🕯️ Když svatý Jiří odemykal zem

24. dubna – svatý Jiří

Za chalupou už je slyšet jaro ze všech stran. V trávě se něco mihne, na kameni se vyhřívá ještěrka a pod střechou se objeví známá ptačí silueta. Na mezi přibývá zeleně a zvířata ve chlévě jako by také tušila, že se venku něco změnilo.

Ve starém kalendáři přichází svatý Jiří. Světec, kterému lidé svěřili klíče od země.

Měl ji otevřít po zimním spánku, pustit ven nový život a pomoci trávě, aby konečně rostla. Mezi jeho lidovými symboly tak najdeme právě klíče, hada a štíra.

Jiřího den se ovšem připomínal také ve chlévě, na poli, mezi sousedy i při placení vrchnosti. Otevíral se s ním kus hospodářského roku, který měl svůj pořádek, své povinnosti i své malé slavnosti.

Rytíř, který přemohl draka

Svatého Jiří známe především jako jezdce na koni, který kopím bojuje s drakem. Podle křesťanské tradice byl římským vojákem a pro svou víru podstoupil mučednickou smrt na počátku čtvrtého století.

Nejznámější legenda vypráví o městě sužovaném drakem. Když měla být nestvůře vydána královská dcera, objevil se Jiří a zachránil ji. Příběh se stal obrazem vítězství dobra nad zlem a odvahy nad strachem. Boj s drakem patří k legendě, nikoli k doloženým událostem jeho života.

V jarním vyprávění si toho zimního draka můžeme představit docela snadno. Ještě nedávno držel zemi pod sněhem, svíral vodu ledem a nepouštěl trávu ven.

Teď už mu docházejí síly. Na slunné stráni ztratil poslední bílou šupinu a potok mu utekl mezi prsty.

Hadi, štíři a prohřátá mez

Nejznámější svatojiřská pranostika říká:

"Na svatého Jiří vylézají hadi a štíři."

Připomíná probouzení živočichů, kteří se po zimě znovu objevují na slunci.

Ale co ti štíři? Jedním z uváděných výkladů je souvislost se starými výrazy pro ještěry a ještěrky. Za pranostickým štírem se tak mohl skrývat docela jiný tvor, než jakého si dnes pod tím jménem představíme.

Také z nedalekého Hlinecka je zaznamenáno rčení:

"Dokud není Jiřího svatýho, neboj ty se hada žádnýho."

Vycházelo z někdejší víry, že hadi před Jiřím nejsou jedovatí. Byla to lidová pověra; skutečná jedovatost hadů se samozřejmě kalendářním datem nemění.

S otevíráním země se pojila i opačná obava: voda ve studních měla být toho dne podle pověry otrávená tím, co země vydává ze svých útrob. Jaro v lidských představách přinášelo nový život, ale také něco neznámého a nevyzpytatelného.

Dnes nám stačí zastavit se u kamenné zídky. Chvilku nic – a potom mezi kameny zmizí ocásek. Kdo pospíchá, ani si ho nevšimne. Kdo chvíli postojí, zjistí, že se na zdánlivě prázdné mezi děje spousta věcí.

Zeleně už přibývá před očima

K Jiřího dni patří také rčení:

"Svatý Jiří zelení hýří."

A hospodářskou naději vyjadřuje další:

"Svatý Jiří uživí krávy čtyři."

V obou je radost z rostoucí trávy. Po zimě, kdy se krmilo ze zásob a ve stodole pomalu ubývalo sena, představovala čerstvá pastva velikou úlevu.

U nás v kopcích by Jiří někdy musel ještě pár dnů počkat. Na jižní stráni už může být pěkně zeleno, zatímco za lesem zůstává půda studená. Každý vlídnější den ale přidá další stébla.

A hospodář se rozhlížel také po obilí:

"Schová-li se na svatého Jiří vrána do žita, požehnané léto k nám pak zavítá."

Dobře vzrostlé ozimy dávaly naději na příznivý rok.

Poprvé ze chléva na pastvu

V některých krajích se kolem svatého Jiří konal první společný výhon dobytka. Otevřela se vrata, zvířata vyšla ven a na návsi se scházelo stádo.

Hospodáři své kusy předávali obecnímu pastýři. Dobytek se prohlížel a počítal; počet zvířat se mohl zaznamenávat zářezy do dřevěných rabuší. Rozdělená hůlka potom sloužila jako doklad hospodáři i pastýři.

