🛠️ Když střechu nad hlavou dával les

Když dnes potřebuje chalupa novou střechu, vybíráme mezi taškami, plechem nebo některou z moderních krytin. Stačí otevřít katalog a rozhodovat se podle ceny, barvy a životnosti.

Naši předkové žádný katalog neměli.

Střechu nad hlavou jim muselo dát především to, co rostlo kolem nich.

Došky dávalo pole. Šindel dával les.

A právě v našich kopcích, kde lesa bývalo všude dost, patřila dřevěná šindelová střecha po staletí k obrazu vesnice stejně samozřejmě jako roubená chalupa, pec nebo hromada dřeva u stěny.

Kde bylo obilí, tam byly došky

Nejjednodušší střešní krytinou bývala sláma.

Ale nestačilo po žních sebrat ze země jakoukoli slámu a odnést ji na střechu. Na došky bylo potřeba dlouhé, pevné a pokud možno nepolámané obilné stéblo. Sláma se čistila, rovnala a svazovala do pevných svazků – došků.

Ty se potom jeden vedle druhého a v několika překrývajících se vrstvách upevňovaly na střechu.

Dobře udělaná došková střecha nebyla žádná chatrná hromada slámy. Byla silná, dobře izolovala a díky správnému sklonu po ní voda stekla, aniž by pronikla dovnitř.

Měla však jednoho velikého nepřítele.

Oheň.

Stačila jiskra z komína, neopatrnost u pece nebo požár sousední chalupy a ze střechy se během chvíle mohla stát hořící pochodeň. V těsně zastavěných vesnicích pak oheň snadno přeskakoval z jednoho stavení na druhé.

I proto začaly doškové střechy postupně mizet.

V našich kopcích měl navrch les

Na Vysočině měl člověk po ruce jiný materiál.

Dřevo.

A z něj se vyráběl šindel – úzké dřevěné destičky, kterými se pokrývaly nejen chalupy, ale také stodoly, hospodářská stavení, zvonice či kostely.

Výroba dobrého šindele ovšem nebyla práce pro každého.

Šindelář musel dřevo znát. Vědět, který strom vybrat, jak rovně rostl a zda se bude dobře štípat. Potřeboval dřevo s vhodnými, pravidelnými vlákny a co nejmenším množstvím vad.

A potom přišla práce, která dnes skoro zmizela.

Dřevo se na tradiční šindel štípalo po vlákně.

Právě tím se lišil od obyčejného prkénka uříznutého pilou. Při správném štípání zůstával přirozený směr vláken zachovaný a voda po povrchu lépe stékala.

Každý kus pak bylo potřeba opracovat a podle způsobu výroby také opatřit drážkou, do níž zapadal sousední šindel.

Jeden kousek.

Druhý.

Desátý.

Stý.

A stále nebyla zakrytá ani malá část střechy.

Střecha vznikala po kouskách

Teprve když si člověk představí množství šindelů potřebných na jedinou chalupu, pochopí, kolik práce se ve staré střeše skrývalo.

Šindele se na střechu kladly tak, aby se jednotlivé řady překrývaly. Déšť ani tající sníh nesměly najít cestu dovnitř.

A bylo potřeba je také něčím připevnit.

Tady se potkávala další stará řemesla. Ke šindelové krytině byly potřeba hřebíky a ty se kdysi nevysypaly z krabičky koupené v obchodě. Ručně kované hřebíky vyráběli cvokaři.

Na jediné střeše se tak setkávala práce lidí, kteří porazili a připravili dřevo, šindelářů, kovářů či cvokařů i těch, kteří nakonec krytinu položili.

A všechno vznikalo rukama.

Střecha se musela hlídat

Ani dobře udělaný šindel nevydržel navěky.

Déšť, vítr, slunce, mráz a v našich kopcích také pořádná vrstva sněhu dělaly svoje. Některý šindel praskl, jiný začal trouchnivět a bylo potřeba jej vyměnit.

O střechu se proto člověk staral stejně jako o jiné části chalupy.

Dokud bylo dřevo dostupné a lidé uměli šindel vyrobit i položit, nebylo na takové opravě nic neobvyklého. Poškozený kus se nahradil a střecha sloužila dál.

Jenže svět se začal měnit.

A střechy našich vesnic změnily barvu

Postupně přicházely jiné krytiny. Byly trvanlivější, méně náročné na údržbu a především bezpečnější proti požáru.

Došky začaly mizet jako první.

Za nimi postupně ustupoval i šindel.

A s novými střechami se měnil celý vzhled vesnice.

Z míst, kde se nad nízkými chalupami táhly měkké linie doškových a tmavých dřevěných střech, se pomalu stávaly vesnice s taškami, eternitem a později plechem.

Šindelářské řemeslo přestalo být každodenní potřebou. Dnes šindel ještě potkáme na památkách, starých chalupách nebo při obnově historických staveb a najdou se i lidé, kteří jej stále dokážou tradičním způsobem vyrobit.

Z běžného života vesnice ale téměř zmizel.

Stačilo se rozhlédnout kolem chalupy

Na starých střechách je možná nejzajímavější právě jejich obyčejnost.

Materiál nebylo potřeba vozit přes půl světa.

Rostl za chalupou.

Na poli dozrávalo obilí a po žních zůstala sláma.

Za posledními staveními začínal les a v něm rostlo dřevo.

Člověk jen musel vědět, co z něj dokáže udělat.

Dnes už střechu nad hlavou hledáme ve stavebninách. Naši předkové ji hledali mnohem blíž – na poli nebo v lese.

A tady, v našich lesnatých kopcích, ji velmi často dával právě les.