🕯️ Když Štěpán otevřel dveře koledníkům
Na Boží hod se chalupa ztišila.
Po všem chystání, pečení a očekávání přišel den, kdy se nemuselo tolik pospíchat. Na stole zůstalo sváteční prostření, u kamen bylo teplo a vánoční příběh jako by se na chvíli usadil pod střechou spolu s celou rodinou.
Ale druhého rána už se za dveřmi ozvaly kroky.
Někdo si přitáhl šátek pod bradu.
Někdo hledal čepici.
A děti se nemohly dočkat, až se půjde ven.
Přišel svatý Štěpán.
Šestadvacátého prosince.
Den, kdy se vánoční radost vydávala z jedné chalupy do druhé.
Světec, který myslel na druhé
Svatý Štěpán patřil k první křesťanské obci v Jeruzalémě. Byl jedním ze sedmi mužů vybraných k péči o potřebné, aby při rozdělování pomoci nezůstával nikdo opomenutý.
Křesťanská tradice jej připomíná jako prvního mučedníka. Podle Skutků apoštolů byl pro své svědectví ukamenován a před smrtí prosil o odpuštění pro své pronásledovatele.
Je to vážný příběh hned vedle radostného příběhu narození.
Pro naše chalupářské povídání v něm však zůstává také něco docela prostého.
Všímat si druhých.
Pamatovat na člověka, který nemá dost.
A nenechat sváteční štědrost zavřenou jen ve vlastní světnici.
Na Štěpána se totiž dveře otevíraly.
Když se koleda ozvala pod oknem
Koledníci přicházeli popřát zdraví, štěstí a zdar do dalšího roku.
Někde zpívaly děti, jinde se přidávali dospělí. Podoba koledování se měnila podle kraje i doby. K obchůzkám mohl patřit malý přenosný betlém ve skříňce nebo velká hvězda na hůlce. Místy chodíval se školními dětmi také učitel.
Představme si zimní cestu mezi chalupami.
Pod nohama křupe sníh.
Z komínů stoupá kouř.
A před jedněmi dveřmi se malá skupinka na chvíli zastaví.
Nejodvážnější začne.
Ostatní se přidají.
Zprvu trochu nesměle, ale jakmile se dveře otevřou, zpěv zesílí. Vždyť teď už je pro koho zpívat.
Hospodyně se objeví na prahu.
Za ní vykoukne někdo další.
A do studeného vzduchu vyjde spolu s teplem také vůně svátečního pečiva.
Koleda nebyla jen písnička.
Bylo to přání přinesené až ke dveřím.
Kousek vánočky do uzlíčku
Za koledu se dostávalo něco na cestu.
Kus vánočky.
Ovoce.
Někde i drobný peníz.
Dítě si dar pečlivě uložilo a hned mělo důvod pokračovat k další chalupě.
Taková výslužka nemusela být veliká, aby potěšila.
Zvlášť když se člověk vracel domů s pocitem, že ho přijali. Že se na něj někdo usmál, vyslechl jeho zpívání a sáhl pro něco dobrého.
A hospodyně?
Ta možná už předem nakrájela vánočku na menší díly.
Protože koledníků mohlo přijít víc.
A poslední měl mít stejnou radost jako první.
Na Štěpána není pána
Ke Štěpánovu dni patří známé rčení:
"Na Štěpána není pána."
A také jeho příbuzná podoba:
"Na svatého Štěpána každý se má za pána."
Neznamenalo to, že hospodář přestal být hospodářem.
Připomínalo to dobu, kdy čeledínům končila sjednaná služba. Dostávali mzdu a výslužku, mohli se vydat ke své rodině a podle místních zvyklostí měli do nového nástupu několik volných dní.
Potom se ukázalo, zda zůstanou u stejného hospodáře, nebo si najdou službu jinde. Termíny se přitom lišily; děvečkám na některých místech končila služba až na Nový rok.
