🛠️ Když se z popela vyráběla potaš

Dnes popel ze dřeva vymeteme z kamen a mnoho přemýšlení mu nevěnujeme. Trochu ho přijde na zahradu, něco na kompost a zbytek skončí jako odpad.

Kdysi však mohl mít docela slušnou cenu.

Z obyčejného dřevěného popela se totiž vyráběla potaš, které se také říkalo draslo. Nebyla krásná, nevoněla a málokdo by v ní hledal něco vzácného. Přesto se bez ní po dlouhou dobu neobešli například skláři.

A potaš se vyráběla také tady, v našich kopcích.

Les, který živil lidi

Lesy Žďárských vrchů nebyly pro naše předky jen místem, kam se chodilo na houby a borůvky. Pro mnoho lidí znamenaly především práci a obživu.

Pracovali tu dřevorubci, uhlíři pálili v milířích dřevěné uhlí, koňmi se svážely klády a využívalo se téměř všechno, co mohl les poskytnout.

A dokonce i popel.

K výrobě potaše ho totiž bylo potřeba velké množství. Dřevo se proto pálilo přímo na popel, který se potom dál zpracovával.

Byla to práce špinavá, namáhavá a dnes už téměř zapomenutá.

Jak se z popela stala potaš

Postup vypadal na první pohled docela jednoduše.

Dřevěný popel se nasypal do nádob a proléval vodou. Ta jím pomalu prosakovala a vymývala z něj rozpustné soli. Vznikl silný louh, který se zachycoval a následně vařil a odpařoval. Získaná hmota se dále čistila a vypalovala, až vznikla potaš.

Několik vět – ale za nimi si musíme představit hromady dřeva a popela, vodu, těžké nádoby, oheň, kouř a dlouhé hodiny práce.

Výsledkem přitom nebylo nic, čím by se člověk mohl pochlubit na polici.

Byla to nenápadná surovina.

Ale velmi potřebná.

Z našich lesů do sklářské pece

Potaš byla po staletí důležitá při výrobě skla. Sloužila jako tavivo a pomáhala sklářům při tavení sklářských surovin.

A právě tady se její příběh propojuje přímo s Křižánkami.

V Českých Milovech, které jsou dnes součástí Křižánek, byla roku 1835 založena sklářská huť. Za jejím vznikem stáli bratři Conrathové z Kamenického Šenova a za prací sem přicházeli skláři především ze severních Čech a Saska.

Nebyla to přitom jen malá huť vyrábějící skleničky pro okolní vesnice.

Vznikalo zde běžné užitkové sklo, ale také krásné sklo opálové, vrstvené, probrušované či řezané. Část výrobků roznášeli po okolí krosnaři a sklínkaři v nůších, ty vzácnější se na povozech vydávaly mnohem dál – do západní a jižní Evropy, Ameriky i asijských zemí.

A přitom na samém začátku celého příběhu stálo něco tak obyčejného.

Les, dřevo a popel.

Když pomohla i pohroma

V první polovině 19. století postihla zdejší lesy kůrovcová kalamita. Pro les to byla pohroma, pro sklářskou výrobu však poškozené dřevo představovalo dostupnou surovinu.

Dřevo se pálilo a z jeho popela se v Milovech vyráběla potaš potřebná při výrobě skla.

A právě na tom je možná celý příběh nejzajímavější.

• Les poskytl dřevo.

• Dřevo se změnilo v popel.

• Z popela vznikla potaš.

• A potaš pomáhala proměnit křemen ve sklo.

Z obyčejného lesa pod Čtyřmi palicemi tak nakonec mohl vzniknout skleněný předmět, který opustil naše kopce a putoval třeba přes půl světa.

Práce, kterou odvál čas

Milovská sklárna ukončila výrobu roku 1886. Postupně mizel také starý způsob získávání potaše z dřevěného popela. Průmyslová výroba přinesla jiné možnosti a práce, která po dlouhou dobu doprovázela lesní sklárny, přestala být potřebná.

Zmizela tak dokonale, že dnes už většina z nás ani netuší, co slovo potaš znamenalo.

Po milovských sklářích však naštěstí nezůstaly jen vzpomínky.

Starý skelmistrovský dům prošel dlouhou rekonstrukcí a dnes v něm sídlí Galerie Na Milovské huti, která připomíná zdejší sklářskou minulost a uchovává rozsáhlou sbírku historického skla.

Galerie Na Milovské huti – historie, expozice a návštěvní informace⁠

Až tedy příště vymeteme z kamen hrst dřevěného popela, možná si vzpomeneme, že pro naše předky nemusel být vůbec odpadem.

Dokázali z něj vyrobit potaš. A ta zase pomáhala sklářům vytvářet sklo, které odjíždělo z našich kopců do světa.