✨ Když se prostíralo na Štědrý večer

Ve světnici už bylo uklizeno. Kamna hřála, na stole ležel sváteční ubrus a z kuchyně přicházela vůně hub, česneku a pečeného těsta.

Děti pokukovaly po okně, jestli už se na obloze neobjevila první hvězda. Hospodyně ještě naposledy přehlédla stůl.

Chléb je tu. Jablka také. Ořechy, med, mísa s hrachem…

A nezapomnělo se na něco?

Na Štědrý večer totiž každá miska znamenala víc než obyčejné jídlo. Lidé v ní viděli zdraví, úrodu, dostatek i naději, že se za rok zase sejdou pohromadě.

Aby bylo na stole devatero

Říkávalo se, že na štědrovečerním stole má být devatero jídel.

A proč právě devatero? Devítce lidé přisuzovali zvláštní moc. Byla považována za šťastné číslo a devatero pokrmů mělo přinést hojnost a štěstí do příštího roku. Podobné přání se spojovalo také s vánočkou pletenou z devíti pramenů. 

Nebyl to však jeden neměnný jídelníček, který by hospodyně dodržovaly od Šumavy až po naše kopce. Podoba večeře se měnila podle kraje, rodinných zvyklostí i toho, co hospodářství dalo a co si rodina mohla dovolit.

Devatero nemuselo znamenat devět velikých chodů, po kterých by člověk sotva vstal z lavice. Hojnost spočívala také v rozmanitosti. Vedle vařených jídel měl své místo chléb, ovoce, ořechy a sváteční pečivo. I prosté suroviny dokázaly vytvořit bohatý stůl. 

Přinášelo se na něj něco z pole, něco ze sadu a něco z lesa.

Jako by se u večeře na chvíli sešel celý uplynulý rok.

První hvězda a první sousto

S večeří se v mnoha rodinách čekalo na první hvězdu.

Přes den se držel půst a dětem se slibovalo zlaté prasátko. Jenže vydržet až do večera nebylo snadné, zvlášť když se chalupou nesly takové vůně. 

Než se začalo jíst, rodina se pomodlila. Někde hospodář přečetl z Bible o narození Ježíše. U stolu se děkovalo za uplynulý rok a prosilo o požehnání pro ten příští.

Prvním soustem mohl být kousek chleba nebo oplatka s medem. Někde ji doprovázel také česnek, kterému se přisuzovala ochranná moc. 

Slavnostní večeře tak začínala docela malým soustem.

A přece se do něj vešlo veliké přání.

Hrách, který nesměl zůstat ve spíži

Dnes se při řeči o štědrovečerním jídle nejčastěji vybaví kapr. Ve starších venkovských jídelníčcích však měl významné místo hrách.

Vařila se z něj polévka i kaše, podával se samostatně nebo v různých směsích. Byl sytý, dobře se uchovával a hospodyně ho mívaly po ruce i uprostřed zimy.

Přisuzoval se mu také význam hojnosti. Suchá zrníčka při namáčení nabývají — a podobně měl v příštím roce přibývat užitek v hospodářství. 

Zvláštní podobou hrachového jídla byla pučálka. Hrách se nechal naklíčit a potom opražil nebo opekl na tuku. Jedl se slaný, například s pepřem, ale také sladký s medem. 

Obyčejný hrách tak uměl přijít ke svátečnímu stolu v několika převlecích.

Polévka zahřála celou chalupu

Než přišly na řadu další pokrmy, objevila se na stole polévka.

Nemusela být rybí. V chalupách se vařila hrachová, čočková, houbová, někde také zelná. Záleželo na místních zvyklostech a zásobách.

Sušené houby připomněly les, luštěniny pole a zelí podzimní práci kolem soudku. Postupně získávala na vánočním stole větší místo také rybí polévka. 

Z hrnce stoupala pára, lžíce tiše cinkaly a venku už mohla být sebevětší zima.

Tady bylo teplo.

