🌦️ Když srpen přinesl první podzimek

Červenec pozlatil pole a srpen se vydal po mezi kolem strniště.

Ráno má mokré boty.

V trávě se třpytí rosa, nad údolím leží mlha a člověk si při cestě ze dveří poprvé po delší době vzpomene na svetr.

Jenže v poledne už leží svetr na židli.

Slunce hřeje do zad, zahrada voní zralým ovocem a léto se tváří, že nikam nepůjde.

My mu to rádi věříme.

Vždyť na záhonech je pořád tolik práce, na větvích tolik úrody a před námi ještě kus prázdnin.

Srpen však přinesl drobnou změnu.

Zatím ji nenamaloval do listí.

Nechal ji v ranním vzduchu.

První podzimec

"Svatý Vavřinec — první podzimec." 

Na našem srpnovém obrázku kráčí babička s vnučkou po mezi.

Vedle nich se zlatí strniště a na poli stojí panáky ze snopů. Nad lesem vychází slunce, ale v údolí se ještě drží mlha.

Babička se na chvíli zastaví.

Přitáhne děvčátku šátek ke krku.

Ráno už studí.

Je to malé gesto, kterému rozumíme i beze slov. Včera možná nebylo potřeba. Dnes přišlo docela přirozeně.

Pranostika neříká, že s Vavřincem skončí léto a nastane podzim. Připomíná spíš chvíli, kdy si v létě všimneme něčeho nového.

Delšího stínu.

Chladnějšího dechu rána.

Světla, které se na strništi rozlévá jinak než před měsícem.

U nás v kopcích taková změna někdy přijde docela nenápadně. Vyjdeme ven v tom, co jsme měli včera, a už na zápraží zjistíme, že by se dnes hodilo ještě něco přes ramena.

Potom se slunce zvedne.

Mlha se rozplyne.

A léto si zase vezme celý den pro sebe.

Slunci už tolik nevěřit

"V srpnu již nelze slunci mnoho věřit." 

Tohle pořekadlo se nejspíš narodilo někde mezi polednem a večerem.

Odpoledne je na zahradě tak příjemně, že se nám nechce odcházet. Dokončujeme práci, sbíráme ovoce nebo se na chvíli posadíme na lavičku.

Potom slunce klesne za střechu.

A na stejném místě je najednou docela jinak.

Židle se nepohnula.

Zahrada zůstala stejná.

Jen my se začneme rozhlížet po odloženém svetru.

Ani srpen ovšem nezapomněl na pořádně horké dny:

"I když ze strnišť občas fučí, horko nás přece jen mučí." 

A tak během jediného dne hledáme teplejší oblečení i chladnější kout.

Dolárek se v tom vyzná.

Ráno mu procházka vyhovuje, přes poledne si najde stín a večer se zase ochotně vydá přečíst, co nového přinesl vítr.

My bychom také rádi měli tak přehledný rozvrh.

Jenže mezi tím vším čekají záhony, košíky a kuchyně.

Rosa na každém stéble

"Rosí-li v srpnu silně tráva, pěkné povětří se očekává." 

Srpnová rosa umí zahradu ozdobit tak, že kvůli ní stojí za to vyjít ven o chvíli dřív.

Na pavučince visí drobné korálky.

Každé stéblo má svou kapku.

A na listech se zachytilo světlo, které za chvíli zmizí.

Stačí však projít trávou a všechna ta krása má také svou mokrou stránku.

Boty.

Lemy kalhot.

Dolárkův kožíšek.

Po důkladné obchůzce bývá orosený tak, jako by zahradu sám pomáhal zalévat.

Jemu to při práci většinou nevadí.

Nám do chvíle, než zamíří ke svému oblíbenému místu k odpočinku.

Pranostika spojovala vydatnou rosu s nadějí na pěkný den. My si předpověď ověříme zvlášť, ale tu ranní nádheru si můžeme prohlédnout hned.

Slunce ji totiž za chvíli začne sbírat.

A byla by škoda ji prospat.

Když údolí zmizí v mlze

Někdy při pohledu z chalupy nevidíme krajinu celou.

Les zůstal na svém místě, ale údolí jako by někdo vyplnil bílou vlnou. Vyčnívají z ní stromy a vzdálené stráně se ukazují jen po kouscích.

Také mlhám lidé věnovali pozornost:

"V srpnu mlhy na výšinách — jistá voda, když v nížinách — to pohoda." 

V tom pořekadle se pokoušeli rozeznat, co by obloha mohla přinést.

My nemusíme z každého mlhavého rána vyvozovat jistý výsledek. Stačí se dívat, jak se krajina pomalu vrací.

Nejdřív okraj lesa.

Potom pěšinka.

Nakonec i místo, o kterém jsme věděli, že tam je, jen jsme ho chvíli neviděli.

Slunce mlhu rozplete a den se rozběhne.

Na babiččině šátku z našeho obrázku už bude za chvíli teplo.