Můžeme si představit ranní hemžení. Vrata vržou, krávy se rozhlížejí, děti pobíhají kolem a někdo ještě volá ze dvora, aby se chvíli počkalo.

Pastýř přebírá odpovědnost za zvířata, která pro každou domácnost znamenají mnoho. Za mléko, za obživu, za kus jejího každodenního života.

První výhon ovšem neměl všude stejné datum. Podle kraje a místních podmínek se mohl vázat také k počátku května nebo ke svatodušním svátkům.

Co se schovávalo pod práh

Odchod na první pastvu provázely ochranné obyčeje. Na Šumavě se dobytek zdobil kvítím a červenými stužkami, které měly podle lidové víry chránit před uhranutím. Zvířata se také kropila svěcenou vodou nebo se po jejich těle koulelo vařené vejce.

Ochranný význam dostával i samotný přechod ze chléva ven. Pod práh se kladlo například vejce, drn nebo březové koště. V Podmoklech se uvádí přidávání divizny do krmení na svatého Jiří, aby krávy dobře dojily.

Za všemi těmi úkony bylo podobné přání: aby zvířata zůstala zdravá, dobře prospívala a večer se v pořádku vracela.

Hospodyně mohla uvázat červenou stužku a ještě se za kravkou ohlédnout. Vždyť s ní za vrata odcházel také kus jistoty celé chalupy.

Pasáčci, společný chléb a rendlík vajec

S pastvou přicházely povinnosti také dětem a mladým skotákům. Jejich svět měl vedle hlídání stáda i vlastní obyčeje.

Při návratu z první pastvy někde polévali skotáka vodou, aby byl hbitý a čilý. Mezi pasáčky se zase zaznamenalo společné lámání chleba. Podaný chléb vyjadřoval přijetí do společnosti; komu ho nenabídli, tomu dávali najevo, že mezi ně nepatří.

Od hospodyní mohli pasáčci dostávat výslužku v podobě vajec, koláčů nebo drobného pečiva. Na pastvě se potom sešli a vejce si společně připravili v rendlíku. Také tento obyčej souvisel s prvním výhonem, jehož termín se kraj od kraje lišil.

Na chvíli si můžeme představit, jak na kraji pastviny zavoní jídlo. Jeden přinesl vejce, druhý chléb a všichni mají najednou velmi důležitou práci kolem rendlíku.

Jen na stádo se přitom nesmí zapomenout. Krávy nemají pro kuchařské slavnosti vždycky pochopení.

Kravské hody a věnce pro pastýře

V západočeských národopisných záznamech najdeme také takzvané kravské hody, které se konaly v neděli po svatém Jiří. Patřila k nim zábava a děvčata při nich pletla pastýřům věnce, které si potom brali na pastvu. Pastýřky také chodily pro výslužku.

Za jarní prací tak následovala chvíle veselí. Lidé se sešli, popřáli si a začátek nové pastevní sezony dostal také slavnostní podobu.

Louka potřebovala vyrůst na seno

Svatojiřská pastva měla ještě jednu stránku. Někde se od tohoto období přestával dobytek pouštět na louky určené pro seno a pásl se na vyhrazených pastvinách či úhorech.

Právě na takové omezení odkazovalo rčení:

"Svatý Jiří na záda míří."

Připomínalo, že porušení zákazu pastvy na chráněné louce mohlo pastevci přinést nepříjemnosti. Rozhodovalo, o jaký pozemek šlo a jaká pravidla v daném kraji platila.

Hospodář se tak na stejnou zeleň díval dvojím pohledem. Něco mohlo stádo spást hned, něco muselo zůstat na seno.

Jaro sotva začalo a na louce už pomalu rostla příští zima.

Jiří přinesl svačinu

Také lidem na poli se měnil denní pořádek:

"Svatý Jiří nese svačinu na talíři."

Prodlužující se den znamenal delší pobyt při práci venku, a tak přicházela ke slovu svačina.

V tomhle rčení je ukrytý celý obyčejný den. Ranní odchod z chalupy, práce, která se protáhne, a chvíle odpočinku někde na mezi. Rozvázat uzlík, ukrojit chléb a na okamžik nechat ruce odpočinout.

A vzpomeňme si na našeho zářijového Matouše, který svačinu zase "zakousl". Na jaře se pracovní den natahoval, na podzim zkracoval. Starý kalendář si pamatoval i to, kdy člověku při práci vyhládne.