Za krátkým rčením se skrýval celý rok práce.
Brzké vstávání.
Péče o dobytek.
Seno, žně, bláto i zima.
A také život pod cizí střechou.
Na Štěpána si mohl čeledín odnést nejen odměnu, ale i chvíli, která patřila jen jemu.
Hospodář zatím poznal, že krávy, koně ani ostatní zvířata o žádném volnu nevědí.
Ve chlévě se muselo obstarat všechno jako jindy.
Koláč, který se nesl domů
Odměna za službu neměla vždy podobu samotných peněz.
Mohlo k ní patřit oblečení, plátno či jiné sjednané naturálie. Vedle toho také vánoční pečivo — vánočka nebo zvláštní výslužkový koláč.
Jedna z dochovaných podob takového koláče byla spletená ze tří pramenů těsta a stočená do kruhu. Zdobil se ořechy, rozmarýnem a pentlemi.
To už nebylo pečivo, které člověk bezmyšlenkovitě ukousne cestou přes dvůr.
Byl to dar na cestu.
A při dobrém rozloučení také poděkování.
Člověk si snadno představí uzlík s věcmi, koláč pečlivě zabalený a poslední pohled zpátky na stavení.
Někdo se za několik dní vrátí.
Jiný zamíří jinam.
A někdo ještě neví.
Vánoce tak bývaly také dobou malých životních přechodů. Pod jednou střechou končil rok práce a pod jinou se mohl brzy začít další.
Svátek patřil také koním
Svatý Štěpán byl uctíván jako patron koní a lidí, kteří s nimi pracovali.
Na jeho svátek se místy v kostele světil oves. Staré zprávy připomínají také svěcení jarního obilí, jehož malou požehnanou část hospodář později přimíchal k osivu.
Přání dobrého roku tak dostalo docela hmatatelnou podobu.
Hrst zrní.
Malý uzlíček.
Něco, co se uchovalo až do setí.
Kůň přitom nebyl jen ozdobou dvora.
Pomáhal na poli, tahal vůz, přivážel dřevo a spojoval chalupu se světem za kopcem. Jeho síla byla součástí každodenního živobytí.
Když přišly svátky, myslelo se proto také na stáj.
Na zvíře, které celý rok pomáhalo.
Na zdraví, které si hospodář přál uchovat.
A na další jaro, kdy bude zase potřeba zapřáhnout.
Například z Rychnovska je zaznamenán také zvyk koně na Štěpána projet.
Vánoční přání se nezastavovalo u dveří světnice.
Patřilo celému hospodářství.
Když zrní létalo i mimo sýpku
Oves však neměl vždycky zůstat jen v uzlíčku.
Zaznamenán je obyčej nazývaný "štěpánování". Hoši si plnili kapsy ovsem či ječmenem a při cestě do kostela nebo z něj házeli zrní po děvčatech.
Podle tehdejších představ jim tím přáli zdraví, krásu a dobré vdavky.
Byl to rozpustilý obyčej, který měl daleko k tichému vánočnímu rozjímání.
A děvčata by jistě měla vlastní názor na to, jak příjemné takové přání bylo.
Dnes si jej můžeme připomenout jako zajímavost ze starých časů. Zrní však raději necháme v krmítku než v něčí tváři.
Krása lidových obyčejů totiž neznamená, že musíme opakovat úplně všechno.
Přání, které došlo až k drůbeži
V témže starém vyprávění najdeme i tento drobný zvyk.
Pastýř přišel do domu popřát svátky a nasypal na stůl z obilí křížek. Hospodyně potom zrní dala drůbeži s přáním, aby se jí dařilo.
I slepičky tedy dostaly svůj díl sváteční naděje.
Koledník přál lidem.
Hospodyně myslela na hospodářství.
A drůbež přijala přání nejpraktičtějším možným způsobem.
Vyzobala je.
