✨ Když se ve světnici zabydlel betlém

O jesličkách, malých darovnících a vánočním světě našich předků

Krabice už čekala na stole.

Hospodář ji přinesl opatrně, oběma rukama. Hospodyně odsunula misku a děti se přisunuly tak blízko, že je musela trochu zadržet.

"Počkejte. Nejdřív to vybalíme."

Pod víkem odpočíval celý malý svět.

Pastýř s ovečkou. Žena s košíkem. Oslík, kterému se už dávno ulomil kousek ucha. Několik domečků a figurka, kterou babička brala do rukou zvlášť opatrně.

"Tu dělal ještě můj tatínek."

Venku se za malými okny usazoval zimní podvečer. Kamna hřála a na stole postupně přibývaly postavičky, které se po celý rok neukázaly.

Teď se vracely.

Každá měla své místo. A ke každé někdo něco věděl.

Než byla hotová první cestička, děti už chtěly postavit ovečky.

Do chalupy se zase chystaly Vánoce.

Ještě než v chalupě zavoněla jedlička

Když si dnes představíme vánoční světnici, většinou v ní stojí ozdobený stromek. Nebývalo tomu tak odjakživa.

Betlémy se v domácím vánočním světě zabydlely dříve než stromečky. Stávaly na policích, komodách nebo na zvlášť připravených konstrukcích. Figurky si lidé zhotovovali sami, ale také je kupovali na jarmarcích. 

Někde se celé jesličky vešly do malého kouta.

Jinde jim rodina uvolnila pořádný kus světnice.

Nemuselo jít o drahé nebo bohatě vyřezávané dílo. Několik postav, jednoduchý přístřešek a místo pro děťátko dokázaly dát obyčejnému pokoji sváteční podobu.

Betlém přitom nebyl jen výzdobou.

Přibližoval příběh narození Ježíše. Děti se nad ním mohly ptát, dospělí vyprávět a každý si v něm našel něco, u čeho se zastavil.

Babička u jesliček.

Hospodář u dobře vyřezané postavy.

A dítě nejčastěji u ovečky.

Proč právě jesličky

Jesle byly původně místem, do něhož se zvířatům zakládalo krmení.

V Lukášově evangeliu se vypráví, že Marie narozeného Ježíše zavinula a položila do jeslí, protože pro ně nebylo místo v ubytování. Odtud vyrůstá ústřední výjev vánočních betlémů. 

Betlém je jméno místa biblického příběhu. Stejným slovem označujeme také jeho zobrazení — od několika drobných figurek až po rozlehlou krajinu s městem, cestami a zástupem příchozích.

V chalupě se však často řeklo prostě:

"Postavíme jesličky."

A všichni věděli, že nepůjde jen o maličké lůžko.

Z krabice vyjde celá společnost.

Někdo přinese dar, jiný přivede zvíře a další bude stát u cesty stejně jako loni. Jen dítě se znovu pokusí přemluvit dospělé, aby se jeho oblíbená postavička dostala o něco blíž.

Noc v Grecciu

K důležitým počátkům jesličkové tradice patří Vánoce roku 1223 v italském Grecciu.

František z Assisi tam nechal připravit jesle se senem a přivést vola a osla. Kolem tohoto prostého výjevu se lidé shromáždili k bohoslužbě. Nebyl to ještě vyřezávaný betlém. Vánoční příběh se připomínal u skutečných jeslí a živých zvířat. 

Seno, světlo a lidé stojící blízko sebe.

Vyprávění dostalo podobu něčeho, na co se dalo podívat a co bylo možné společně prožít.

Zobrazení narození Ježíše existovala už dříve. Greccio však představuje významný okamžik dlouhého příběhu, který pokračoval kostelními jesličkami a později také domácími betlémy.

Na jeho konci mohl stát i docela malý příbytek.

S nízkým stropem, lavicí u kamen a policí, na kterou se o Vánocích postavilo několik figurek.

Z kostela pod domácí střechu

V českých zemích se kostelní jesličky šířily v 16. století, významně také prostřednictvím jezuitů. V barokních betlémech mohly mít postavy téměř lidskou velikost.

Pozdější omezování jejich vystavování v kostelech za Marie Terezie a Josefa II. přispělo k rozvoji domácího betlémářství. Lidé si vánoční výjevy pořizovali do vlastních příbytků a tradice tam pokračovala dál. 

Nebylo to ovšem tak, že by se jedněch Vánoc objevily jesličky ve všech chalupách.

Zvyk se rozšiřoval postupně.

Podle kraje, možností rodiny i zručnosti místních tvůrců.

Někdo uměl vyřezávat.

Jiný malovat.

Další si na figurku našetřil nebo ji dostal.

Veliký betlém tak nemusel vzniknout za jedinou zimu. Někdy k němu vedla dlouhá řada Vánoc.

