🏡 Když se Vysočina zbarví jeřabinami

 Stačí vyjít z chalupy a podívat se k lesu. Mezi tmavými smrky už z dálky svítí červené hrozny jeřabin. Objeví se u cesty, na mezi i tam, kde by člověk na první pohled žádný strom nečekal. Jako by nám jeřáby každý rok připomínaly, že podzim už opravdu přišel.

Na jaře kolem nich snadno projdeme bez povšimnutí. Mají drobné bílé květy a mezi ostatními stromy nijak zvlášť nevyčnívají. Zato koncem léta a na podzim je nelze přehlédnout. Listí se pomalu mění, rána jsou chladnější a nad cestou se rozsvítí červené jeřabiny.

K Vysočině mi patří stejně jako lesy, kamenné zídky a chalupy roztroušené po kopcích. Jeřáb nepotřebuje být největším stromem v krajině. Často stojí trochu stranou, vystavený větru, a přece právě on na sebe na podzim strhne všechnu pozornost.

Jeho plody tu nejsou jen pro naše potěšení. Když se krajina začne ukládat k zimě, nacházejí v jeřabinách potravu ptáci. Člověk se může na chvíli zastavit a pozorovat, jak podzimní úroda mizí přímo ze stromu. Co zůstane, někdy září na větvích ještě dlouho poté, co opadá listí.

Jeřabiny mají i své místo v kuchyni, je však dobré vědět, jaký jeřáb před sebou máme. Plody planého jeřábu ptačího bývají trpké a k jídlu se zpracovávají. Vedle něj se pěstuje moravský sladkoplodý jeřáb, jehož plody jsou méně trpké a hodí se třeba na zavařeninu.

Jeden takový jedlý jeřáb roste i u nás. Zasadili jsme ho kdysi s manželem. Když dnes vidím jeho červené plody, vzpomenu si nejen na podzimní jeřáby kolem našich cest, ale i na den, kdy jsme pro ten náš společně vybrali místo.

A tak jsou pro mě jeřabiny víc než znamením, že se blíží zima. Patří ke krajině, kterou mám ráda, i k našemu vlastnímu příběhu.