Kuba voněl lesem a česnekem

Mezi starými vánočními jídly má své pevné místo houbový kuba.

Kroupy, sušené houby, česnek, majoránka a další koření se spojily v pokrm, který nepotřeboval drahé suroviny, aby chutnal slavnostně. Často se mu říkalo černý kuba — houby mu dávaly tmavou barvu i výraznou vůni.

K vánočnímu stolu patřily rovněž jiné houbové nákypy, například podkrkonošský hubník. S kubou byly příbuzné, ale krajové názvy a recepty se lišily, a tak nemuselo jít o úplně stejné jídlo. 

Každá hospodyně měla svůj způsob.

A jistě se našel někdo, kdo tvrdil, že právě u nich doma voní kuba nejlépe.

Kaše a něco sladkého

Na sváteční stůl přicházely také kaše. Jáhlová, hrachová, krupičná, v některých krajích pohanková. Sladké i slané, podle toho, jak se v rodině vařilo.

Někde se připravovalo drobné pečivo s mákem, jinde pokrmy přelévané sladkou ovocnou omáčkou. V Polabí se udržely peciválky, podávané například se švestkovou omáčkou nebo sirupem. 

Vánoční kuchyně měla mnoho podob. Co bylo v jedné chalupě samozřejmostí, o pár vesnic dál třeba ani neznali.

A potom tu byla muzika.

Žádné housle ani basa, nýbrž voňavé jídlo ze sušeného ovoce. Jablka, hrušky a švestky se povařily; podle receptu se přidávala povidla, perník, ořechy nebo rozinky. Výsledkem mohla být sladká směs či hustší omáčka. 

V jedné misce se tak znovu potkalo léto s podzimem.

Všechno to ovoce, které někdo otrhal, nakrájel a trpělivě usušil, aby v zimě přineslo na stůl trochu sladkosti.

Chléb a vánočka na čestném místě

Chléb byl připomínkou každodenní obživy. Na svátečním stole vyjadřoval také přání, aby rodina ani v příštím roce neměla hlad.

Vedle něj ležela vánočka, někde nazývaná houska nebo štědrovnice. Nebyla jen sladkým zakončením večeře. Patřila k celým svátkům, dávala se jako výslužka a bývala mimořádnou pochoutkou.

Dnešní bohaté cukroví přicházelo postupně, zvláště pod vlivem měšťanské kuchyně v devatenáctém a dvacátém století. Starší vánoční stůl se více opíral o domácí pečivo, ovoce, med a ořechy. 

I obyčejný krajíc mohl být o Vánocích slavnostní.

Záleželo na tom, s kým se člověk rozdělil.

A kdy přišel kapr?

Ryby měly v postním jídelníčku své místo už dávno. To však neznamená, že se kapr odedávna smažil o Štědrém večeru v každé chalupě.

Jinak se jedlo v rybníkářských oblastech, jinak ve městě a jinak v horské vesnici. Večeře byla zpravidla postní, bez masa suchozemských zvířat; ryba do takového jídelníčku patřit mohla, ale všude dostupná nebyla.

Kapr se jako vánoční pokrm šířil postupně. Starší úpravou byl například kapr načerno, se sladce kořeněnou omáčkou, v níž se podle receptu uplatnil perník, povidla či sušené ovoce.

Smažená úprava byla známá už v devatenáctém století, ale dnešní spojení smaženého kapra s bramborovým salátem zdomácnělo široce až ve století dvacátém. 

I tradice mají svůj příběh.

Některé jsou prastaré, jiné si během několika generací našly tak pevné místo, že nám připadá, jako by tu byly odjakživa.

Pod ubrusem se schovávala úroda

Sváteční stůl se nejen plnil jídlem. Také se kolem něj chystalo mnoho drobných znamení.

Někde se pod ubrus kladlo obilí nebo klasy, jinde se pod stolem rozprostírala sláma. Měly pomoci zajistit dobrou úrodu v příštím roce.