Takové obyčeje nepatřily ke každé chalupě. Přesto pěkně ukazují, jak se ve starém hospodářském světě propojoval stůl, dvůr, chlév i pole.
Všechno mělo své místo.
A na všechno se přálo dobré pokračování.
Od Kateřiny ke Štěpánovi
Lidé na Štěpána sledovali také počasí.
Jedna pranostika propojovala jeho den se svatou Kateřinou:
"Chodí-li Kateřina po ledě, chodí svatý Štěpán po blátě."
Od listopadu k prosinci vedla tenká nit vzpomínky.
Jak bylo na Kateřinu?
Mrzlo?
Držely kaluže led?
A co teď, když jsou Vánoce?
Pranostika připomínala možnost proměny počasí. Po časném chladu mohlo přijít oteplení a ze zimní cesty se stát cesta rozměklá.
Samozřejmě se to nedělo každý rok.
Ale člověk si takové srovnání snadno zapamatoval.
Zvlášť když si před několika týdny dával pozor, aby neuklouzl, a na Štěpána zase přemýšlel, kudy projít, aby si nenabral bláto do bot.
Zima měla mnoho způsobů, jak připomenout svou přítomnost.
Ne všechny byly bílé.
Barborka, která přišla mokrou cestou
Další pořekadlo vzpomínalo na začátek prosince:
"Když je Barborka ucouraná, chodí svatý Štěpán po ledě."
Ucouraná Barborka — už v tom slově je mokrý lem sukně, vlhká cesta a počasí, které člověka doprovodí až do síně.
Podle pranostiky se měl takový začátek prosince do Štěpána obrátit v mráz.
Z větvičky ve džbánku se mezitím stala vánoční naděje.
Z mokré cesty třeba zmrzlá pěšina.
A hospodyně, která si na Barboru přinesla větvičky domů, si mohla při pohledu z okna připomenout, jak tehdy bylo.
Starý kalendář spojoval jednotlivé dny do dlouhého vyprávění.
Jeden světec odešel.
Druhý přišel.
Ale počasí si lidé nesli v paměti dál.
Štěpán, který brodil koně
Ne každé Vánoce přinesly sníh a pevný mráz.
Krátké rčení připomínalo také oblevu:
"Svatý Štěpán brodí koně."
Člověk před sebou hned vidí cestu, po které teče voda, rozmoklý sníh a dvůr, kde je potřeba vybírat každý krok.
Koledníkům se v takovém počasí nešlo právě lehce.
Ale přání dobrého roku se dalo přinést i s mokrými botami.
Jiná pranostika se už od bláta dívala k jaru:
"Když svatý Štěpán vyfouká bláto, bude pěkné jaro nato."
Vítr tu dostal docela jinou úlohu než v pochmurných předpovědích.
Měl vysušit rozměklou zem a napovědět příznivý příchod dalšího ročního období.
V lidovém pozorování zkrátka nezáleželo jen na tom, že fouká.
Lidé sledovali také, co vítr přináší.
A co po něm zůstává.
Měsíc nad kolední cestou
Krásně zní pranostika:
"Svítí-li na koledu v noci měsíc, bude ve stodole hojně obilí."
A v jiném znění se obraz ještě rozroste:
"Svítí-li v noci na Štěpána měsíc jako rybí oko, budou stodoly po žních praskat ve švech."
Nad zimní krajinou se objeví měsíc.
Osvítí cestu, střechu i holé větve.
A hospodář už v té studené záři vidí obilí, které se teprve bude sít a sklízet.
Plnou stodolu.
Dostatek chleba.
Jistotu pro rodinu.
Vedle toho se však tradovalo i zdánlivě opačné rčení:
"Světlá koleda — tmavá stodola. Tmavá koleda — světlá stodola."
Pranostiky nejsou jedna dokonale uspořádaná kniha předpovědí. Vznikaly v různých krajích, předávaly se v různých podobách a někdy si také odporují.
