⏳ Když se den řídil sluncem

Od kuropění do soumraku

Dnes nás čas provází na každém kroku. Ráno zazvoní budík, na telefonu zkontrolujeme, kolik je hodin, víme, kdy máme odejít, kdy přijede autobus a v kolik máme být tam či onde. Minuty nám odměřují téměř celý den.

Jenže bývaly časy, kdy hodiny v chalupě vůbec nebyly. A přesto lidé věděli, kdy vstát, kdy vyhnat dobytek, kdy jít na louku či do lesa, kdy se vracet domů a kdy je čas uložit se ke spánku.

Jejich největší hodiny totiž visely vysoko nad hlavou.

Bylo jimi slunce.

Od kuropění do soumraku

Den na venkově nezačínal zazvoněním budíku. Začínal rozedněním, zakokrháním kohouta, bučením dobytka ve chlévě a prvními zvuky probouzejícího se hospodářství.

V létě se vstávalo velmi brzy. Čekala práce na loukách a polích a bylo třeba využít každou hodinu světla. V zimě byl rytmus jiný. Dny byly krátké a mnohé práce se přesouvaly do lesa nebo domů do chalupy.

Člověk tehdy nevnímal den jako řadu přesně odměřených hodin a minut. Mnohem důležitější bylo, zda je před svítáním, po východu slunce, k poledni, k večeru nebo za soumraku.

A podle toho se také lidé domlouvali.

Nikdo nemusel říkat: "Přijdu v půl šesté."

Stačilo říci:

"Přijdu k večeru."

Poledne ukázalo slunce

Slunce nebylo jen zdrojem světla. Bylo také největšími hodinami, které měli lidé stále před očima.

Podle jeho polohy dokázal zkušený hospodář poměrně dobře odhadnout část dne. Stíny se během dne zkracovaly a zase prodlužovaly a člověk, který celý život pracoval venku, je uměl číst mnohem lépe než my dnes.

Čas se však neurčoval na minuty. Ani to většinou nebylo potřeba.

Práce měla svůj vlastní rytmus.

Krávy se musely podojit. Dobytku dát krmení. Chléb zadělat tak, aby těsto vykynulo. Seno obrátit, dokud svítilo slunce. Z pole se vrátit dříve, než padla tma.

Čas neurčovaly ručičky. Určovala jej práce, světlo a příroda.

Když čas oznamoval zvon

Tam, kam doléhal zvuk kostelního nebo obecního zvonu, dostával den další pevné body.

Zvonění svolávalo k bohoslužbě, oznamovalo poledne a večer a přinášelo také zprávy o mimořádných událostech.

Zvláštní význam mělo večerní klekání.

Když se ozval zvon a nad krajinou se začínal snášet soumrak, končila práce venku. Lidé se vraceli z polí a luk, děti domů a hospodářství se pomalu ukládalo k večernímu klidu.

I bez hodinek tak měla vesnice svůj společný čas.n

Každé roční období mělo jiné hodiny

Možná největší rozdíl proti dnešku spočíval v tom, že pracovní den nebyl po celý rok stejný.

V létě začínala práce časně a končila pozdě. Při senoseči a žních bylo třeba využít dlouhého dne i dobrého počasí. Když se na obloze začaly kupit mraky a hrozila bouřka, žádné hodiny nerozhodovaly o tom, že pracovní doba právě skončila.

Seno muselo být pod střechou.

Obilí bylo třeba sklidit.

Pracovalo se, dokud bylo třeba a dokud bylo vidět.

S příchodem zimy se rytmus života změnil. Venkovní práce ubylo, dlouhé večery patřily světnici. Spravovalo se nářadí, předlo se, tkalo, dralo peří, opravovalo oblečení a dělaly se práce, na které během léta nebyl čas.

Ale v našich kopcích měla zima ještě jedno důležité pracoviště.

Les.

Když čas určoval i les

Žďárské vrchy byly odjakživa krajem lesů a právě les dával práci mnoha zdejším lidem.

Zatímco léto patřilo především loukám, senoseči, polím a žním, značná část těžké práce v lese připadala na chladnější období roku. Kácelo se dříví, kmeny se odvětvovaly a připravovaly ke svážení, chystalo se dřevo na otop i k dalšímu zpracování.

A také tady vládl čas přírody.

Dřevorubec nepotřeboval vědět, zda je právě sedm hodin a deset minut. Potřeboval vidět na práci. Zimní den byl krátký, a tak bylo třeba využít světlo od rána až do chvíle, kdy se mezi stromy začalo šeřit.

Mráz a sníh přitom nemusely být jen překážkou. Zmrzlá zem unesla lépe těžký náklad a sníh usnadňoval dopravu dřeva. Kmeny se z lesů svážely koňmi, v zimě často na saních.

Pro koně i člověka to byla těžká práce. V prudších místech bylo třeba náklad hlídat, jinde zase pomoci koním přes závěj nebo do stoupání.

Koňský potah byl v lese po dlouhou dobu nenahraditelný. Dokázal se dostat i tam, kam by se s vozem jelo obtížně, a zkušený kočí znal nejen své koně, ale také každou cestu, svah a úvoz.

Les měl svůj vlastní rytmus.

Ráno skřípal sníh pod botami a ozývaly se údery seker. Později se přidalo drhnutí pil a volání na koně. A když se mezi smrky začal brzy ztrácet zimní den, bylo načase vydat se s nákladem domů.

V létě určovalo rytmus života seno na loukách a dozrávající obilí. V zimě jej určoval les, mráz, sníh a několik krátkých hodin denního světla.

Každá práce měla svůj čas. A ten neurčoval kalendář na zdi, ale krajina sama.

A co hodiny?

Hodiny samozřejmě existovaly dávno. Jen nebyly samozřejmou součástí každé chudé venkovské domácnosti.

Čas mohly ukazovat věžní hodiny, později se v domácnostech objevovaly hodiny nástěnné a někdo nosil kapesní hodinky.

Postupně ale přicházel svět, který přesnější čas potřeboval.

Železnice měla jízdní řády. Škola začínala v určitou hodinu. Továrny měly začátek a konec pracovní doby. Úřady své úřední hodiny.

Najednou už nestačilo přijít "někdy po ránu".

Bylo třeba přijít včas.

Čas, který se po staletí řídil především sluncem a rytmem práce, se začal dělit na hodiny a minuty.

Když se čas ještě neměřil na minuty

Nebylo by správné si tehdejší život idealizovat. Lidé pracovali tvrdě a zvláště v létě mohl být jejich pracovní den nesmírně dlouhý.

Přesto byl jejich vztah k času jiný.

Den měl své přirozené mezníky: svítání, poledne, klekání, soumrak a noc. A rok měl zase svůj čas setí, sena, žní, sklizně, práce v lese a dlouhých zimních večerů.

Možná právě proto nám dodnes znějí tak zvláštně krásně stará označení času:

za kuropění, k poledni, po klekání, za soumraku, před setměním…

Neříkají nám přesně, kolik bylo hodin.

Ale říkají nám něco jiného.

Jak tehdy plynul den.

Dnes máme čas přesný na sekundy. Hodiny nosíme na zápěstí, máme je v telefonu, v autě i na troubě v kuchyni.

A přesto máme často pocit, že čas nestíháme.

Naši předkové možná nevěděli, zda je právě pět hodin a čtyřicet dvě minuty.

Stačilo jim zvednout oči k obloze.

Slunce jim řeklo, kolik dne ještě zbývá.