro naše putování rokem proto zůstává Lev tam, kde ho znali někdejší hospodáři – uprostřed probouzejícího se jara.

Lidový kalendář má dlouhou paměť. Jména se na jeho stránkách mohou přestěhovat, ale jednou zapamatovaný rým zůstává. Zvlášť když se každý rok připomene sám, sotva se u chalupy zazelená první mez.

Několik hrstí jara

Ve stodole koncem zimy ubývalo zásob a do nové sklizně sena bylo ještě daleko. Při čtení Lvovy pranostiky si proto snadno představíme, s jakou nadějí lidé vyhlíželi nový růst.

Slova "travičky se už nařeže" přitom nemusí znamenat sečení celé louky. Mnohem lépe k nim sedí obrázek hospodyně, která se sehne na chráněném místě pod mezí a přinese trochu čerstvé zeleně.

Žádné plné vozy. Jen několik hrstí jara.

Právě zdrobnělina travička dává pranostice její půvab. Jako by i ten, kdo ji kdysi vyslovil, věděl, že duben zatím rozdává opatrně. Tady zelený proužek, támhle několik nových stébel. A za stodolou ještě studená zem.

Malí pasáčci za chalupou

K jarnímu životu na vsi patřily také děti, které pomáhaly pečovat o drobná hospodářská zvířata. Jihočeské muzeum připomíná, jak s proutkem v ruce vodily drůbež na jarní pastvu. Byl to jeden z obrázků venkovského jara, i když nešlo o zvláštní obyčej přímo na svatého Lva.

Můžeme si je představit na mezi za chalupou. Starší děvče hlídá hejno a menší bratříček má pocit, že bez jeho pomoci by se celé hospodářství jistě neobešlo. Husy se pomalu posouvají za zelenými sousty a housata cupitají za nimi.

Jenže zatímco jedno zamíří k pěšině, druhé objeví něco zajímavého u plotu. Malý pasáček tak brzy pozná, že uhlídat několik opeřených krků dá mnohem víc práce, než se zdálo ze zápraží.

První tráva přinášela zvířatům čerstvou pastvu a dětem zase povinnosti pod širým nebem. Do jarního dne se vracel pohyb, štěbetání a volání přes mez.

Duben ještě uměl zasněžit hůl

Ani zelenající se stráně však neznamenaly, že zima odešla nadobro. Obecná dubnová pranostika připomínala:

"Nechť si duben sebelepší bývá, ovčákovi hůl přec jen se zasněžívá."

Stačilo, aby se obrátil vítr, a ráno mohlo být všechno zase bílé. Co včera hřálo ve slunci, dnes studilo pod sněhovou přikrývkou.

U nás v kopcích tomu rozumíme dobře. U jižní zdi už může být příjemně, ale za lesem se pořád drží zima. Na jedné mezi se tráva zelená a o kousek dál leží ve stínu poslední sníh.

Hospodář se proto potřeboval dívat po krajině stejně pozorně jako do kalendáře. Datum napovědělo, ale teprve země a počasí ukázaly, kam až jaro skutečně došlo.

Než přišel čas velké pastvy

Po Lvu se pomalu blížil svatý Jiří, s jehož obdobím se v některých krajích pojil slavnostní první výhon dobytka. Zvířata při něm někde zdobili kvítím a červenými stužkami nebo je kropili svěcenou vodou. Červená barva je měla podle lidové víry chránit před uhranutím.

To už však patří k Jiřímu a jeho vyprávění. Lev nás zastihuje o něco dřív, kdy se člověk ještě sklání k zemi, rozhrnuje suchá stébla a hledá mezi nimi novou zeleň.

Z dálky může louka pořád vypadat zimně. Ale zblízka už je vidět, že se něco změnilo.

A tak svatý Lev nepřichází do našeho kalendáře s velkou slávou. Stačí mu slunce na mezi, vlhká hlína a trocha zeleně u chalupy.

Ještě to není na seno. Ale už je to na radost.