Nemusíme je násilím srovnávat do jediné odpovědi.
Jejich společná myšlenka je dobře vidět.
I o Vánocích lidé přemýšleli, zda bude v příštím roce dost jídla.
Slunce a drahé ovoce
Jiná pranostika říkala:
"Svítí-li na den svatého Štěpána slunce, bude drahé ovoce."
Drahé ovoce mohlo v lidové představě znamenat, že ho nebude dostatek a jeho cena stoupne.
Zatímco děti měly radost z jasného dne, hospodář si mohl vzpomenout na stromy v zahradě.
Na jabloň za stodolou.
Na hrušku u cesty.
Na ovoce, které se sušilo, ukládalo a pomáhalo přečkat zimu.
Slunce v jediném prosincovém dni samozřejmě nemůže určit budoucí úrodu.
Pranostika však připomíná, že lidé hledali znamení i tam, kde bychom dnes viděli jen pěkné sváteční počasí.
Když vítr zneklidnil vinaře
Vítr se ve štěpánských pranostikách objevuje zvlášť často.
"Když na Štěpána silný vítr bouří, vinař smutně oči mhouří."
Podobnou obavu vyjadřuje i další podoba:
"Jestli Štěpán valným větrem fouká, vinohrad na něj smutně kouká."
A ještě jiné znění dodává:
"Pakli na Štěpána větrové uhodí, příští rok víno špatné se urodí."
Stejnou myšlenku nese delší rým:
"Na svatého Štěpána když vítr prudce zavěje, víno před zkázou jistou se chvěje."
Někde se obava vztahovala k úrodě vůbec:
"Jestli na Štěpána větry uhodí, příští rok se všecko špatně urodí."
Je to několik hlasů pro jednu starost.
Aby další rok nepřinesl zklamání.
U nás v kopcích bychom za oknem nehledali vinohrad. Zato bychom dobře slyšeli vítr ve stromech, u střechy a kolem rohu chalupy.
Vinař myslel na révu.
Náš hospodář spíš na pole, zahradu a zásoby dřeva.
Každý do počasí vkládal to, na čem závisel jeho život.
Dveře, které zůstaly otevřené
Štěpánův den měl v sobě pohyb.
Někdo vyšel na koledu.
Někdo zamířil za příbuznými.
Někdo se vracel ze služby domů.
Cesty mezi staveními znovu ožily a vánoční radost se roznesla po okolí.
V jedné chalupě se zpívalo.
V druhé už se chystal hrnek něčeho teplého.
Ve třetí se u stolu přisunula další židle.
Dnes už na našich cestách nemusíme potkat koledníky s uzlíčkem ani čeledína s výslužkou za celý rok.
Ale něco ze Štěpánova dne si ponechat můžeme.
Zajít za někým.
Přivítat návštěvu.
Rozdělit se o to, co jsme připravili.
A nechat vánoční přání dojít dál než k vlastnímu stolu.
Protože svátky jsou nejhezčí právě tehdy, když mají ke komu přijít.
Když koleda došla domů
K večeru se cesty ztišily.
Koledníci se vraceli, návštěvy se loučily a ve světnicích se znovu přikládalo do kamen.
Na stole mohlo zbýt pár drobků.
U dveří mokré boty.
A v chalupě o několik příběhů víc.
Kdo kde byl.
Koho potkal.
Kde se zpívalo nejhlasitěji a kde hospodyně přidala ještě jeden kousek vánočky.
Za oknem možná svítil měsíc.
Možná se zvedal vítr.
A možná se sníh pomalu měnil ve vodu.
Lidé si počasí všimli, připomněli si staré rčení a potom se zase obrátili ke stolu.
Štěpán nic z Vánoc neodnesl.
Jen otevřel dveře, aby se o ně mohli podělit.
A když se za poslední návštěvou zavřelo, nebyla světnice prázdnější.
Zůstalo v ní teplo všech, kteří toho dne přišli.