Po mezích se chodilo s vážnou tváří

Na svatého Jiří se konávaly také obchůzky hranic polí. Za účasti představitelů obce se kontrolovaly mezníky; na Brněnsku se tento obyčej udržel až do poloviny dvacátého století.

Představme si zastavení u kamene zarostlého trávou. Někdo ho dobře pamatuje, jiný se sehne a rozhrne kolem něj suchá stébla.

Tudy vede hranice. Tady končí jedno pole a začíná druhé.

Sousedství potřebovalo také pořádek a jistotu, že každý ví, kam jeho hospodaření sahá.

Například na Hané bývali toho dne přijímáni mladí hospodáři mezi sousedy. Svatojiřský den tak mohl potvrdit také nové postavení člověka ve vesnici.

Když přišel čas jiřského ouroku

Ne všechny svatojiřské starosti byly tak příjemné jako svačina na mezi.

K tomuto termínu patřilo odvádění dávek vrchnosti, označovaných jako jiřský ourok. V některých krajích se také smluvně najímali obecní služebníci a vypovídalo bydlení hoferům, tedy podnájemníkům.

Svátek pomáhal určit, kdy má být co zaplaceno nebo dojednáno. Jméno světce se pamatovalo snáz než dlouhé vysvětlování termínu.

Ve starých písemnostech nacházíme vedle sebe svatojiřský a podzimní svatohavelský úrok. Slovo úrok zde znamená dávku či plat, nikoli dnešní bankovní úročení.

Za veselou jarní krajinou tak stála i docela střízlivá otázka: zda má hospodář připraveno všechno, co bude muset odevzdat.

Čtyřlístek zašitý pro štěstí

Čas kolem svatého Jiří měl podle lidové víry propůjčovat zvláštní moc rostlinám.

Národopisná encyklopedie připomíná čtyřlístek náhodně nalezený před svatým Jiřím. Nosil se zašitý v oděvu pro štěstí a používal se také při milostném čarování. Jeho sílu mělo zvýšit utržení rukou zahalenou v šátku.

Vedle velkých starostí o pole, dobytek a placení tak zbývalo místo i na drobnou osobní naději. Najít v nízké zeleni něco neobvyklého a schovat si to blízko u sebe.

Třeba se štěstí přidrží.

Jiří na ochranném penízu

Podobu rytíře s drakem si lidé nosili také na mincích a medailích. Svatojiřské ražby získaly v lidové víře pověst ochranných předmětů proti zranění a neštěstí. U mansfeldských tolarů se tak vedle hodnoty platidla uplatňoval i význam amuletu.

Peníz s Jiřím mohl být pro svého majitele připomínkou odvahy a naděje na bezpečný návrat. Malý obraz velkého příběhu, který se vešel do dlaně.

Jiřičky pod střechou

A zatímco lidé vycházeli na pole, počítali stádo nebo hledali čtyřlístek, nad chalupou se objevovali další navrátilci:

"Na svatého Jiří jiřičky již víří."

Nad dvorem se mihne drobné tělíčko a člověk zvedne hlavu. Už jsou zpátky?

Po dlouhých měsících ticha se prostor kolem střechy znovu plní pohybem. Chalupa má své obyvatele uvnitř, na dvoře i pod okapem. A s návratem těch opeřených jako by se jaro přiblížilo zase o něco víc.

Jiří ještě mráz nezakázal

Pranostiky se od Jiřího obracely také k dalším měsícům:

"Jasný Jiří – pěkný podzimek."

Vedle toho ovšem zaznívalo varování:

"Jiří a Marek – mrazem nás zalek."

I při zelenající se zahradě se proto dál hledělo k obloze. Jiří mohl v lidovém podání odemknout zem, ale skutečné počasí si ponechávalo vlastní vůli.

Na Vysočině to známe. Odpoledne člověk odloží kabát a večer přemýšlí, co všechno bude potřeba přikrýt.

Přesto už je něco jinak. Tráva roste, pod střechou se mihnou jiřičky a zvířata znovu vycházejí na pastvu. Na mezích se zastavují hospodáři, u vrat stojí hospodyně a někde na kraji pole se rozvazuje uzlík se svačinou.

Jiří otočil klíčem. A kolem chalupy se zase rozběhl život pod širým nebem.