Každý rok přišel někdo nový

Figurky se také postupně dokupovaly, takže se betlém mohl rozrůstat po několik let. 

Představme si návrat z jarmarku.

Hospodář odloží kabát a z kapsy vytáhne malý zabalený předmět.

"Tak letos máme ještě jednoho."

Děti se okamžitě seběhnou.

Nový pastýř.

Nebo ovečka.

Nebo člověk s darem, který zatím nemá svou cestičku.

Není to velká věc. A přece se o ní ve světnici mluví celý večer.

Takové přibývání mohlo pokračovat dlouho. A když je rodina postavila, zabíraly i polovinu světnice. 

Polovinu světnice!

Člověk si snadno představí hospodyni, která se zastaví mezi stolem a lavicí.

"A kudy tady letos budeme chodit?"

Hospodář se rozhlédne.

Pak posune jeden domeček.

Jen maličko.

Protože celý kopec by se přece kvůli cestě ke kamnům přestavovat nemohl.

Dřevo, papír a hlavička z těsta

Staré betlémy neměly jedinou podobu.

Vedle dřevěných figurek vznikaly postavičky z papíru, vosku, pálené hlíny nebo těsta. Každý materiál přinášel jiné možnosti a jiný způsob práce. 

Papírové figurky měly vlastní půvab.

Na jejich malé ploše se vešel pestrý oděv, výraz tváře i dar, který postava nesla. Když se správně rozmístily, vznikla z plochých obrázků krajina, do které se člověk mohl dlouho dívat.

Z Vysočiny pochází také jedna milá zajímavost.

Rané třešťské figurky měly hlavičky z chlebového těsta. K vyřezávání se dobře hodilo lipové dřevo. 

Za hotovou postavičkou se skrývala trpělivá práce.

Dát jí tvář.

Vytvořit ruce.

Přichystat podstavec, aby se nepřevracela.

A nakonec se rozhodnout, co ponese.

Nad takovou figurkou mohl její tvůrce strávit mnoho večerů. Pro dítě se potom stala něčím samozřejmým.

"Tenhle tam přece musí být."

Ano.

Musí.

Vždyť tam stojí odjakživa — alespoň od té doby, kam sahá dětská paměť.

Betlém s krajinou našich kopců

Biblický příběh se odehrává daleko od Vysočiny. Lidový betlémář si jej však přibližoval krajinou, kterou znal.

Krásně je to vidět na třešťských betlémech. Jejich tradice se rozvíjela od počátku 19. století; u papírových betlémů stáli také soukeníci, mezi průkopníky dřevěných figurek byli truhláři.

Kolem místa narození vznikalo město, selská stavení, salaše a krajina z pařezů, kůry a mechu. Ta se postupně zvedala a přecházela v malované pozadí, kterému se říkalo lončoft. 

Kousek pařezu se stal skálou.

Kůra úbočím.

Mezi domečky vedla cesta, na které by člověk skoro čekal známého souseda.

V některých třešťských betlémech dostávali darovníci skutečně podobu místních lidí. 

Vzdálený vánoční příběh tak získával něco důvěrně známého.

Kopce připomínaly domov.

Stavení okolní vesnice.

A mezi příchozími mohl stát člověk, kterého bylo možné potkat venku na ulici.

Darovníci, kteří nesli, co měli

Vedle postav biblického příběhu se v betlémech objevují také řemeslníci, muzikanti, ženy se džbány nebo děti. Do vánočního výjevu vstupuje obyčejný lidský svět. 

Právě darovníci bývají pro děti nevyčerpatelným zdrojem otázek.

"Co má v tom košíku?"

"A proč tenhle nese ovečku?"

"A ten druhý nic nemá?"

Babička figurku přiblíží ke světlu.

Na tak malém předmětu se někdy hledá odpověď dlouho.

Darovníci připomínají také něco, čemu rozumíme i bez podrobného vysvětlování.

Ne každý může přinést stejně.

Někdo má plný košík.

Jiný jen maličkost.

Ale oba přišli.

Nad jesličkami se tak dalo vyprávět o práci, o hospodářství i o štědrosti. O tom, že dobrý dar nemusí být veliký a že někdy je vzácné právě to, o co se člověk rozdělí ze svého mála.

Horácké stádo za oknem

Také naše okolí má svou půvabnou vánoční drobnost.

Horácké stádo, které zdobívalo okna chalup. Ve své výstavě představilo také figurku berana. 

Vedle jesliček a jejich příchozích tak do místního vánočního světa patřila také malá zvířátka vystavená u oken.

Představme si je na místě, kde se za nimi otevírá skutečná zimní krajina.

Uvnitř teplo.

Venku bílé zahrádky a holé větve.

Dítě si stádo přepočítá, přestože dobře ví, že žádné zvířátko nemohlo odejít.

"Tak jsou tam všechny?" zeptá se babička.

Jsou.

