🛠️ Když se v lesích pálilo uhlí

Dnes chodíme do lesů na houby, na borůvky nebo jen tak na procházku. Před sto a více lety ale býval les také pracovištěm. Ozývaly se v něm sekery dřevorubců, povozy svážely dřevo a mezi stromy se na některých místech celé dny a noci zvedal modravý kouř.

Tam pracovali uhlíři.

Jejich řemeslo patřilo k lesnatým krajům a na Vysočině pro ně byly podmínky jako stvořené. Dřeva bylo dost a dřevěné uhlí potřebovaly kovárny, hamry i další provozy. Než je postupně vytlačilo uhlí kamenné a jiné zdroje energie, bývala uhlířina docela důležitým řemeslem.

Hromada, ne milíř

Dnes bychom asi řekli, že uhlíři pálili dřevo v milířích. Zajímavé ale je, že staří uhlíři tento výraz podle dobových vzpomínek leckde vůbec nepoužívali.

Říkali jednoduše hromada.

Nejdříve si v lese našli rovné místo chráněné před větrem. Nejraději používali starý "uhlířský plac", kde se uhlí pálilo už dříve. Potom začali kolem středových kůlů pečlivě skládat polena. Jedno vedle druhého, vrstvu po vrstvě, až vznikla veliká zaoblená hromada.

Uvnitř zůstal prostor pro suché třísky, kterými se celá hromada zapálila. Nakonec přišel mech a mour ze starého pálení.

A potom začala ta nejtěžší část práce.

Čekání.

Od hromady se nesmělo odejít

Dřevo totiž nemělo jednoduše shořet. Muselo pomalu zuhelnat bez dostatečného přístupu vzduchu.

Uhlíř proto svoji hromadu hlídal ve dne i v noci. Podle kouře, tepla a vlastní zkušenosti poznával, co se uvnitř děje. Kde bylo třeba, hromadu přihodil mourem, jinde udělal otvor pro kouř, někdy ji musel palicí opatrně stloukat.

Stačila chyba a několika denní práce mohla přijít vniveč.

A někdy šlo i o život. Když se uhlíř při práci na hromadě propadl dovnitř, mohl proti němu vyšlehnout plamen. Špatně zakrytá hromada zase dokázala prudce vyhořet a rozmetat hořící dřevo kolem sebe.

Uhlířina nebyla práce pro bázlivé.

Domov uprostřed lesa

Uhlíři často zůstávali v lese celý týden. Domů se vraceli až v neděli – a někdy ani to ne, pokud jim práce nedovolila hromadu opustit.

Proto si poblíž stavěli jednoduché uhlířské boudy.

Letní byla jen z kůlů a smrkové kůry. Zimní musela být pevnější, utěsněná mechem, s jednoduchými lůžky a ohništěm uprostřed. Pod pryčnami měli uhlíři schované zásoby jídla, oblečení a všechno, co během týdne potřebovali.

A ve starých dobách prý mívali v boudě ještě jednoho obyvatele.

Kočku.

Ne snad kvůli společnosti, i když i ta možná přišla vhod. Její úkol byl mnohem praktičtější. Zvlášť v zimě se do uhlířských bud stahovaly myši z okolního lesa a bez kočky by se uhlíř se svými zásobami jídla nemusel dlouho shledávat.

Co jedli uhlíři

Jídlo muselo být jednoduché, syté a připravené z toho, co vydrželo několik dní.

Jedním z typických pokrmů bývaly uhlířské knedlíky – knedlíky z mouky a vařených brambor, omaštěné sádlem.

Žádná velká hostina.

Po celém dni mezi dřevem, kouřem a popelem ale nejspíš chutnaly znamenitě.

Noci mezi stromy

Možná právě noc byla na uhlířském životě nejzvláštnější.

Představme si les bez jediného světla z vesnice. Jen tmu mezi stromy, praskání dřeva a kouřící hromadu. Uhlíř musel několikrát za noc vstát, obejít ji a zkontrolovat.

Člověk by čekal, že právě tihle muži budou znát každé lesní strašidlo.

Kupodivu tomu tak být nemuselo.

Staří uhlíři se pověrám spíše smáli. Vždyť kdo chodil sám lesem ve dvě nebo ve tři hodiny ráno, těžko mohl utíkat před každým zapraskáním větve.

Pohádky však měli rádi. Za dlouhých večerů si je vyprávěli v boudách nebo vleže na mechu poblíž hromady.

Možná právě odtud se některé příběhy později dostaly až do chalup.

Po uhlířích zůstala jen černá zem

Když bylo pálení dokončeno a hromada přestala kouřit, uhlíři ji rozebrali. Dřevěné uhlí roztřídili a z lesa je potom odváželi formani tam, kde bylo potřeba.

A šlo se dál.

Na jiný plac, k jiné hromadě.

Po mnoha letech po uhlířích v krajině zůstávala zvláštní kruhová místa s tmavou půdou. Někde na nich díky uhlíkům a změněné zemině rostla tráva dokonce bujněji než v okolí.

Lidé ještě dlouho věděli, co takové místo znamená.

Tady kdysi pálili uhlíři.

Dnes bychom kolem možná prošli a ničeho si nevšimli.

A přitom právě na takovém nenápadném kousku země mohl kdysi stát člověk začerněný od mouru, několik dní hlídat svoji hromadu, spát v malé boudě s kočkou pod nohama a čekat, až se dřevo promění v uhlí.

Další z těch řemesel, která z našeho kraje téměř zmizela.

A s nimi i jeden docela jiný způsob života.