🍇 Když se hrozny vracely domů

Ráno už mělo chladnější dech. Mezi řádky vinohradu se držela vláha a na listech se pomalu rozsvěcelo podzimní slunce. Hrozny ztěžkly, zesládly a hospodář se k nim skláněl s jiným pohledem než uprostřed léta.

Teď už nepočítal jen dny a starosti. Přicházel čas sklízet.

Vinobraní znamenalo sběr vinných hroznů i slavnost, která jej provázela. Tak jako dožínky patřily obilí a dočesná chmelu, tady se děkovalo za úrodu révy. Do oslav se postupně propojily průvody, muzika i připomínky starých vinohradnických obyčejů.

Jeho čas přicházel především v září a říjnu, často na konci září a začátkem října. Pevný den však nemělo. Rozhodovala poloha vinice, počasí i dozrávání hroznů. Ve starších popisech se připomíná také snaha sklidit do svatého Havla, tedy do 16. října. Bylo to hospodářské přání, nikoli pravidlo, kterým by se mohla řídit každá vinice.

A ani slavnost vinobraní nemusela znamenat, že už byly všechny hrozny doma. Oslava mohla připadnout doprostřed sklizňového období, zatímco vinaře ještě čekaly další sběry a práce ve sklepě.

Za každým hroznem byl celý rok péče a čekání. Réva potřebovala ruce, které ji ošetří, a hospodáře, který si všimne, co jí schází. Však se také říkávalo: "Vinohrad nepotřebuje modlitby, ale motyky."

Člověk mohl pracovat sebevíc, ale počasí mělo vždycky poslední slovo. Když se nad vinohradem zatáhlo, hospodář se nedíval na oblohu jen tak pro ukrácení chvíle.

Dozrávající úroda proto měla velkou cenu. A také svou ochranu.

Ke starým vinařským obyčejům patřilo zarážení hory, někde nazývané zarážání. Šlo o obřadné uzavření vinohradů v době dozrávání hroznů. Zákaz vstupu vycházel z horenských práv a jeho smyslem bylo uchránit úrodu před škodami.

Slovo hora přitom nemuselo znamenat vysoký kopec. Označovalo také celek vinic v jedné trati. Jako viditelné znamení jejich uzavření se vztyčovala vysoká tyč, ozdobená podle místního zvyku květinami, klasy nebo ovocem.

Kdo šel kolem, měl rozumět i beze slov: tady úroda dozrává a nepovolané ruce mezi hrozny nepatří.

Obřad neměl všude stejnou podobu. Například v Nechorách se dodnes staví oloupaný kmen s kyticí z devatera kvítí, hrozny a lahvemi vína. Upevňuje se dvanácti kolky a při slavnosti se vzpomíná také na vinaře, kteří během roku zemřeli. V ohni přitom shoří kytice z loňské hory.

Jedna kytice odchází, jiná přebírá její místo. A mezi živými na chvíli zůstávají i ti, kteří už do vinohradu nepřijdou.

Na dozrávající úrodu dohlížel hotař, hlídač vinic. Chránil ji před zloději, ptactvem i dalšími škodami. Nebyla to jen pohodlná procházka mezi řádky. Jeho služba vyžadovala spolehlivost a horenské řády určovaly povinnosti i pravomoci.

Z Moravskokrumlovska a severního Znojemska máme zprávy, že si hlídači stavěli ve vinicích slaměné boudy a střežili úrodu ve dne i v noci. Místy byl po uzavření vinohradů vstup zapovězen dokonce i majitelům. Za službu hotař dostával peníze a někde také určené množství hroznů.

Sladké bobule tedy nebyly volným pohoštěním pro kolemjdoucí. Každý hrozen měl svého hospodáře a za sebou jeho práci.

Pořádek ve vinicích upravovalo horenské právo. Zabývalo se obděláváním vinohradů, sousedskými vztahy, povinnostmi i tresty. Na řádné hospodaření dohlížel také perkmistr, představitel vinohradní správy.