V některých krajích se nohy stolu obtáčely řetězem. Rodina měla držet pohromadě a do roka se zase sejít ve stejném počtu.

Pod stolem se někde objevila i sekera jako znamení síly. Ne všechny tyto zvyky patřily do každé chalupy — jejich podoba se měnila místně i v čase. 

Pod svátečním ubrusem se tak ukrývalo víc, než mohl host na první pohled tušit.

Šupina pod talířem

S kaprem se pojí zvyk, který známe dodnes.

Pod talíř se schová šupina a později putuje do peněženky. Podle pověry má pomoci, aby se člověka držely peníze. 

Malinká věc, kterou při prostírání snadno přehlédneme.

A přece ji někdo každý rok pečlivě usuší a uschová, protože bez ní by Štědrý večer nebyl úplný.

Jedno místo navíc

Někde se prostíralo také pro nečekaného hosta.

Bylo to připomenutí, že dveře nemají zůstat zavřené před člověkem, který nemá kam jít. Jinde mělo volné místo vzpomínkový význam — u stolu se myslelo také na ty, kteří už s rodinou nemohli usednout.

V některých domácnostech se pro zemřelého člena rodiny nechával nedotčený talíř s jídlem. 

Takové místo nemuselo říkat mnoho nahlas.

Stačilo, že tam bylo.

Od stolu se nevstávalo

Ke známým pověrám patřilo pravidlo, že se během večeře nemá vstávat od stolu. Odchod měl přinášet smůlu.

Proto se hospodyně snažila mít vše připravené na dosah, aby společné stolování nemuselo být přerušováno.

A drobných zákazů bylo ještě víc. Někde se říkalo, že kdo se opírá o stůl lokty, budou ho bolet ruce, kdo do něj kope, budou ho bolet nohy. 

Dnes se nad tím můžeme pousmát.

Ale přání chvíli posedět spolu, nikam nepospíchat a nikoho u stolu nepostrádat rozumíme pořád.

Jablko pro všechny

Jablka a ořechy se po večeři proměňovaly z pochoutky v malé věštírny.

Jablko se rozkrojilo napříč a v jadřinci se hledala hvězdička jako dobré znamení. Z ořechových skořápek se pouštěly lodičky se svíčkou a podle jejich plavby se hádalo, kdo zůstane doma a kdo se vydá do světa. 

Jiný zvyk byl ještě prostší. Jedno jablko se rozdělilo na tolik dílků, kolik bylo lidí u stolu. Každý dostal svůj kousek jako znamení společného pouta.

Jedno jablko, několik soust.

A rodina, která patří k sobě.

Štědrost se nesla i za práh

Večeře nekončila jen nasycením rodiny.

Svůj díl dostávalo také hospodářství. Části pokrmů se podle místních zvyků nesly domácím zvířatům, ke stromům v sadu nebo ke studni. Drobky se někde uchovávaly pro jejich domnělou ochrannou moc.

Lidé tak přáli zdraví a úrodu všemu, na čem závisel život chalupy. 

Štědrý večer měl být opravdu štědrý.

I za dveřmi světnice.

Co zůstalo u našeho stolu

Dnes už málokdo ovazuje nohy stolu řetězem a málokterá hospodyně počítá, jestli připravila právě devatero jídel.

Někde se vaří hrachová polévka, jinde rybí. Jedna rodina nedá dopustit na kubu, druhá na kapra a třetí má své vlastní sváteční jídlo.

Ale pořád se vytahuje sváteční ubrus. Pořád se schovává šupina, vybírá nejhezčí jablko a přisouvá židle.

Někdo prostře podle babičky. Někdo vytáhne mísu, která se používá jen jednou za rok. A někdo při chystání stolu na chvíli ztichne, protože si vzpomene, kdo tu sedával.

Možná právě při tom posledním přehlédnutí stolu přijde stejné přání jako kdysi:

Aby bylo dost.

Aby nám bylo spolu dobře.

A abychom se tu za rok zase sešli.