Děvčátko si ho možná samo povolí.

A půjdou dál.

Co musí léto ještě dovařit

"Co srpen nedovařil, září nedosmaží." 

Léto v pranostikách pořád něco vaří a peče.

V červenci jsme sledovali, co stihne přivést ke zralosti. V srpnu už máme s úrodou tolik práce, že se nám ta kuchyňská řeč zdá docela přiléhavá.

Tady se něco vybarvuje.

Tam už se musí sklidit.

A jinde ještě čekáme, protože u nás na kopcích přichází všechno svým časem.

Pořekadlo není rozsudkem nad pozdními odrůdami ani nad tím, co má přirozeně dozrát až na podzim. Připomíná starost, aby úrodě nechybělo potřebné teplo a čas.

My zatím procházíme zahradou a rozhodujeme se, co dnes odneseme domů.

Misku?

Košík?

Nebo raději obojí?

Podle odrůd a průběhu léta přibývá ovoce i zeleniny. Někde už voní raná jablka, jinde se chystají blůmy nebo švestky. Záhony stále něco nabízejí a další úrodu teprve slibují.

Srpen nás dokáže zaměstnat ještě dřív, než si sundáme ranní svetr.

Léto se stěhuje na police

V chalupě přibývají sklenice.

Nejdřív několik.

Potom řada.

A nakonec začneme přemýšlet, kam dáme ty další.

Na stole leží utěrka, vedle čeká cedník a z kuchyně voní ovoce. Co ještě včera viselo na větvi, už dnes dostává místo mezi domácími zásobami.

Část sníme hned.

Část si schováme.

A něco se promění v koláč, protože při vší práci je potřeba také ochutnat, jaké to letošní léto vlastně je.

Se švestkami se v takové chvíli domlouvá velmi snadno.

Dolárek kuchyňské dění sleduje pozorně.

Nejdřív ze dveří.

Potom o kousek blíž.

Nakonec si lehne tak, aby měl přehled a přitom mohl tvrdit, že vůbec nepřekáží.

My počítáme čisté sklenice a na chvíli si vzpomeneme, jak jsme si na jaře přáli bohatou úrodu.

Přáli.

Jen jsme tehdy seděli u stolu a před sebou měli sáčky se semínky.

Teď před námi stojí plné košíky.

Přeháňka před obědem

Ani srpen nepřestává sledovat oblohu.

Někdy se zatáhne, zaprší a my sotva odneseme věci do sucha, když se nad zahradou znovu ukáže slunce.

Stará pranostika takové chvíli přisuzuje pořádný spěch:

"Co v srpnu do oběda naprší, rychleji než se oběd sní, slunce vysuší." 

Ne pokaždé to srpen zvládne tak rychle.

Ale známe ty dny, kdy po dešti začne stoupat teplo, kapky mizí z lavičky a za chvíli máme pocit, že jsme kvůli té přeháňce snad ani nemuseli přerušovat práci.

Jenže to jsme předtím nevěděli.

Po suchých dnech vodu uvítáme. Před prudkou bouřkou máme zase obavy.

A tak děláme to, co lidé dělávali dávno před námi.

Pracujeme.

Díváme se k lesu.

A podle možností se přizpůsobujeme tomu, co přichází.

Večer nás předběhne

"Srpen k zimě hledí a rád vodu cedí."

K zimě je ještě daleko.

Přesto se v srpnu občas rozhlédneme po věcech, které jsme na začátku léta odkládali.

Kolik je dřeva?

Co potřebuje opravit?

A co bychom měli dokončit, dokud jsou dny pěkné?

Zatím jen tak mimochodem.

Mezi sklizní a zaléváním.

Večer nás ale někdy přistihne dřív, než jsme čekali. Ještě bychom dokončili kousek práce, jenže u záhonu už není tak dobře vidět.

Uklidíme nářadí.

Při cestě ke slepičkám si všimneme, jak nízko leží světlo.

A potom se na chvíli posadíme před chalupu.

Zahrada je plná.

Léto ještě voní ve vzduchu.

Jen košík, který jsme chtěli naplnit večer, necháme raději na ráno.

Šátek proti rannímu chladu

Na našem obrázku babička s vnučkou pokračují po mezi.

Za nimi zůstává strniště a panáky ze snopů. Mlha se rozpouští, slunce hřeje do trávy a děvčátko už nemusí mít šátek tak pevně přitažený.

Den bude ještě letní.

Právě v tom je srpen krásný.

Nemusí se hned loučit. Stačí, když nás nenápadně upozorní, že se rok zase o kousek posunul.

Ranní rosou.

Dozrávajícím ovocem.

Prázdným místem po sklizené zelenině.

A večerem, který nás pošle domů o chvíli dřív.

Připomeneme si známá slova:

Svatý Vavřinec — první podzimec.

Podzim zatím nepřišel.

Jen nám ráno položil šátek na ramena.

Srpen má ještě plné ruce léta.