Přísnost se netýkala jen krádeží. V čejkovických pravidlech najdeme i zákaz hádek a bitek ve vinohradech. Za rvačku hrozila pokuta.

Člověk si skoro představí dva sousedy, kteří se už nadechují ke sporu — a potom si raději vzpomenou, že by je poslední slovo mohlo přijít draho.

Konečně nastal den sklizně.

Někde se jeho příchod ohlašoval docela hlasitě. V Trstěnicích na Znojemsku se začátek vinobraní oznamoval bubnem. Hrozny se sbíraly do škopků a dalších nádob a odvážely do lisovny, které se říkalo také preshóz.

Mezi řádky bylo najednou živo. Lidé se skláněli k révě, nádoby se plnily a úroda, kterou dosud opatrně hlídali, se konečně vydávala na cestu domů.

V popisech starých obyčejů se objevuje také milý zvyk: několik vybraných hroznů hospodář s hospodyní zavěsili ve sklepě či lisovně a snažili se je uchovat až do Štědrého večera. Další pěkné hrozny odkládali jako dárek pro přátele.

Tak mohl kousek podzimního slunce zůstat v domě ještě tehdy, když už byly vinice holé a cesty přikryl sníh.

Samotné vinobraní však nebylo jen svátečním obrázkem. Plná nádoba něco vážila, den ubíhal a u lisu čekala další práce. Také jídlo se muselo přizpůsobit sklizni. Ve Vedrovicích je doloženo obědvání přímo ve vinohradech. Po dokončení sběru následoval slavnostní oběd a pekly se koláče, které v Plavči roznášeli i příbuzným a dobrým známým.

Radost z úrody tak nezůstávala za jedněmi dveřmi. Putovala dál, třeba právě na talíři s pečivem.

Zatímco venku ubývalo hroznů, v lisovně přibývala sladká šťáva — mošt. Teprve když začala kvasit, přicházela chvíle částečně zkvašeného hroznového moštu, kterému říkáme burčák. Čerstvý mošt a burčák tedy nejsou totéž.

Ve vůni sklepa už byla cítit další část vinařova roku. Hrozny byly sklizené, ale na hotové víno se ještě muselo počkat. Slavnost mohla skončit, práce pokračovala.

S podzimní úrodou se pojily také pranostiky. Jedna pravila: "Je-li hezky na svatého Michala, je dobré víno." Připomínala přání příznivého počasí kolem 29. září.

Byla v ní zkušenost i naděje lidí, kteří se každý rok znovu učili, že úrodu nelze poručit.

Ke slavnostnímu vinobraní patřily ozdobené průvody. Někde se nesl velký střapec sestavený z hroznů, četla se horenská práva a předváděly vinohradnické obyčeje. Taneční slavnosti vinobraní se později rozšířily dokonce i do míst, kde vlastní vinice nebyly.

Přísná někdejší pravidla přitom časem dostala také žertovnou podobu.

V Nechorách například mládenci sehrají krádež hroznů. Hotaři je dopadnou, následuje symbolický trest a pro poučení ostatních se přečte horenské právo. Starý pořádek se tak připomíná s muzikou, tancem a úsměvem.

Pod veselou scénkou však zůstává vážný základ: úroda měla cenu a cizí práce si zasloužila úctu.

Když se poslední nádoby odvezly a mezi řádky se rozhostilo ticho, vinohrad vypadal najednou jinak. Hrozny byly doma, ale hospodář se sem ještě mnohokrát v myšlenkách vracel. Vzpomínal na jarní dny, letní horka i chvíle, kdy s obavou pozoroval oblohu.

Teprve teď mohl na chvíli povolit sevřené ruce.

Nad vinicemi se stmívalo. Listy tiše šustily a ze vsi doléhal zpěv. Na stole se objevily koláče a lidé si připíjeli na zdraví těch, kteří u sklizně pomáhali.

A někde v chladném sklepě viselo několik pečlivě vybraných hroznů.

Malý pozdrav podzimu, který měl vydržet až k vánočnímu stolu.