🕯️ Když Šimon a Juda pustili zimu ze schodů

Na konci října už se den krátí tak znatelně, že člověk přestává odkládat práci na později. Zahrada ztichla, ze stromů padá poslední listí a večer se ve světnici rozsvítí dřív než před několika týdny. Co ještě ráno vypadalo jako obyčejný podzimní den, může za soumraku studit až do prstů.

Právě 28. října připomíná starý kalendář svaté Šimona a Judu. Dnes máme toto datum spojené především se vznikem Československa. Lidé před námi však podle něj také poznávali, že se říjen chýlí ke konci a je čas připravit dům i hospodářství na zimu.

Dva apoštolové, jeden den

Šimon, nazývaný Horlivec, a Juda patřili mezi dvanáct Ježíšových apoštolů. O jejich životě máme jen málo jistých zpráv. Podle pozdější tradice spolu šířili křesťanství a podstoupili mučednickou smrt. Jejich společná památka spojila jejich jména v kalendáři tak pevně, že je lidové pranostiky vyslovují jedním dechem: Šimona a Judy.

Naši předkové však při těch slovech nemuseli myslet na vzdálené příběhy apoštolů. Podívali se k oknu, na pole a na půdu nad světnicí. Právě odtud jako by podle pranostik přicházela zima.

Když zima leze z půdy

"Šimona a Judy – zima leze z půdy." Stačí si představit půdu staré chalupy. V létě bývala rozpálená pod střechou, ale s koncem října už tam člověka vítal chlad. Ukládalo se na ni seno, odložené věci i teplé oblečení. Nyní bylo třeba podívat se, co z toho bude brzy potřeba snést dolů.

Proto jiná pranostika radila: "Šimona a Judy – kožich sneste z půdy." U svatého Lukáše se kožich ještě oprašoval; na Šimona a Judu už se s ním počítalo vážně. Ne že by muselo přesně 28. října mrznout. Lidové rčení připomínalo, že první studená rána mohou přijít bez dlouhého varování.

A pak je tu ještě kočka: "Na Šimona a Judy leze kočka z půdy." Je to hravý obraz téhož okamžiku. Zvíře, které si dosud našlo místo nahoře, se stěhuje blíž k teplu. V chalupě není třeba teploměru, aby bylo jasné, proč se najednou drží poblíž kamen.

Sníh, nebo zmrzlé hrudy?

"Šimona a Judy – buď sníh, nebo hrudy." Někde se říkalo také, že na poli hrudy tuhnou. Pranostiky zachycovaly přelom ročních dob, kdy může zem přes noc přimrznout a na našich kopcích se mohou objevit první vločky. Nepředpovídaly však, jaké počasí nastane každý rok právě v tento den.

Jedno delší rčení dokonce vypráví, že když zima nepřijde na Šimona a Judu, může dorazit na Všechny svaté – a pokud se opozdí ještě víc, přiveze ji Martin na bílém koni. Je v něm kus lidové obrazotvornosti. Podzim jako by posílal zimu od jednoho kalendářního dne k dalšímu, dokud se jí nakonec nepodaří vejít do kraje.

Pole už patřilo pasákům

Vedle rčení o sněhu se říkávalo také: "Od Šimona a Judy paste, pasáci, všady, ať je řepa nebo zelí, má být všechno poklizený." To už nemluví o kožichu, ale přímo o hospodaření. Úroda měla být z polí pryč. Tam, kde bylo po sklizni a místní poměry to dovolovaly, mohl dobytek využít poslední zbytky pastvy. Nebylo to pravidlo pro každé pole a každou ves; pranostika vystihovala chvíli, kdy se pole přestávalo hlídat kvůli rostoucí úrodě.

Představím si pasáka, který ještě vyvede zvířata do chladného rána. Tráva už není jako v létě, cesta je vlhká a člověk si raději přitáhne kabát k tělu. Ví, že takových dnů mnoho nezbývá. Večer se stádo vrátí domů a za chvíli už bude jeho místo především ve chlévě.

Jedno další rčení posílalo biče stranou a připomínalo rukavice. V několika slovech tak obrátilo pozornost od pastvy k zimě. Dokud se chodilo se stádem ven, hodil se bič; s přicházejícím chladem byly důležitější ruce v teple.

Na poli už mělo být zaseto

Další rčení varovalo: "Stane se chudý, kdo čeká se setbou na Šimona a Judy." Podzimní setí se nemělo nechávat až na konec října. Ozim potřeboval čas, aby před zimou vzešel a zesílil. S tím ladí i jiná pranostika připisovaná Judovi Tadeášovi: "Na svatého Tadeáše ozimina zelená se." Neznamená to, že každé pole muselo být toho dne zelené. Říká to, jak si hospodář přál mít práci na konci října rozdělanou.

A tak se na Šimona a Judu potkávaly dvě podoby pole: poslední zbytky sklizně už měly být doma, zatímco nové obilí se teprve tiše chystalo přečkat zimu. Nad jedním rokem se zavíraly dveře a druhý už pod zemí začínal.

Na poli se už mnoho práce nedalo odkládat. O to důležitější bylo mít sklizeno, uložené zásoby, připravené dřevo a postarané o zvířata. Když se půda ráno zatáhla mrazem, člověk ocenil každou práci, kterou stihl udělat včas.

Večerní cesta na půdu

Představím-li si konec října ve staré chalupě, slyším vrznout schody na půdu. Někdo jde pro teplý kabát, někdo zkontrolovat, zda střecha drží a zda je všechno uložené v suchu. Dole už se topí. Venku se stmívá a vítr strhává ze stromů poslední listy.

Šimon a Juda v pranostikách zimu nepřivolávali. Jen jí v lidovém kalendáři otevřeli dveře. Připomínali, že podzimní práce mají svůj čas a že teplo domova začíná dávno předtím, než v kamnech poprvé zapraská pořádný zimní oheň.