Pro jistotu se to ale zítra ověří znovu.

Chvíle, kdy se položilo děťátko

Betlém se mohl chystat postupně.

Nejdřív místo a krajina.

Potom stavby, zvířata a lidé.

K Vánocům patřilo položení figurky Ježíška do jeslí; právě tím výjev dostával svůj střed.

Kdy se začínalo stavět a kdo směl vložit děťátko, záleželo také na domácí tradici.

V naší pomyslné chalupě už přístřešek stojí.

Marie a Josef jsou na svých místech. Ovečka se po několika dětských pokusech konečně přestala převracet.

Jen jesličky ještě čekají.

"A teď už?"

Dospělý přikývne.

Malá ruka dostane figurku, kterou tentokrát nesmí sevřít příliš pevně.

Na chvíli je ticho.

Dítě se skloní, položí ji a potom opatrně odstoupí, aby se mohli podívat také ostatní.

Hotovo.

V celé světnici se skoro nic nezměnilo.

Ale u jesliček už nikdo nechybí.

Králové ještě museli dojít

Tři králové nemuseli stát u děťátka už o Štědrém večeru.

Ke starým obyčejům patřilo přidávat jejich figurky a doprovod až 6. ledna. Betlém tak během svátků pokračoval ve vyprávění. 

Dítě by je nejraději vybalilo hned.

Mají pěkné pláště. A v některých betlémech s nimi přicházejí zvířata, která na skutečném dvoře nikdy nevidělo.

"Ještě ne. Ti přijdou později."

Tak se nad jesličkami čekalo ještě jednou.

Ne už na Štědrý večer.

Na další část příběhu.

Když se králové konečně objevili, bylo zase na co se dívat. Kde budou stát, jaký dar přinesli a zda se kolem nich ještě vejde pastýř s ovečkou.

Malý svět se proměnil.

A děti si toho všimly dřív než kdokoli jiný.

Když betlém zaklepal na dveře

Ne každý betlém zůstával po celé svátky ve světnici.

Mezi horáckými vánočními obyčeji se připomíná také koledování s betlémem. 

V dalších krajích měly své podoby vánoční pastýřské hry, při nichž se příběh přenášel do zpěvu, řeči a živých postav. Užívala se pro ně také označení pastuši nebo betlemáři. 

Vánoční vyprávění tedy nemuselo čekat, až se k němu někdo přijde podívat.

Mohlo samo přijít za lidmi.

S koledníky.

Se zpěvem.

S přáním pro domácnost, která otevřela dveře.

V každém kraji trochu jinak — někde prostěji, jinde s rozehraným dějem.

Od jednoho prahu k druhému se přenášel příběh, který lidé dobře znali, a přesto jej rádi slyšeli znovu.

Jesličky, které zůstaly do Hromnic

Po Třech králích se betlémy neuklízely všude.

Někde zdobily příbytky až do Hromnic, do 2. února. 

A u nás v kopcích má takové pomalé loučení s vánoční výzdobou své místo dodnes.

Za okny je pořád zima.

Sváteční pečení už dávno došlo, nový rok se rozběhl a obyčejná práce se vrátila. Jesličky však ještě stojí.

Dítě kolem nich přejde cestou ke stolu.

Na chvíli se zastaví.

Pastýř nikam neodešel.

Ovečka je tam, kde ji nechalo.

A když se večer rozsvítí ve světnici, dostane i tenhle malý kout trochu světla.

Vánoce ještě docela neodešly.

Co se ukládá spolu s figurkami

Nakonec přijde den, kdy se krabice vrátí na stůl.

Domečky se sundají. Cestičky zmizí. Ovečky se uloží jedna po druhé a oslík s ulomeným uchem dostane svůj měkký obal.

Dítě by chtělo pomáhat se vším.

Babička mu podá figurku.

"Tuhle můžeš."

Potom se zastaví nad pastýřem, kterého kdysi vyrobil její tatínek.

Pohladí palcem jeho podstavec.

Tak krátce, že si toho skoro nikdo nevšimne.

Na betlémech bývá krásné právě tohle.

Nejen řezbářská práce, malované domečky a trpělivě sestavené kopce.

Také ruce, které je stavěly před námi.

Každý rok znovu vybalujeme něco z jejich času. Vzpomínáme, kdo opravoval střechu, kdo vždycky přidal další ovečku a kdo trval na tom, že tenhle pastýř musí stát blíž.

Figurky se někdy zachovají déle než hlas člověka, který je vytvořil.

A přece nám jej mohou připomenout.

Víko se zavře.

Ve světnici zůstane volné místo.

"A příští rok ho zase postavíme?" zeptá se dítě.

"Zase."

Krabice se odnese.

Dítě už ale ví, kam všechno patří.

Ovečka k cestičce.

Pastýř o kousek dál.

A jesličky doprostřed — tak, aby na ně bylo dobře vidět.